|
|
Boty v díle Vincenta van Gogha Nové interpretace od Derridy k dnešku
Zachariáš, Jan ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Prahl, Roman (oponent)
V práci se zabývám interpretací obrazu Vincenta van GoghaPár bot. První kapitola je věnována detailní analýze Heideggerova spisu Původ uměleckého díla, kde se analyzuje obraz jako zobrazení příručního jsoucna, druhá kapitola je věnována reakci historika umění MeyeraSchapira, který odsoudil Heideggerův výklad a zároveň se snaží doložit, že dílo je metonymický autoportrét. Třetí část se zabývá interpretacemi obou výše zmíněných příspěvků, které zapojil do své knihy La verité en peinturefrancouzský filosof Jacques Derrida. Derroda kritizuje oba zmíněněné texty a snaží se vrátit - restituovat boty zpět do díla. Práci doprovází dva exkurzy, kde se zabývám specifickými problémy tvorby van Gogha. První exkurz je věnován syntéze barvy a kresby v jeho díle. Druhý recepci rokoka v umění druhé poloviny 19. Století, zvláště u van Gogha.
|
|
|
Ilustrace v tisku tzv. Pán rady (1505).
Polanská, Magda ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Voit, Petr (oponent)
Předkládaná diplomová práce s názvem Ilustrace v tisku tzv. Pán rady (1505) pojednává o samotném traktátu, jeho rukopisné i tištěné podobě a především o cyklu dřevořezů text ilustrujících. Téma je zpracováno v širších souvislostech, uměnovědné zaměření autorky je zde skloubeno s knihovědným náhledem na problematiku ilustrovaných tisků a doplněné o znalosti z historie literatury a dějin. Jsou využity tradiční metody dějin umění, formální analýza a ikonografický výklad. Pozornost při formální analýze je soustředěná především na vyhledávání předloh jednotlivých dřevořezů a na zasazení tohoto ze Štrasburku importovaného cyklu do kontextu tamější produkce ilustrovaných tisků. Překvapivé bylo například nalezení předlohy i mezi starší avšak velmi kvalitní volnou grafikou, konkrétně se jedná o dílo nizozemského Mistra FVB. Co se ikonografie týče, je možné pojmenovat několik výrazných prvků. Prvním a jedním z nejvíce nápadných, je mužský rod alegorických postav, které bývají většinou zobrazovány jako ženy (Štěstěna, Moudrost etc.). Toto rozhodnutí zabydlet děj výlučně mužskými postavami je sice zakotvené v textu spisu, ale převedení i do podoby dřevořezů je výjimečné. Štěstěna zobrazená jako muž má jen málo paralel ve výtvarném umění. Za rozpoznatelný požadavek objednavatele, pražského tiskaře...
|
|
| |
|
|
Autoportrét v českém sochařství
Havelková, Tereza ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Prahl, Roman (oponent)
Sochařských autoportrétních vyobrazení se vyskytuje pouze omezené množství. Jen málokterý sochař zachytil svou podobu a pouze výjimečně dvakrát za život. Prvním sochařským autoportrétem je busta Petra Parléře v triforiu chrámu sv. Víta. Je to dobově ojedinělý případ a v českém prostředí zůstal na dlouhou dobu osamocen. V baroku začala souvislá řada autoportrétních vyobrazení v rámci větších ikonografických celků, tzv. kryptoportréty. Se stejnou četností se vyskytují trojrozměrná zpodobnění jako reliéfy. Zásadní zlom pro tvorbu sochařských autoportrétů učinil J. V. Myslbek svou podobiznou z roku 1902. Předepsal ve své celistvosti typ vážené osobnosti, typ reprezentativní busty. Od této doby se sochařské autoportréty vyskytují v hojnější míře, v díle jeho žáků můžeme sledovat souvislou chronologickou řadu a její vývoj. Sochaři se zpravidla zobrazují realisticky jako vážné osobnosti, zachycují veškeré své dosavadní zkušenosti v reprezentativních podobiznách. Ty jsou i po výrazové stránce věrným odrazem skutečnosti s přesným vystižením lidské fyziognomie a osobního charakteru. Důsledně pracují s prostorem ale minimálně s mimoportrétními ikonografickými znaky. Nejsou závislé na objednávce, a proto jsou nejlepším odrazem umělcovi tvůrčí osobnosti.
|
|
|
Ikonografie tarotových karet, řečených Mantegnových
Skopalová, Eva ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Purš, Ivo (oponent)
Ikonografie tarotových karet, řečených Mantegnových Bakalářská práce Eva Skopalová Abstrakt (česky) Práce pojednává o smyslu souboru rytin tarotových karet, řečených Mantegnových. Jednotlivé listy souboru se druží po dekádách do skupin pod písmeny E, D, C, B, A a jejich celkový počet je padesát. Jednotlivé úrovně odpovídají stupňům universa, jak jej chápal renesanční člověk v poslední třetině 15. století v severní Itálii. Práce se zabývá významem jednotlivých úrovní a smyslu celku jako takového. Systém rytin spojuji s myšlením Raymonda Lulla, který byl významným článkem v myšlení Mikuláše Kusánského, jenž je považován za hlavního tvůrce celé myšlenky souboru. Následně je rozpracován odkaz souboru, tzv. druhý život karet, a to jednak myšlenkový odkaz v rámci filozofie Marsilia Ficina, ale také jako idea edukativních her 18. a 19. století.
|
|
|
Podoby Orfea. Ikonografická studie o motivu Orfea v evropském a českém výtvarném umění 19. století
Machková, Magda ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Prahl, Roman (oponent) ; Dykast, Roman (oponent)
Ikonografická studie o podobách mýtického Orfea ve výtvarném umění se v dílčích sondách zaměřuje na české prostředí dlouhého 19. století a formou mikropříběhů se snaží ukázat potenciál orfeovské ikonografie jak v uměleckých dílech, tak u jejich tvůrců nebo interpretů. Divadelnické, básnické či výtvarné kontexty pracovaly dílem se zavedenou tradiční ikonografií Orfea pěvce, hudebníka, milovníka, tragéda, dílem ji transformovaly do novotvarů, které sice zůstaly neopakovány, nicméně pro konkrétního autora či situaci měly klíčový význam. Zvláštní pozornost je věnována fenoménu slovanského Orfea - vyšehradského Lumíra -, postavy z českého mýtického dávnověku, jenž měl oproti svému antickému prototypu na metaforické zrození, vyzrání i vyvanutí pouze jedno století.
|
|
|
Židovská figurální ikonografie v českých zemích
Janáčová, Eva ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Prahl, Roman (oponent) ; Pařík, Arno (oponent)
Hlavním cílem této dizertační práce je zmapovat židovskou figurální ikonografii v českých zemích a to převážně v poemancipačním období, tedy od konce 18. až do 20. století. Hlavní badatelský důraz je přitom položen na zobrazení soudobých židovských postav v české vizuální kultuře. Ikonograficky jsou tematizovány postavy jak nábožensky založených, tak postupně se sekularizujících Židů. V případě religiózně vlažných či dokonce sekulárních židovských postav je přitom sledováno, jakými ikonografickými prvky se odlišují od majoritní společnosti. V úvodu práce jsou analyzovány nejdůležitější aspekty rozvoje židovské ikonografie. Mezi ně především patří liberální interpretace starozákonního zákazu figurálního zobrazování, židovská emancipace spolu s postupnou asimilací a touha Židů po vlastní vizuální reprezentaci, která pravděpodobně sehrála nejdůležitější roli při rozvoji židovské ikonografie. Vedle středověkých a novověkých židovských figurálních zpodobení je zvláštní pozornost věnována znázornění pražských Židů a námětům objevujících se v hebrejských rukopisech a tiscích, ve kterých překvapivě nacházíme daleko menší počet dehonestujících židovských znamení. Dále je představena portrétní galerie českých Židů, která zahrnuje jak portréty rabínů, učenců a významných představitelů židovských obcí, tak...
|
|
|
Autoportrét - vivisekce představ sám o sobě
Härtelová, Magdalena Jadwiga ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Lahoda, Vojtěch (oponent)
Práce se zabývá autoportrétem jako žánrem se zaměřením na duševní procesy týkající se pojetí vlastní individuality, odehrávající se během tvorby a manifestující se na výsledném díle. Obsahuje čtyři případové studie rozebírající autoportrétní tvorbu čtyř umělců napříč dějinami umění. V úvodní kapitole je položena základní hypotéza popisující dvě možné roviny - vrstvu reprezentační a druhou, obsahující odchylky od původně stanoveného, ve které se projevují osobnostně transgresivní procesy tvorby. Další kapitola je věnována shrnutí typů autoportrétu a historicko-uměleckému přehledu vývoje žánru. Ten se namísto konkrétních děl či umělců soustředí na faktory ovlivňující sebepojetí, postavení umělce a samotný žánr. Následující, třetí kapitola nastiňuje myšlenková východiska práce. Pojednává o možnostech a limitech objektivity, rozsahu individuality a také časovosti. Po ní následuje vlastní tělo práce, které je děleno podle tří aktérů autoportrétu, tedy na autora, objekt a diváka. Každá z kapitol je uzavřena podkapitolou týkající se času a díla: Minulosti jako nastavení, Představám budoucnosti a Přítomnosti díla. Podkapitoly pojednání o autorovi řeší elementy nastavení před tvorbou, jako jsou okolnosti vzniku, prostředky či motivace k tvorbě autoportrétu. Tyto aspekty definují reprezentační rovinu....
|
|
|
K ikonografii italských renesančních desek ze svatebních truhlic na příkladech ze sbírek Národní galerie v Praze
Savická, Pavla ; Zlatohlávek, Martin (vedoucí práce) ; Konečný, Lubomír (oponent)
V době, kdy středověk již téměř končil, ale vyobrazení pohanských bohů se stále objevovala v tzv. vysokém umění jen zřídka, byly relativně prosté předměty doslova pokryté antickými příběhy a klasickými mýty. Malby na florentských svatebních truhlicích quattrocenta představovaly některé výjevy opomíjené nebo zapomenuté po staletí. Svatební truhlice, zvané cassoni, tak hrály důležitou roli ve formování profánního malířství italské renesance. Tato práce se zabývá dvěma deskami z cassone ze sbírek Národní galerie v Praze, Paridovým soudem a Únosem Heleny. Je zaměřena na jejich ikonografii a její zdroje. Větší pozornost je věnována postavě s křídly na hlavě z Paridova soudu. Ta je identifikována jako Venuše, která se ve florentském umění 15. století objevuje s křídly často. Zváženy jsou také možné literární zdroje tohoto specifického atributu.
|
|
|
Historik umění Rudolf Chadraba a jeho vědecké dílo
Johanidesová, Tereza ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Hlobil, Ivo (oponent)
Předkládaná práce se pokouší zhodnotit vědecké dílo českého historika umění Rudolfa Chadraby, jenž bývá obecně považován za zakladatele a jednoho z nejvýraznějších představitelů ikonologické metody v rámci tuzemského dějepisu umění. Práce se nesnaží ani tak přehledně a chronologicky mapovat vyvíjející se Chadrabovu vědeckou dráhu z biografického hlediska, jako pojednat v jednotlivých kapitolách vlivy, východiska a zájem o určité motivy či témata, jež se v uměleckohistorických odborných pracích Rudolfa Chadraby zajímavým způsobem odráží, prolínají a formují tak jeho osobitou metodu. Jen ve zkratce je zde podán Chadrabův životopisný nástin, poukázáno je na jeho přesahy do dalších humanitních oborů, jež svým širokým pojetím ikonologické metody obsáhl. Nemalá pozornost je zde věnována vlivům takových osobností, jako byl Max Dvořák, Ladislav Cejp, ze zahraničních badatelů pak Alois Dempf, Josef Strzygowski či Herbert Read, kteří často představovali nemalé inspirační zdroje v Chadrabově díle. Domýšlením podnětů v pracích zmíněných badatelů za přispění jeho zájmu o tradici a triumfální symboliku v křesťanském umění pak Chadraba dospěl i k nalézání paralel mezi evropským a orientálním uměním do té doby v české uměnovědě jen málo uplatněném. Z toho důvodu Chadrabovo postavení v tomto prostředí znamenalo do jisté...
|
host ::
RSS.