|
|
Zotavování zooplanktonního společenstva horských jezer z acidifikace
Bartošíková, Martina ; Sacherová, Veronika (vedoucí práce) ; Šorf, Michal (oponent)
Horská jezera Šumavy prochází v současnosti procesem zotavování z acidifikace. I přes rychlé zlepšení chemismu zůstává biologické zotavení, tzv. "recovery", značně opožděno. Tento stav může být zapříčiněn řadou faktorů, mezi které patří například: přetrvávající periodické výkyvy pH a tím i zvýšené vyplavování hliníku, limitace fosforem, rezistence acido-tolerantních společenstev, popřípadě omezené možnosti šíření z okolních lokalit či poškození vaječné banky. Se zpožděním za zlepšením chemického složení vody postupně přichází zlepšování biologického stavu, který se projevuje v první fázi zvyšováním abundance stávajících druhů, v druhé pak zvyšováním počtu druhů. Kromě ryb se zřejmě nejpomaleji navrací velké filtrující perloočky rodu Daphnia. Přes snahu urychlit jejich návrat v přírodním experimentu repatriací druhů Cyclops abyssorum a Daphnia longispina do Plešného jezera v roce 2004 se právě perloočky na nové lokalitě neuchytily. Přesto po téměř deseti letech byli v Plešném jezeře zaznamenáni jedinci tohoto druhu v litorálu jezera. Tato diplomová práce navazuje na výzkum šumavských jezer, který probíhá téměř 150 let. Reakce zooplanktonu na změny chemismu byla studovaná v období 2012-2016 v osmi jezerech ledovcového původu na Šumavě. Byla získána data o abundanci i druhovém složení planktonních...
|
|
|
Potravní ekologie sladkovodních ploštic (Heteroptera: Nepomorpha)
Šretrová, Martina ; Sacherová, Veronika (vedoucí práce) ; Kment, Petr (oponent)
Tato bakalářská práce se zaměřuje na ploštice ze skupiny Nepomorpha žijící ve sladkých vodách, konkrétně na čeledi a jejich nejběžnější zástupce, které nalézáme v České republice. Hlavním tématem této práce je zmapování potravních ekologií, které vodní ploštice využívají. Lze u nich pozorovat různé způsoby obživy, jako je fytofagie, masožravost a omnivorie. Nejdůležitější strategií, kterou využívá většina vodních ploštic, je predace. S tímto chováním se pojí morfologické adaptace, jako modifikace ústního ústrojí a předních končetin. Dále jsou v práci podrobněji popsané způsoby získávání a zpracovávání kořisti. V neposlední řadě je zde diskutován vliv predátorů na jejich kořist. Speciální kapitola je pak věnována čeledi Corixidae, která se od ostatních liší morfologicky i ekologicky.
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Historie výskytu žábronožky Branchinecta gaini na souostroví Jamese Rosse a její fylogeografie
Pokorný, Matěj ; Sacherová, Veronika (vedoucí práce) ; Janko, Karel (oponent)
Žábronožka Branchinecta gaini Daday, 1910 je největším sladkovodním bezobratlým živočichem Antarktidy a zároveň vrcholovým konzumentem zdejších potravních sítí. Ekologické nároky B. gaini doprovázené "ruderální" životní strategií spolu s rozšířením zasahujícím do Patagonie naznačují, že poslední glaciál přežila v Jižní Americe a že se do Antarktidy rozšířila krátce po jeho skončení. Na ostrově Jamese Rosse, který je klimaticky nejdrsnějším územím, které dnes tato žábronožka obývá byla považována až do roku 2008 za vyhynulou, a to na základě paleolimnologické analýzy několika zdejších jezer, podle které se měla na ostrově vyskytovat asi v letech 4200 až cca 1500 let před dneškem, kdy zde díky změnám v povodí jezer způsobených neoglaciálními podmínkami vymřela. Paleolimnolgický rozbor Monolith Lake předkládané práce ukázal, že byla tato hypotéza chybná a že B. gaini obývala ostrov Jamese Rosse po celou dobu neoglaciálu až do současnosti. Fylogeografická analýza 16S rDNA jedinců B. gaini z Patagonie, Jižních Orknejí, Jižních Shetland a ostrova Jamese Rosse odhalil, že vysoká morfologická variabilita této žábronožky není na úrovni tohoto genu podpořena a že všechny zkoumané populace B. gaini tvoří jeden druh navíc s velmi malým počtem geograficky sdílených haplotypů. Jedinou výjimkou poukazující na delší...
|
|
|
Orientace vážek v prostoru
Hupková, Lenka ; Černý, Martin (vedoucí práce) ; Sacherová, Veronika (oponent)
Cílem mé práce je shrnutí a zhodnocení dosavadních poznatků o orientaci vážek v prostoru, a to zejména na malých a středních prostorových škálách. Ve své práci se zabývám orientací vážek dle horizontálně polarizovaného světla, která patří mezi nejvíce prozkoumané oblasti orientace příslušníků řádu Odonata, a dále vizuální orientací vážek při výběru habitatu a v rámci něj. Pozornost věnuji zejména úloze prostorových landmarks v orientaci vážek v rámci habitatu, která není, tak jako plno jiných oblastí orientace řádu Odonata, výrazně prozkoumána a nabízí mnoho příležitostí k dalšímu výzkumu. Dále popisuji orientaci vážek během migrací. Kromě zrakové orientace se ve své práci zabývám i orientací vážek pomocí jiného smyslu, a to čichu - ačkoliv Odonata byla dlouhou dobu považována za anosmická. Klíčová slova: prostorová orientace, vizuální orientace, vážky, Odonata, landmarks
|
|
|
Diverzita sladkovodních epigeických blešivců
Rutová, Tereza ; Petrusek, Adam (vedoucí práce) ; Sacherová, Veronika (oponent)
Blešivci, nejdiverzifikovanější skupina různonožců (Amphipoda), se vyskytují jak ve vodách mořských, tak i brakických a sladkovodních. Ve sladkých vodách pak existují formy obývající povrchové (epigeické) a podzemní (hypogeické) habitaty, přičemž tato práce bude zaměřena především na sladkovodní epigeické skupiny. Sladkovodní blešivci obývají pevninské vody všech kontinentů, avšak největší druhová diverzita je patrná v Palearktické oblasti. Nelze je však nalézt v povrchových vodách tropických oblastí. Tito různonožci jsou charakterističtí absencí larválního a jakéhokoliv rezistentního stádia. Jejich dnešní diverzita a distribuce díky tomu reflektuje historické události typu fluktuace hladin moří, orogeneze či zalednění od období paleocénu po současnost. Cílem práce bude shrnout, které procesy a ve které době diverzitu sladkovodních epigeických blešivců ovlivnily. Část práce se věnuje čeledím vyskytujícím se v Austrálii (Chiltonidae), na Novém Zélandu (např. Phreathogammaridae) a v Severní a Jižní Americe (Hyalellidae). Zaostřeno je však především na čeleď Gammaridae, do které by podle posledních studií měly patřit linie vyskytující se v oblasti celého Palearktu včetně endemických skupin v jezeře Bajkal a v celé Pontokaspické oblasti. V historii vývoje linií blešivců registrujeme mnohé případy...
|
|
|
Identifikace a synchronizace mladšího dryasu v sedimentech evropských jezer
Skurčáková, Anežka ; Tátosová, Jolana (vedoucí práce) ; Sacherová, Veronika (oponent)
Bakalářská práce je literární rešerší zabývající se paleolimnologickým určením mladšího Dryasu (YD), závěrečného chladného výkyvu poslední doby ledové, a jeho různým průběhem v rámci Evropy. Obsahuje popis a zhodnocení jednotlivých metod, pomocí kterých lze Mladší Dryas v jezerních sedimentech identifikovat (kyslíkové izotopy 18 O, varvová chronologie, radiokarbonové datování doplněné analýzou rozsivek, pylu, perlooček, hmyzu a geochemickou a sedimentologickou analýzou). Shrnutí výsledků studií z různých částí Evropy ukázalo, že první polovina Mladšího Dryasu v západní Evropě byla chladnější a vlhčí než jeho druhá polovina. Ve východní Evropě mělo klima během periody YD podobný teplotní průběh, ale jeho zcela opačné fáze humidity, jeho první polovina byla chladnější a sušší, kdežto druhá teplejší a vlhčí. Podle lokality Švarcenberk v České republice měl Mladší dryas ve střední Evropě podobný průběh jako v západní Evropě. Perioda YD proběhla na většině území Evropy synchronně, průměrná doba jeho trvání byla přibližně 1 200 let (od 12 726 do 11 564 let BP). Klíčová slova: Mladší Dryas, paleolimnologie, kyslíkové izotopy, radiokarbonové datování, varvová chronologie, klima v Evropě
|
host ::
RSS.