|
|
Služebnosti v římském právu a v novém občanském zákoníku
Heide-Hermann, Tomáš ; Bělovský, Petr (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Předmětem této práce je srovnání ustanovení nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) týkající se služebností s vybranými ustanoveními pramenů římského práva, zejména s ustanoveními obsaženými v Justiniánových Digestech, dále pak v Justiniánových Institucích a v Gaiových Institucích. V některých případech je brán ohled na české i zahraniční civilní kodifikace, které byly ovlivněny římským právem. Relevantní ustanovení římského práva jsou v textu uvedena vždy s českým překladem (pořízeným z latinského originálu za pomoci anglického překladu) a porovnána se současným platným právem. U každého institutu je provedeno srovnání, díky němuž je patrné, nakolik je současná právní úprava odlišná od římskoprávní, zda se plně shoduje nebo jde o zcela jinak konstruovanou úpravu. Pomocí tohoto přístupu se práce snaží pojednat o nejdůležitějších otázkách souvisejících s problematikou služebností a vlastnického práva, stejně jako o otázkách, které vyvolává celkové pojetí nového občanského zákoníku.
|
|
|
Význam formalizace konceptu římského občana pro vývoj římského práva
Falada, David ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent) ; Židlická, Michaela (oponent)
Aby se mohlo římské právo vůbec vytvořit a fungovat, bylo nutné, aby se vytvořila komunita lidí, která se identifikuje ve vztahu ke svému okolí. Právní normy, které v této komunitě vznikly, a které byly na počátku jejich hypotetické existence velmi jednoduché, byly postupem času a v souvislosti s tím, jak se ona komunita vyvíjela, dále rozvíjeny. Výsledkem je pak propracovaný systém římského práva, který k nám promlouvá dodnes. Předkládaná práce se snaží vystihnout základní procesy při formování římského národa a při jeho cestě k definici římského občanství. V případě Římanů se ale nemůžeme přidržet jednoduchých definičních znaků, jako je jazyk (protože latinský jazyk sdílely i další národy starověké Itálie) nebo náboženství (protože antický polyteismus prostupoval jednotlivými kulturami dané doby) nebo teritorium. Práce tedy otevírá náhledy do průniku římské kultury s těmi starověkými kulturami, s nimiž měla mnoho příbuzného, a které ji do značné míry formovaly a věnuje se i roli náboženství při formování prvotní římské společnosti. Výsledkem je pak pokus o definici římského národa, tedy personálního prostoru pro vznik a vývoj římského práva a přiblížení interakce mezi formálním právním institutem (civitas romana) a živým sociálním organismem (populus romanus).
|
|
|
Procesní lhůty v římském právu
Pešková, Jana ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Prace je zaměřena na procesni lhůty v řimskem pravu. O těch ale nelze pojednat, aniž by se prace věnovala i jinym institutům. Institut procesnich lhůt je tema, ktere není komplexně zpracovano v žadnem českem pramenu, a nadto žadna znamějši romanisticka cizojazyčna literatura nepojednava komplexně na jednom mistně o procesnich lhůtách řimskeho procesu. Proto bylo velmi obtižne sesbirat a utřidit informace. Informace o většině lhůt jsou pak řazeny u jednotlivych konkretnich institutů řimskeho prava, ke kterym se vztahuji. Proto bylo v prvnich dvou kapitolach třeba pojednat nejprve o jednotlivych druzích soudniho řizeni a soudnich magistraturach. Cilem ale nebylo podat vyčerpavajici vyčet těchto jednotlivych druhů řizeni či jednotlivych soudnich magistratrur. Je zřejme, že pokud mluvime o procesnim pravu a jeho konkretnim institutu (procesni lhůty), nemůžeme opomenenout to zakladni - samotny proces. Proto je uvodni vstup o jednotlivych druzich řizeni neoddělitelnou současti prace. U magistratur se pak prace snaži věnovat pouze těm z jejich pravomoci, které se tykaji dane problematiky. Stejně tak by prace byla ve svem v celku nekompletni, pokud by v ni nebylo uvedeno několik stručnych informaci o samotnych procesnich stranach, ktere jsou vždy condicio sine qua non soudniho procesu, ať už mluvime o řimskem či...
|
|
|
Perzekuce křesťanů v antickém Římě
Lenský, David ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Tématem této rigorózní práce je perzekuce křesťanů v antickém Římě. Práce popisuje historické okolnosti, za kterých k pronásledování křesťanů docházelo, vysvětluje důvody a společenské tlaky, které uváděly toto pronásledování v život, a uvádí, které právní nástroje římské úřady při perzekuci křesťanů využívaly. Rané dějiny křesťanství byly poznamenány perzekucemi, které měly toto nové náboženství potlačit či úplně vymýtit. Pronásledování za římských císařů, počínaje císařem Neronem a vrcholící za vlády císaře Diokletiana, směřovalo nejen proti opozici křesťanů vůči oficiálnímu státnímu kultu, ale bylo motivované také politicky. Vládci říše se nechtěli smířit se skupinou neloajálních občanů. Práce obsahuje osm kapitol. První kapitolu tvoří úvod, druhou pak krátký exkurz do tradičního římského náboženství, zde jsou popsány jeho charakteristické rysy a vztah římských občanů ke svým bohům. V kapitole jsou též uvedeny některé případy, kdy římský stát zasahoval proti náboženstvím a kultům. Závěr kapitoly se zabývá samotným křesťanstvím a jeho rozdíly od tradičního římského náboženství. Třetí kapitola popisuje počátek represí proti křesťanství, obsahuje krátký exkurz do dějin Židů a vztahy Židů k prvním křesťanům. Zpočátku bylo křesťanství považováno římským státem pouze za židovskou sektu. Ovšem Židé...
|
|
|
Právní úprava nálezu v římském právu
Štětinová, Veronika ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Cílem této práce je analyzovat římskoprávní problematiku nálezu věci, jakožto jednoho ze způsobů nabývání vlastnického práva k věci. V úvodu práce je pojednáno o některých specifikách římského vlastnictví, jeho předmětu a způsobech nabývání vlastnického práva obecně. Těžiště práce však spočívá na třech hlavních oblastech - okupaci, nabytí vlastnictví k opuštěným věcem a nálezu pokladu. Okupace (occupatio) je způsob nabytí vlastnického práva k věci ničí jejím přivlastněním. Práce pojednává zvlášť o každé kategorii předmětů, které pod věci ničí spadali. Nejprve je věnována pozornost okupaci nalezených movitých věcí, poté se zaměřuje na okupaci zvířat, nemovitých věcí a nakonec na přivlastnění věcí nepřátel. Každá z těchto skupin věcí má svá specifika a zejména je nutné rozlišovat, kdy bylo v římském právu možné je nabýt do vlastnictví pomocí okupace a kdy se jednalo o jiný nabývací způsob. Dalším tématem je nabytí vlastnického práva k opuštěným věcem (res derelictae). Zde je důležité zejména rozlišování mezi dobou klasického římského práva a pozdějšího práva z období vlády císaře Justiniána. V klasickém právu je postavení opuštěných věcí značně nejasné a stejně tak je těžko určitelný i nabývací způsob, kterým bylo možné získat vlastnické právo k opuštěným věcem. V době kodifikace císaře Justiniána již se...
|
|
|
Capitis deminutio minima
Stloukalová, Kamila ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Capitis deminutio minima Cílem této práce je analyzovat institut nazývaný capitis deminutio minima. Nejprve se zabývám pojmem caput, který v římském právu vyjadřuje právní osobnost člověka. Ta má ve starověkém Římě tři složky - stav svobody, stav občanský a stav rodinný. Osoby bez právní subjektivity, otroci, jsou předmětem práv, nikoli jejich subjektem. Liší se tak od osob v právním slova smyslu, svobodných, které rozlišujeme na Římany a cizince. Poslední ze znaků právní osobnosti člověka je příslušnost k určité římské rodině. Nad všemi členy familie má pravomoc otec rodiny, pater familias, kterému jsou rodinní příslušníci podřízeni. Vykonává nad nimi širokou pravomoc, včetně práva nad životem a smrtí. S tématem úzce souvisí také sepětí s náboženským vnímáním římských občanů, kteří uctívali vlastní rodinné a rodové bůžky, takže změna rodinného stavu pro ně v tomto ohledu nabývala zásadního významu. Každý stav člověka mohl prodělat změnu, ze svobodné osoby se stal za určitých právem stanovených podmínek otrok, z římského občana cizinec. Tyto dva případy nazýváme capitis deminutio maxima a media. Stěžejním tématem diplomové práce je změna stavu rodinného (capitis deminutio minima), tedy přechod z jedné římské familie do druhé. To se dělo slavnostním jednáním zvaným arrogace, ke které bylo potřeba svolení...
|
|
|
Odpovědnost soudce a limity jeho rozhodování v římském právu
Havel, Tomáš ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Cílem práce je poukázat na některé právní instituty, které se nám dochovaly z římského práva a zároveň přinést některé historické poznatky k polemice o změnách současného českého soudnictví. Hlavní tématem zpracování je odpovědnost soudce a limity jeho činnosti v časově omezeném období římského republikánského práva. Primárně se zaměřujeme na civilní soudní řízení, byť se nemůžeme z důvodu zachování sevřenosti textu zcela vyhnout jistému přesahu do oblasti práva trestního i do oblasti římského civilního procesu za císařství.
|
|
|
Crimen falsi a příbuzné skutkové podstaty
Ullmann, Jan ; Falada, David (oponent)
Název práce: Crimen falsi a příbuzné skutkové podstaty Tato práce, jejímž názvem je "Crimen falsi a příbuzné skutkové podstaty", představuje komplexní rozbor vývoje právní úpravy čtyř vzájemně velmi úzce souvisejících zločinů - crimen falsi (zločinu podvodu), crimen repetundarum (zločinu zneužití pravomoci úřední osoby k vlastnímu obohacení), peculatus (zločin krádeže veřejného či posvátného majetku) a stellionatus (zbytková skutková podstata, zahrnující jakékoli další podvodné jednání), tedy tří zločinů veřejnoprávních a jednoho mimořádného, který nelze zařadit ani mezi crimina, ani mezi delicta. Práce začíná rozborem vývoje římského trestního práva v době královské, kde se autor věnuje zkoumání počátků trestního procesu a právní úpravy zločinů, které lze označit za předchůdce uvedených zločinů. V dobách zrodu Římské republiky a vytvoření Zákona dvanácti desek je výzkum počátků zkoumaných zločinů podložen i rozborem záznamů jednotlivých trestních procesů, v nichž byly řešeny zločiny, které později tvořily součást skutkových podstat zkoumaných zločinů. Zásadní část práce tvoří rozbor právní úpravy zkoumaných zločinů v dobách územního a mocenského rozvoje Římské republiky, a to především v prvním století před naším letopočtem, kdy byly v rámci Sullových reforem přijaty zákony, upravující crimen...
|
|
|
Pojetí právní subjektivity v římském právu
Bayer, Tomáš ; Falada, David (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent)
Závěr Ač teoretický koncept právní subjektivity v dobách rozkvětu římské říše ještě zdaleka rozpracován nebyl, téma právní subjektivity, se prolíná značnou částí římského práva. Prakticky celé římské právo osob je nerozlučně spojeno s jejich caput, neboli s jejich subjektivitou. Římští právníci a právotvorci, ač nechtěli koncept právní subjektivity teoreticky tříbit, museli se v praxi samozřejmě vypořádat s právními instituty jako je občanství, osobní svoboda, a instituty rodinného práva, potřebné pro chod státu. Všechny tyto instituty s právní subjektivitou úzce souvisejí. Až novodobí romanisté o nich ovšem ve svých učebnicích uvažují v souvislosti s konceptem právní subjektivity tak, jak jej známe dnes. Občanství, svoboda, rodina a způsobilost k právnímu jednání jsou nicméně tak podstatná odvětví římského práva, že se zákonitě promítla do učebnic a článků snad každého romanisty, stejně tak jako do kompilací Justiniánových právníků, či do učebnic právníků římských. S tím souvisí nepřeberné množství pramenů, ze kterých se při tvorbě této práce dalo čerpat. České římskoprávní učebnice se vesměs faktograficky shodují s asi nejobsáhlejší učebnicí prof. Heyrovského, který nastolil svou učebnicí Dějiny a systém soukromého práva římského velmi vysoký standard. Zahraničních prací a literatury bylo napsáno bezpočet...
|
|
|
Procesní lhůty v římském právu
Škeříková, Jana ; Bělovský, Petr (oponent) ; Falada, David (oponent)
- 102 - 10 Závěr V předešlém textu je předložen souhrnný přehled vývoje římského práva v zásadních periodách římských dějin ve vztahu k právním lhůtám. Tak, jako se v různých obdobích měnily a vyvíjely jednotlivé právní instituce a s nimi se přetvářel právní systém, byly inovovány právní normy. Od strnulého, ryze formálního vzoru, se přecházelo k propracovanějším a účinnějším formám práva. Tento vývoj s sebou přinášel i nové právní dokumenty. Jejich společným rysem však vždy bylo (a vždy i bude), že zaváděly časové lhůty. Čas je jednou z mála konstant lidského světa. A i když byl v minulosti počítán a měřen jinak než dnes, jeho tok je po věky neměnný a každému člověku je jej dáno jen omezené množství. Proto i když římské právo za období, které přesahuje celé tisíciletí, přistoupilo a opět upustilo od mnoha právních institucí, zavedlo a opět zrušilo velký počet druhů soudních řízení, lhůty (byť různě dlouhé) byly, jsou a budou používány od počátku právní historie v nezměněné podobě. Moderní právní věda nachází své kořeny v římském právu, a právě lhůty jsou jedním ze svorníků mezi minulostí a současností. Dnes již v některých případech není zcela zřejmé, co mělo po uplynutí té které lhůty nastat a jak dlouhá byla, ale z dochovaných pramenů je patrné, že co se jednotlivých lhůt - časových úseků týká, byly...
|
host ::
RSS.