|
|
Epigenetické regulace u autoimunitních onemocnění se zaměřením na revmatoidní artritidu
Horková, Veronika ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Hušáková, Markéta (oponent)
Přesná příčina revmatoidní artritidy, jako i dalších autoimunitních onemocnění ještě stále není identifikována. V posledních dvaceti letech epigenetika ukázala novou tvář immunitního systému. Dědičné změny mimo sekvence DNA poskytují další komponentu hrající roli v autoimunitě. Metylace DNA, modifikace histonů - proteinů, kolem kterých je DNA obmotána, či interference malých sekvencí RNA - microRNA, všechny tyto mechanismy ovlivňují genovou expresi a tím umožňují zvýšenou produkci prozánětlivých faktorů vedoucích k autoimunitním reakcím. Kromě toho, geny regulující apoptózu jsou často cílem epigenetickách modifikací. Tyto mechanismy nejenže poskytují další úroveň imunitní obrany, ale poskytují také vysvětlení pro vyšší náchylnost žen k autoimunitním nemocím i vliv prostředí na patogenezi těchto nemocí.
|
|
|
Minoritní formy spinální svalové atrofie
Metelcová, Tereza ; Šolc, Roman (vedoucí práce) ; Daňková, Pavlína (oponent)
Spinální svalová atrofie (SMA, spinal muscular atrophy) je nervosvalové onemocnění. Toto onemocnění postihuje nervové buňky v míše a mozkovém kmeni a způsobuje tak svalovou slabost. U některých forem SMA může dojít k poškození periferních nervů. Nejvýraznějším rozdílem v patologii SMA vznikajících na úrovni míchy a na bázi postižení periferního nervstva je zhoršení senzorických schopností, snížení schopnosti čití, v důsledku poškození senzorických nervů. Zatím je známo 29 forem SMA, které se liší geneticky, věkem nástupu onemocnění, závažností projevů a dobou dožití. Mutace minoritních forem SMA jsou velmi rozmanité. Mutované geny, které způsobují jednotlivé formy SMA se nacházejí na patnácti různých chromozomech, včetně chromozomu X. Klinická podstata SMA je u většiny forem podobná. Některé formy mají mimo svalovou slabost další charakteristický projev. Dosud není u všech forem SMA plně známa jejich genetická příčina.
|
|
|
Zvýšení diagnostické efektivity QF-PCR pro vyšetření aneuploidií z plodové vody
Sedláková, Zdeňka ; Macek, Milan (vedoucí práce) ; Daňková, Pavlína (oponent)
Kvantitativní fluorescenční polymerázová řetězová reakce (QF-PCR) je molekulárně genetická metoda založená na amplifikaci krátkých tandemových repetic (Short tandem repeats, STR) a měření výšek píků amplikonů na elektroforeogramu. V současné době je QF-PCR považována za spolehlivou, rychlou a levnou metodu nahrazující postupně běžné cytogenetické analýzy aneuploidií (vyšetření z dlouhodobých kultur buněk plodové vody). Přesto však v některých případech nelze pomocí QF-PCR určit parentální a meiotický původ aneuploidií. Cílem mé práce bylo ověřit nové dinukleotidové STR markery na chromozomech 13, 16, 18, 21 a 22. Dále zvýšit diagnostickou efektivitu QF-PCR zapojením dalších tetranukleotidových STR markerů na chromozomech 15, 16, 22 a zjistit populační a analytické charakteristiky těchto markerů. U všech dinukleotidových STR markerů se vyskytovaly ve větší míře stuttery, a proto nejsou vhodné pro účely rutinní diagnostiky. STR markery pro chromozomy 15, 16 a 22 byly ověřeny na 100 pacientech. Byly vybrány čtyři informativní markery pro chromozom 16, čtyři pro chromozom 22 a tři pro chromozom 15. V diplomové práci jsem tak rozšířila spektrum diagnostických STR markerů.
|
|
|
Dědičné senzomotorické neuropatie.
Jelínková, Zora ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Šolc, Roman (oponent)
Dědičné senzomotorické neuropatie (HMSN), taktéž známé pod názvem Charcot-Marie- Tooth disease (CMT) jsou klinicky i geneticky heterogenní skupina nejčastějších dědičných nemocí ovlivňujících periferní nervstvo. Tyto nemoci se obecně vyskytují v prevalenci 5 - 40 nemocných na 100 000 obyvatel. CMT byla poprvé popsána v roce 1886. Vzhledem k velkému množství různých druhů mutací je klasifikace HMSN nejednotná. Základní dělení je dle vedení vzruchu nervem na demyelinizační (CMT 1) a axonální (CMT 2) typ. Dále se pak klasifikuje převážně dle typu dědičnosti a fenotypového projevu. Autozomálně dominantní CMT 1 rozdělujeme na 4 základní formy - CMT 1A až D. Také CMT 2 můžeme rozlišit na jednotlivé genetické podtypy jako u CMT 1, nebo lze přistoupit ke klasifikaci na základě fenotypových projevů. Vedle autozomálně děděných HMSN jsou dalšími typy dědičných senzomotorických nemocí pohlavně vázané CMT, intermediární CMT, Déjerine- Sottas syndrom, kongenitální hypomyelizační forma a hereditární neuropatie s tendencí k tlakovým parézám. Jednotlivé typy HMSN jsou způsobeny mutacemi v různých genech nacházejících se na různých chromosomech. Nejčastějším typem CMT je autozomálně dominantní typ CMT 1A, kdy dochází k duplikaci v genu PMP22. Přestože tato onemocnění nejsou primárně smrtelná, velice ovlivňují...
|
|
|
Význam repetitivních sekvencí v lékařské a forenzní genetice
Cerovská, Ela ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Šolc, Roman (oponent)
Repetitivní sekvence jsou důležité pro genom i pro celý organismus. Tyto nekódující sekvence tvoří velkou část genomu a říká se jim "odpadní DNA". V mnoha odvětvích vědy však mají velký význam, především kvůli svému polymorfnímu charakteru, který se projevuje jak inter-, tak intraindividuálně. Předkládaná práce se zabývá významem mikrosatelitových repetic v lékařské a forenzní genetice. Některé nádory vykazují mikrosatelitovou nestabilitu (MSI) v porovnání s repeticemi zdravé tkáně. To lze použít při diagnostice rakoviny. MSI se v buňkách někdy objeví ještě před propuknutím onemocnění, což by umožnilo ranou diagnostiku. MSI je také spojena s lepší prognózou. Ve forenzní genetice se uplatňuje polymorfismus mikrosatelitů mezi jedinci. DNA profilování se využívá nejen při identifikaci osob v kriminalistice, ale i k určování otcovství nebo ochraně divokých zvířat.
|
|
|
Molekulární genetika celiakie
Němečková, Iva ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Tučková, Ludmila (oponent)
Celiakie je orgánově specifické autoimunitní onemocnění, které vzniká jako důsledek přecitlivělosti na obilný lepek u geneticky vnímavých jedinců. Genetickou predispozicí jsou geny HLA-DQ2 a HLA-DQ8, které jsou nutné, avšak ne dostačující pro vznik celiakie; podílejí se cca na 40% dědičnosti. Postupně jsou vytipovávány další geny, které by se mohli podílet na patogenezi celiakie. Mezi tyto tzv. kandidátní geny, které jsou vyhledávány na základě známých poznatků molekulárních mechanismů vrozené a adaptivní imunitní odpovědi, patří např. geny MIC, TNF, CTLA-4, CD28, ICOS, MYO9B, MMP, PTPN22 a TLR. Imunitní odpověď vyvolána proniknutím peptidů lepku do lamina propria vede ke slizničnímu poškození. Různé peptidy lepku jsou do patologie celiakie zapojeny různým způsobem, některé peptidy spouštějí adaptivní imunitní odpověď, jiné např. peptid p31-43 spouští vrozenou imunitní odpověď.
|
|
|
Asociace genů HSP70 s idiopatickou zánětlivou myopatií v homogenní kohortě českých pacientů
Svitálková, Táňa ; Novota, Peter (vedoucí práce) ; Daňková, Pavlína (oponent)
MHC komplex je nejpolymorfnější, nejkomplexnější a jedním z nejdůležitějších částí genomu podílející se na imunitní odpovědi organismu. U člověka se označuje jako HLA (human leukocyte antigen) a zahrnuje zhruba 224 genů. Jako rizikový faktor, jsou geny HLA asociovány s řadou autoimunitních onemocnění. Mezi systémové autoimunitní nemoci patří také idiopatické zánětlivé myopatie (IIM). Jedná se o chorobu s klinickou manifestací chronického zánětu svalů, s destrukcí vlastních buněk a vede k poškození celých orgánů. Do IIM patří několik diagnóz. Mezi hlavní se řadí: polymyozitída (PM), dermatomyozitída (DM), myozitída asociovaná s nádorovými chorobami (CDM), myozitída se zánětlivými inkluzními tělísky (IBM) a další. MHC komplex se dělí na tři části z níž první dvě - MHC I. a II. třídy jsou již docela dobře prozkoumané a je zde prokázána asociace s řadou (hlavně autoimunitních) chorob. Poslední částí MHC, nacházející se mezi třídami I. a II., je oblast s asi 150 geny zvaná "non Class I/II" (Remáková, Novota, 1999). V diplomové práci jsem se zabývala třemi geny komplexu HLA, u kterých byla prokázána funkce v regulaci některých autoimunitních onemocnění. Hrají roli v imunitní odpovědi, protože jsou schopné stimulovat adaptivní a vrozenou imunitu. Jsou to geny proteinů teplotního šoku (konkrétně HSP70),...
|
|
|
Prolactin and circulating monocytes - their significance and function in pathogenesis T1DM. Study in vitro
Bencúrová, Dominika ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Černá, Marie (oponent)
Úvod: Diabetes mellitus 1. typu (T1DM) je autoimunitní onemocnění charakterizované absolutním deficitem inzulínu. Na patogenezi onemocnění se mimo jiné podílí mechanismy vrozené imunity a jsou zapojeny také monocyty. Ty lze na základě exprese CD14 a CD16 povrchových markerů klasifikovat do tří subtypů s odlišnou funkcí. Monocyty na svém povrchu kromě dalších markerů exprimují prolaktinový receptor (PRLR) a toll-like receptory (TLR), které indukují zánětlivé reakce, a navíc produkují mimohypofyzární prolaktin (PRL), jenž ovlivňuje imunitní odpověď. Cílem práce bylo sledovat vliv exogenního PRL na imunitní reakce monocytů a pokusit se odhalit jeho možnou úlohu v patogenezi T1DM. Materiál a metody: In vitro kultivace a stimulace monocytů 10 zdravých kontrol a 10 pacientů s T1DM. Jako stimulační agens byly použity PRL ve dvou dávkách a/nebo lipopolysacharid (LPS). Pro sledování hladin mRNA cytokinů TNF-α, IL-6, IRF-1, FOS byla celková RNA izolovaná z monocytů získaných imunomagnetickou separací z periferní krve kvantifikována pomocí Real Time PCR. Exprese vybraných povrchových markrů CD14, CD16 a PRLR byla detekována pomocí průtokové cytometrie. Pro detekci polymorfismů Asp299Gly a Thr399Ile v genu TLR4 jsme použili metodu PCR-RFLP s enzymy Nco1 a Hinf1. Závěr: Získaná data naznačují, že PRL...
|
|
|
Glaukom - genetická analýza rodiny ve vztahu k autoimunitnímu pozadí
Buchtelová, Aneta ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Ďuďáková, Ľubica (oponent)
Úvod: Současné poznatky o patogenezi glaukomu již prokázaly přítomnost autoimunitních mechanismů. Typickým rysem autoimunitních onemocnění je jejich častá vzájemná koincidence, např. celiakie a diabetes mellitus 1. typu či psoriáza. Tato souvislost může být vysvětlena například sdílením některých rizikových variant HLA molekul II. třídy. Budeme-li glaukom považovat za autoimunitní nemoc, vyvstává otázka, jaký vliv mohou mít kandidátní geny pro glaukom na fenotyp jiného autoimunitního onemocnění, či naopak, zdali rizikové genetické varianty asociované s celiakií mohou ovlivňovat fenotyp glaukomu. Cíle: Cílem práce bylo i) na základě dostupné literatury vytipovat genetické rizikové markery pro vznik glaukomu a zmapovat jejich výskyt mezi členy třígenerační rodiny s glaukomem a vícečetnými autoimunitními chorobami, ii) u téže rodiny najít nositele HLA-DQ2/DQ8, iii) ověřit, zda genotyp jedince koreluje s jeho fenotypem, a iv) stanovit případný vliv alel HLA na fenotyp glaukomu. Materiál a metody: Do studie byla zavzata třígenerační rodina (34 jejích členů), ve které se vyskytuje glaukom a zároveň autoimunitní onemocnění celiakie, diabetes mellitus 1. typu a psoriáza. Bylo vybráno 8 rizikových markerů (jednonukleotidových polymorfismů (SNP)) doposud spojovaných s glaukomem: rs74315329, rs74315329...
|
|
| |
host ::
RSS.