|
|
"Tvrdý oříšek zapomenuté skutečnosti". Fikce a realita starších českých dějin v pražských pověstech Popelky Biliánové.
Chalupová, Helena ; Šedivá Koldinská, Marie (vedoucí práce) ; Mikulec, Jiří (oponent)
Anotace: Bakalářská práce se zabývá historickými reáliemi obsaženými v pražských pověstech, jež písemně fixovala spisovatelka Popelka Biliánová (vl. jm. Marie Biliánová, roz. Popelková) Cílem je ve vybraných pověstech identifikovat otisk konkrétních historických událostí, sledovat vývoj daného syžetu v průběhu doby a formulovat závěry o dobovém myšlení, které se odrazilo ve výsledném textu pověstí. Součástí pramenné analýzy jsou i pověsti obsahující transcendentní prvky, zejména revenantské. Klíčová slova: Popelka Biliánová, pověst, pověsti, Praha, pražský, pražské, Josef Svátek, Julius Košnář, Adolf Wenig, Karel Chalupa, revenanti
|
|
|
Kult sv. Františka Xaverského v českých zemích raného novověku
Andrle, Jan ; Šedivá Koldinská, Marie (vedoucí práce) ; Mikulec, Jiří (oponent)
RESUMÉ Práce se zabývá studiem šíření, trvání, proměn a recepce kultu významného jezuitského světce sv. Františka Xaverského v prostředí raněnovověkých českých zemí. Jejím cílem je přispět k lepšímu poznání reality pobělohorské rekatolizace a české spirituality 17. a 18. století. Konkrétní kult byl vybrán s ohledem na skutečnost, že sv. František Xaverský byl úzce spojen s hlavním (resp. nejvýraznějším) aktérem pobělohorské rekatolizace, totiž jezuitským řádem, kde v neformální hierarchii řádových světců figuroval na druhém místě hned za zakladatelem řádu sv. Ignácem z Loyoly. Dále sv. František Xaverský patřil do skupiny pěti nových katolických světců, kteří byli kanonizováni roku 1622 (sv. Ignác z Loyoly, sv. František Xaverský, sv. Terezie z Avily, sv. Filip Neri a sv. Isidor z Madridu) a kteří představovali důležitý prvek obrozené potridentské katolické spirituality. Ačkoli dosavadní literatura předpokládá rozšířenou úctu ke sv. Františku Xaverskému v českém baroku, systematické prozkoumání tohoto tématu však dosud nebylo provedeno. První kapitola se zabývá vymezením tématu práce, mapuje dosavadní poznatky a dostupné prameny a předestírá metodiku práce. Druhá kapitola stručně popisuje život a dílo sv. Františka Xaverského. Třetí kapitola sleduje šíření úcty ke sv. Františku Xaverskému po jeho smrti a...
|
|
|
Mikuláš Adaukt Voigt a česká historická věda na konci 18. století
Hyndráková, Eva ; Koldinská, Marie (vedoucí práce) ; Petráň, Josef (oponent) ; Mikulec, Jiří (oponent)
Práce mapuje život a kariéru pozapomenutého osvícenského učence Mikuláše Adaukta Voigta (1733 - 1787), literárního historika, jazykovědce a především zakladatele moderní české numismatiky. Z pramenů, literatury a Voigtových publikovaných spisů rekonstruuje vývoj jeho působení v české vědě, zabývá se jeho kontakty a vlivem přátel a mecenášů, významných kulturních osobností dané doby. Těžiště práce z chronologického hlediska spočívá v 70 a 80. letech 18. století, kdy Voigt vytvořil všechny své tiskem vydané spisy. Voigtovo dílo je kladeno do kontextu kulturního vývoje v našich zemích v době pozdního osvícenství a především české historické vědy konce 18. století. Jako zásadní faktor, který formoval učeneckou kariéru Voigtovu i dalších učenců, je zmiňován tzv. učený salón, pořádaný hrabětem Františkem Antonínem Nosticem. V jeho domě se spolu s Voigtem scházelo společenství učenců, vzdělanců a mecenášů, z nějž postupem času vzešla oficiální česká Společnost nauk. Pozornost je věnována také specifickému fenoménu, který na přelomu 18. století a v první polovině 19. století ovlivňoval kulturní a později i politický život společnosti, vlastenectví. Voigtovo vlastenecké cítění bylo největší hybnou silou jeho práce a svým nadšením leckdy ovlivnil i své přátele a spolupracovníky, proto jej můžeme oprávněně považovat...
|
|
|
Král Mor a jeho divadlo Praha. Morové epidemie v raně novověké Praze.
Jarošová, Eva ; Šedivá Koldinská, Marie (vedoucí práce) ; Mikulec, Jiří (oponent)
Roku 1348 vstoupil do Evropy mor, který zde zůstal až do 18. století. České země nebyly výjimkou, ačkoli o pravidelně se opakujících morových epidemiích zde mluvíme až po roce 1348. Onemocnění zvané mor má formu bubonickou, plicní a septickou a je způsobeno bakterií yersinia pestis, jehož významnou přenašečkou je krysa obecná. Největší morová pandemie nastala v letech 1348-1351 a je známa jako Černá Smrt. V Praze a v Čechách je ale významným rokem vstupu infekce až rok 1380. Krize společnosti, která se váže na Černou Smrt, se odráží ve výtvarném umění, speciálně ve fenoménech tzv. Tanců a Triumfů Smrti. Pro české prostředí jsou pak v umění typické morové sloupy s nimiž je do jisté míry spojen i kult protimorových světců. Obecně se oblibě těší Panna Marie, vyloženě protimorovými patrony jsou sv. Šebestián, sv. Roch či sv. Rozálie. V jednotlivých zemích k nim přistupují ještě zemští patroni, v Čechách tedy nejčastěji sv. Václav. Typickou dobou moru v Čechách je spíše novověk než středověk. Tehdy epidemie přicházejí s periodictitou zhruba dvanácti let. Pro její zastavení se vydávají Infekční řády, tedy dokumenty úřední provenience obsahující nařízení ohledně karantény (uzavření hranic, měst), zajištění zdravotní péče (zakládání lazaretů) či hygienických požadavků. Dalšími prameny jsou protimorové...
|
|
|
Tradice náboženského putování laiků. Procesí a poutě v 17. století v jižních Čechách na základě farářských relací.
Kuchta, Pavel ; Mikulec, Jiří (vedoucí práce) ; Ryantová, Marie (oponent)
KUCHTA P., Tradice náboženského putování laiků. Procesí a poutě v 17. století v jižních Čechách na základě farářských relací. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2011, 66 s. Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Mikulec Csc. Klíčová slova: barokní religiozita, farářské relace, jižní Čechy, poutě, procesí. Práce pojednává o poutních tradicích, spojených s regionem jižních Čech, v období přelomu 17. a 18. století. Hlavní náplní předkládané práce je sonda do odpovědí na 26. otázku farářských relací (otázka se týká poutí a procesí). Jejím výsledkům je věnována třetí a čtvrtá kapitola, v nichž jsou vysledované zvyklosti dány do souvislosti s liturgickým rokem a náboženským životem římskokatolické církve obecně. V závěrečné kapitole práce je nastíněn i širší časový a prostorový kontext putování v daném regionu včetně nadregionálních tendencí.
|
|
|
Kazatel a exemplum mezi učeneckou a lidovou kulturou raného novověku
Tomášek, Vojtěch ; Mikulec, Jiří (oponent) ; Šedivá Koldinská, Marie (vedoucí práce)
Tato studie rozebírá dvě specifické kategorie sociální a kulturní historie, kterými jsou kazatel a exemplum. Vychází z šesti českých barokních kázání, která byla vydána v 17. a 18. století, speciálně z těch částí, které obsahují krátké mravokárné příběhy nazývané exemplum. Exempla zde analyzuje v jejich orální formě jako prostor komunikace mezi kazatelem a jeho posluchači a v širším kontextu i jako prostor komunikace mezi lidovou a učeneckou kulturou. Exempla obsažená v kázáních zde prezentuje jako specifické raně novověké médium. Snahou této práce je poukázat na některá specifika této komunikace, zejména snahu kazatele reformovat některé aspekty každodenního života venkovského lidu. V našem případě se konkrétně jedná o každodenní soužití mezi mužem a ženou a s tím související problémy pijáctví, domácího násilí, sexuality či rozdělení genderových rolí. Dále se také snažíme poukázat na dva specifické způsoby komunikace, pomocí kterých se kazatel snaží reformovat lidovou kulturu, a to bud' formou přímé satiry nebo specifického výkladu rituálu. V druhém případě se snažíme poukázat na kazatelův specifický výklad rituálu, při kterém se mění jeho pozitivní význam. Z toho vyplývá i kazatelova hlavní snaha přesvědčit své lidové posluchače o nesmyslnosti konkrétních léčebných a magických rituálů. Hlavní myšlenka...
|
|
|
Prostor a čas v knežských denících českého baroka (příspěvek ke studiu jednoho typu pramene)
Wolf, Jiří ; Hojda, Zdeněk (vedoucí práce) ; Svatoš, Martin (oponent) ; Mikulec, Jiří (oponent)
Zdá se mi pochopitelnou radost jednoho z největších historiků 20.století Fernanda Braudela nad těmi rukopisy, které před ním nikdo nebo skoro nikdo nestudoval./1/ Lásku k neprozkoumaným manuskriptům s ním sdílel také jiný velký historik Johann Huizinga, jenž se sice vyznal ze svého okouzelní netištěným pramenným materiálem, neodpustil si však do knihy "Wege der Kulturgeschichte" vložit také varování před nezřízeným pronikáním v málo známé prameny, bez jasné představy toho, co v nich má být vlastně zkoumáno.!2/ Tohoto nebezpečí (které pro mne vždy bylo a stále vskutku je nebezpečím) jsem se snažil vyvarovat důrazem na teoretickou podloženost své práce, ačkoliv lze jen obtížně svazovat teoretické otázky historické vědy s konkrétními prameny. Jde však možná o jednu z cest jak ve vlastním vědomí narušit zažitá schémata vytvořená literaturou, která nemusí směřovat ani k ověřování údajů v primárních pramenech, ani se nezbytně nevyrovnává s noetickými a dalšími teoretickými problémy studia historie a která bez hledání a nezbytného tápání předkládá čtenářům minulost jako factum brutum.
|
|
|
Turnovští františkáni v barokním období (1651-1763)
Novotný, Robert Radim ; Mikulec, Jiří (oponent) ; Hojda, Zdeněk (vedoucí práce)
Záměrem předkládané diplomové práce je na základě několikaletého badatelského výzkumu, ústícího v publikování dílčích výsledků zejména v regionálním sborníku,1 podat pokud možno definitivní zprávu o prvním století působení františkánů v Turnově, resp. v celém regionu. Studium působení řeholních institucí v českých zemích v období raného novověku má svůj význam hned z několika důvodů. Čím menší podíl z tehdejší celkové populace řeholní komunity počtem svých členů představovaly, tím větší význam a vliv na vývoj prakticky všech složek společnosti už jen svojí existencí získávaly. Konečně i soudobé rčení konstatovalo, že kláštery jsou ve světě a svět v klášterech. Stejně tak se bezpochyby dá souhlasit s Martinem Elblem, že řeholní komunity byly více či méně věrným obrazem celé společnosti a obě složky se navzájem ovlivňovaly.
|
|
|
Prameny k dějinám napoleonských válek v rodinných archivech Kinských. K českým předkům knížete Józefa Poniatowského
Švehelka, Ondřej ; Mikulec, Jiří (oponent) ; Bělina, Pavel (vedoucí práce)
Tato práce sleduje dva vzájemně provázané cíle. Prvním z nich je postihnutí dějin starého a významného českého rodu Kinských v osmnáctém století a za napoleonských válek, což má podpořit druhý, hlavní cíl, a sice popsat životní osudy několika předků polského knížete a vojevůdce Józefa Poniatowského, který sloužil v Napoleonových vojskách, a který padl roku 1813 v bitvě u Lipska. Těmito předky byli jeho rodiče Andrzej Poniatowski a Marie Terezie Kinská, a dále její otec Jan Leopold Kinský z chlumecké hraběcí rodové větve. Andrzej Poniatowski a Leopold Kinský vykazují určitou podobnost - oba byli neprávem zastíněni; zatímco Andrzej svým synem, tak Leopold svými slavnějšími předky, kteří významně zasahovali do osudů habsburské monarchie na konci sedmnáctého a v první polovině osmnáctého století. Z tohoto důvodu bych chtěl také poukázat na význam těchto dvou mužů.
|
|
| |
host ::
RSS.