|
Římské kupolové centrály ve volné imperiální architektuře
Mikulka, Petr ; Bouzek, Jan (oponent) ; Ondřejová, Iva (vedoucí práce)
Kořeny centrálně disponované architektury sahají na Apeninském poloostrově až do doby raného eneolitu, kdy jsou již doložena jednoduchá okrouhlá stavení. Tradice kulatých či oválných chat přežívá i v pozdějších mohylových kulturách doby bronzové a v prostředí villanovském a latijském rané doby železné. Specifický typ staveb na kruhovém půdorysu se objevuje od 7. století ve funerální architektuře Etrusků. Jejich tholosové hrobky s nepravou klenbou (opřenou o středový pilíř) pak zřejmě inspirovaly mnohem mladší kupolové tumuly helénistické doby (např. Tombe del Graduca v Chiusi), pozdně-republikánská a raně-císařská mauzolea. Za helénismu se stala oblíbenou kruhová forma svatyně a několik takových staveb vyrostlo i na území Itálie (např. tzv. svatyně B na Largo Argentina, tzv. sv. Vesty na Foru Boariu, sv. Vesty v Tivoli).Nová forma centrál budovaných pokročilou technologií litého zdiva se objevuje za pozdní republiky v neapolské oblasti proslulé nalezišti vulkanického popela tzv. pozzolany, která dodává cementové směsi její vynikající vlastnosti - pevnost a vodovzdornost. Těch bylo využito při výstavbě četných lázeňských budov, v nichž se objevují okrouhlé, zaklenuté haly, které pak byly jako základní architektonická forma dále rozvíjeny v centrální architektuře císařské epochy a zejména v římské metropoli...
|
host ::
RSS.