|
|
Společensko historické pozadí dvorského umění českých a francouzských panovníků 1370-1420 (vzájemné rozdíly a paralely)
Nussbergerová, Lucie ; Hrdina, Jan (oponent) ; Nejedlý, Martin (vedoucí práce)
Období uvedené v názvu této práce, tedy léta 1380-1420, pokrývá téměř shodnou dobu vlády českého a římského krále Václava IV. ajeho bratrance Karla VI. francouzského. Zároveň je to doba, která je v české i francouzské historiografii hodnocena v několika bodech téměř shodně, především v rozkvětu umělecké produkce a to paradoxně během velké politické i ekonomické krize obou monarchií. Diplomaticky byly obě země spojeny především právě díky příbuzenství panovníků, ale zároveň stály proti sobě v otázce, která od roku 1378 trápila celou křesťanskou Evropu - vyřešení papežského schizmatu. Tyto události se navíc odehrávaly v době neustále přerušovaných a znovu se obnovujících bojů tzv. stoleté války mezi Anglií a Francií, kde se angažovali také čeští králové. A jsou to právě tyto výrazné události politických a vojenských dějin, které tvoří hlavní linii historického bádání. Pro vojenské dějiny jsou bitevní pole stoleté války místy, kde se zkoušela nová taktika i nové zbraně. Pro dějiny křesťanství je to pak především období, kdy se mění chápání pozemského života, smrti, zbožnosti jako takové. Objevují se jevy jako "devotio moderna", nová zbožnost zaměřená na osobní prožitek. Ovšem vedle těchto hlavním linií stojí ještě dějiny umění, které jako samostatná vědní disciplína zkoumají jednotlivé rozdělení stylů, jejich...
|
|
|
Obraz z válek proti albigenským - oheň, meč a okcitánský kříž
Biederman, Jan ; Soukup, Pavel (oponent) ; Nejedlý, Martin (vedoucí práce)
Na přelomu raného a vrcholného středověku se křesťanství jakoby nacházelo v mlhách - staré pohanské kulty v Evropě jen velmi pomalu a neochotně vyklízely pozice a tu se na jejich místo začaly drát nové kulty, či lépe řečeno - hereze. První z nich vystoupily na světlo, či byly odhaleny, už v 11. století a během následujícího století se začaly v západní i střední Evropě množit případy odhalených heretických komunit. Jihofrancouzský prostor, Okcitánie, byl během 12. století k velkému překvapení církve shledán jako místo, kde se velice rozmnožila dualistická hereze. Církev se zpočátku snažila této situaci, jíž vnímala jako rostoucí ohrožení božího řádu, čelit misijní činností a spoléhala se na podporu místní šlechty. Vývoj situace, který probíhal až do počátku 13. století, ukázal, že šlechta nemá na represivních akcích zájem a heretiky toleruje, zatímco misijní činnost a hrozba církevních trestů vyvolává spíše všeobecný odpor. Ten nakonec vyústil v atentát na papežského legáta Pierra de Castelnau, což zadalo příčinu k vyhlášení křížové výpravy a řešení situace pomocí síly. Výsledkem byl válečný konflikt, trvající s drobnými přestávkami dvacet let a završený ozvěnou v podobě několika neúspěšných povstání - byl také první křížovou výpravou, vyhlášenou proti evropské křesťanské komunitě. Samotné války proti...
|
|
| |
|
| |
|
|
Český utrakvistický humanismus v literárním díle Mikuláše Konáče z Hodiškova
Fernández Couceiro, Eduardo ; Voit, Petr (vedoucí práce) ; Nejedlý, Martin (oponent)
V literárněhistorických pracích o české literatuře 16. století se často mluví o protikladu mezi latinským (šlechtickým, katolickým) a národním (měšťanským, utrakvistickým) humanismem. Představitelé těchto směrů jsou sdružováni do skupin, které jsou prezentovány jako protikladné, nezávislé a uzavřené, a při literárním hodnocení se nejednou z mimoliterárních důvodů (náboženských, sociálních, jazykových) dává přednost humanismu národnímu. V první části této práce naznačíme, že tento protiklad neplatí úplně: jednak proto, že existují četné případy, které nelze do tohoto schématu snadno zařadit, a jednak proto, že český národní humanismus je zcela závislý na latinských vzorech (antických, středověkých, renesančních). V druhé části práce se soustředíme na tvorbu Mikuláše Konáče z Hodiškova, považovaného za typického představitele národního humanismu. Rozbor jeho literárních a tiskařských prací nám odkryje několik aspektů, které se vymykají tradovanému obrazu národního humanismu. Ve svých literárních dílech (převážně překladových) Konáč nečerpá z národní (husitské) tradice, nýbrž z evropské mezinárodní latinské vzdělanosti. Co se týká náboženského přesvědčení, jeví se jako konzervativní utrakvista, ale jeho postoj se časem mění: od celkové tolerantnosti a sympatií k Jednotě bratrské přechází k razantním útokům na...
|
|
|
Politika Eduarda I. na Britských ostrovech a ve Francii
Kovaříková, Šárka ; Drška, Václav (vedoucí práce) ; Nejedlý, Martin (oponent)
Eduard I. vládl v Anglii třicet pět let. Autoři středověkých kronik o něm mluví jako o výborném panovníkovi, schopném válečníkovi a politikovi. Moderní historici píší o mnoha problémech a válkách, které musel vyřešit či vybojovat, většinou úspěšně. Anglie Eduarda I. měla dvě vnější části - Wales a Irsko. Wales byl rozdělen mezi mocné barony, kteří museli anglickým králům skládat homagium. V rozmězí let 1272 a 1307 ve Walesu vypukla tři povstání vedená místními magnáty. Po posledním z nich, které proběhlo roku 1292, byl Wales Angličany plně dobyt. O Irsku se předpokládalo, že je zcela pod anglickou nadvládou; Eduard tento ostrov nikdy nenavštívil ani nebyl nucen tam poslat armádu. Ve 13. století existovala na Britských ostrovech dvě království - Anglie a Skotsko. Angličtí králové se snažili získat v severnější zemi vliv; skotští králové jim měli skládat homagium. Sporným bodem bylo, zda tato přísaha byla skládána za celé Skotsko nebo pouze za země, které skotský král držel v Anglii. Roku 1290 místní královská dynastie vymřela a Eduard I. se chopil příležitosti. Vybral nového panovníka a poté, co Jan Balliol nesplnil své údajné povinnosti vůči Anglii, Eduard do Skotska vtáhl v čele armády. Vojenská tažení, především díky odporu v severní části království, probíhala až do konce Eduardovy vlády. Skotsko nebylo...
|
|
|
Dílo Guillberta de Lannoye jako historický pramen
Svátek, Jaroslav ; Soukup, Pavel (oponent) ; Nejedlý, Martin (vedoucí práce)
Pozdní středověk se vyznačuje zvýšenou aktivitou ve dvou oblastech, které však dosáhly svého největšího rozkvětu v jiných epochách. Jedná se o objevitelské cesty a také křížové výpravy. Cestovatelé pozdního středověku stojí poněkud ve stínu pozdějších velkých zámořských objevů. A přesto, jak daleko by dopluli světoznámí objevitelé jako Vasco de Gama nebo Kryštof Kolumbus, nebýt jejich méně známých předchůdců? Cesty k novým světům těchto velikánů sice ohlašují novou dobu, ale svým myšlením a vnímáním světa stojí ještě pevně ve středověku a příliš se neliší od misionářů 13. a 14. století nebo kupců a poutníků století následujícího. Přesně naopak je tomu s křížovými výpravami. Po svém vrcholu ve 12. a 13. století ve Svaté zemi dožívá tento způsob války v následujících letech s podivuhodnou setrvačností, avšak častěji spíše v hlavách propagandistů než na konkrétních bojištích. Přesto pozdní kruciáty znovu naleznou reálný smysl zejména pod vlivem tureckého nebezpečí. Křesťanská Evropa nadto zkouší uplatnit osvědčený model křížové výpravy také na svém kontinentu. Navzdory vítěznému zakončení španělské reconquisty a pacifikaci pobaltských pohanů nejsou výsledky pozdních kruciát nijak povzbudivé, a to jednak v boji proti kacířským Čechám, tak zejména v konfrontaci s osmanským nepřítelem na Balkáně, kde fatální...
|
|
|
Lucemburkové a české země ve francouzských kronikách 14. století
Lošťáková, Kateřina ; Hrdina, Jan (oponent) ; Nejedlý, Martin (vedoucí práce)
Čtrnácté století je pro české dějiny dobou, kdy výrazně nabývají na intenzitě a významu styky se západoevropskými zeměmi, zvláště pak s francouzským královstvím. Toto směřování můžeme v menší míře pozorovat již v předchozím období, kdy se za vlády posledních Přemyslovců viditelně pozvedla prestiž českého krále a jeho království. Bezprostředním podnětem takto výrazného sbližování obou odlišných oblastí se však stal až nástup lucemburské dynastie na český trůn. Díky Janu Lucemburskému tak tradičně těsné styky lucemburských hrabat s francouzskými králi přenesly i do českých zeIIÚ. Jan Lucemburský byl také jediným z lucemburských králů, jehož k francouzským suverénům přes drobné výhrady pojil opravdu blízký vztah, který se v případě Filipa VI. snad dá označit i za blízké přátelství. K tomuto postoji Jana předurčovala jak profrancouzská orientace jeho rodiny, tak i dlouhá výchova na pařížském dvoře. On sám později přispěl k posílení vzájemných vazeb svou dynastickou sňatkovou politikou a především trvalým spojenectvím s francouzským králem. Toto spojenectví se stalo jakýmsi pevným bodem jeho velkorysé evropské politiky a také v důsledku jeho tragického vyústění v bitvě u Kresčaku získal král Jan trvalé místo v povědomí široké veřejnosti nejen v Čechách a ve Francii. Vztah Janova syna Karla k francouzskému králi...
|
|
|
Idea křížových výprav ve 14. století: Philippe de Mèzieres - Songe du Vieil Pelerin
Radkovská, Marie ; Soukup, Pavel (oponent) ; Nejedlý, Martin (vedoucí práce)
Myšlenka křížových výprav zůstává ve 14. století stále živá. Po pádu Akkry roku 1291 nicméně historici v otázce přijetí kříže konstatují většinou jen pokračování ideálu. Projekty, výzvy a následné pokusy o křížová tažení do Orientu, podporované papežským stolcem a za účasti korunovaných hlav, se během 14. století proměňují ve "falešné" kruciáty. "Svatá výprava do zámoří" ztrácí svůj původní cíl - dobýt Jeruzalém. V době, kdy se nadšení pro křižácké ideály nenávratně přesouvá už jen na stránky příběhů z kronik, nachází myšlenka na záchranu Svatých míst horlivého obhájce a neúnavného propagátora ve Philippovi de Mézieres (1327-1405). Zasažen žalostným stavem Svatého města, přijal Boží poslání a rozhodl se svou životní a profesní dráhu cele zasvětit realizaci křížového tažení. Jeho literární vzdělanost, vojenské zkušenosti a diplomatické schopnosti mu otevřely cestu ke dvorům králů i papežů, kteří na jeho křižácké výzvy reagovali s větší či menší otevřeností a ochotou. Jedinečnost, hodnota a význam Philippovy alegorické skladby Songe du Vieil Pelerin (Sen Starého Poutníka, 1389)1 pro literaturu stejně jako pro historiografii či historickou antropologii spočívají v reflexi autorových vlastních zážitků a zkušeností. Sen jako alegorická vize putování s politickým, moralizujícím a propagačním posláním sice...
|
|
|
Vizitační protokoly cisterciáckých klášterů ve 14. století
Lomičková, Radka ; Charvátová, Kateřina (oponent) ; Nejedlý, Martin (vedoucí práce)
Vizitace jako pilíř cisterciáckého řádu. Vizitace jako nástroj kontroly. Vizitace jako místo sváru mezi normativním systémem a mnišským všedním dnem. Vizitace jako pramen pro bližší poznání života v klášteře. Vizitace jako základní pramen pro předloženou práci. Z těchto úhlů jsem se snažila představit vizitační listiny z českých a některých rakouských cisterciáckých klášterů, jež se dochovaly ze 14. století. Jsou to zároveň většinou nejstarší dochované vizitační protokoly vůbec. Jen malé množství vizitačních protokolů se dochovalo v jejich původní podobě. Není divu, tento pramen neměl pro mnichy trvalou hodnotu, po vzniku nové listiny při následné vizitaci bylo vhodné se jej zbavit, popřípadě druhotně použít. "Kroniky skandálů" nebyly určeny pro uchovávání v klášteře. Pro české země známe jen tři takové listiny, všechny nás zpravují o klášteře ve Vyšším Brodě. První dvě vizitace zaznamenávají hospodářský stav kláštera, takové již zřejmě stály za uchování, nejsou však vizitačním dokumentem zaznamenávajícím obě roviny kláštera: spiritualia et temporalia. Třetí listina z roku 1381 plně dokazuje tezi o nepotřebnosti vizitačního protokolu po sepsání listiny nové. Z vizitace se stal kus papíru popřípadě pergamenu, který bylo možno jakkoliv jinak využít. "Naše" listina byla vevázána do wilheringského rukopisu ze...
|
host ::
RSS.