|
Modelování lidského přístupu k světu
Sigmund, Tomáš ; Toman, Prokop (vedoucí práce) ; Řepa, Václav (oponent) ; Havel, Ivan M (oponent)
Předložená disertační práce je součástí multidisciplinárního oboru informatika, který se zabývá tvorbou a užitím informačních systémů v podnicích a dalších společenstvích. Přispívá k jeho rozvoji v oblasti vztahu člověka a stroje a způsobu sdělování informací. V současnosti slouží informační systémy (IS) ke sběru, přenosu, uchování, zpracování a poskytování dat, příp. informací a znalostí. Jejich součástí jsou hardwarové prostředky (stroje) a software. Bez informačních systémů se dnes při práci s informacemi neobejdeme. Lidé zůstávají i přes stále větší nasazování informačních technologií nejdůležitějším faktorem pro správné fungování firem. Informační technologie člověku pomáhají, ale nemohou ho nahradit. K pochopení role informačních technologií je důležité uvědomit si rozdíly ve zpracování informací mezi člověkem a strojem (počítačem), z čehož můžeme posléze vyvodit důsledky pro využití počítačů ve fungování firmy. Počítač je totiž schopen jen omezeným způsobem pracovat s nějakým člověkem připraveným modelem reality. Realitu zobrazujeme v IS pomocí znaků. Ačkoli lze informační systémy chápat jako nástroje podobné klasickým (psacím strojům, kartotékám atd.), liší se od nich, neboť tyto nástroje v nich neexistují jako fyzické objekty, ale pouze jako znaky. Symbolická povaha informačních systémů vzbudila v minulosti jen málo pozornosti, ale v současnosti tato pozornost roste. Prvním důvodem je stále se zvyšující rozšíření informačních a komunikačních technologií (ICT), čímž roste nutnost srozumitelnosti jejich zobrazení. Druhý důvod spočívá tom, že ICT se začínají využívat jako média s funkcemi podobnými učebnicím, dopisům, novinám, telefonu a filmu, kde je důležitost sémiotiky už uznaná. Rozvoj ICT začíná od vývojářů vyžadovat schopnosti srovnatelné s profesionálními umělci. Třetím důvodem je, že výrobní procesy jsou stále více kontrolovány a řízeny pomocí ICT. Spolupracující lidé se stále častěji musí spoléhat pouze na symboly zprostředkovávané počítačem (Andersen, 1997). IS jsou stále komplexnější a důležité je tedy jejich působení na člověka v mnoha rovinách a mnoha způsoby. Zde může pomoci právě strukturalismus, neboť se podobnými tématy zabýval již v první polovině 20. století. V první části své práce popisuji rozdíly mezi zpracováním informací strojem a člověkem, ve druhé rozebírám některé modelovací teorie, které se snaží zohlednit lidský přístup, a závěrem vyvozuji obecné důsledky pro vztah člověka a stroje v informačním systému a navrhuji několik doporučení, jak jejich vztah zlepšit a umožnit člověku lépe porozumět a využít informace z IS. Jedním z badatelů, kteří se zabývali rozdílem člověka a stroje, byl Hubert Dreyfus. Dospěl k závěru, že mezi člověkem a strojem existuje principiální odlišnost. Ve svých dílech popsal několik typických situací, kde se fungování stroje a člověka liší: Sledování pravidel, nacházení se v situacích, tělesnost, rozeznávání vzorů, tváří atd. Dreyfusovy analýzy doplním analýzami veřejného prostoru, intencionality a řeči. Nečiním si tím nárok na úplnost popisu lidského vztahu ke světu, spíše vymezuji některé klíčové body, aby byl rozdíl člověka a stroje jasnější. Z analýzy rozdílu mezi člověkem a strojem vyplyne dvojí: Jednak návrh způsobu, jak analyzovat a navrhovat IS, aby lépe spojoval subjektivní a objektivní aspekty, jednak důležitost začlenění IS jako celku do podnikové kultury a celého kontextu lidské práce. Jako vhodný způsob se mi v souladu s Paulem Ricoeurem zdá využít strukturalismu a analýz narativity. V oblasti návrhů IS existují čtyři takzvané společensko-technické teorie, které se snaží vtělit některé principy lidského přístupu ke světu do svých modelovacích postupů a vyrovnat tak převahu technického pohledu na interakci člověka a stroje. Hlavní společný rys těchto teorií spočívá v důrazu na důležitost lidského faktoru pro fungování organizací (organizace považují za sociální systémy). Roli technického vybavení vidí hlavně v podpoře lidských činností. Jedná se o Perspektivu jazykových aktů, konkrétně metodologii DEMO, Organizační sémiotiku, Teorii organizované aktivity a Management lidských interakcí. Metodologie DEMO klade důraz na komunikaci, kterou analyzuje za použití čtyř axiómů vycházejících z teorie jazykových aktů. Teorie jazykových aktů rozlišuje tři aspekty jazykových aktů: lokuce, ilokuce a perlokuce. Lokuce se týká obsahu výroku, ilokuce odkazuje na záměr, s jakým výrok pronášíme, a perlokuce obsahuje důsledky a efekty, které výrok v posluchači vyvolá. Z těchto tří hledisek jsou analyzovány výrobní a komunikační činnosti. Organizační sémiotika se zabývá sémiotickým aspektem lidské komunikace. Využívá šestistupňovou sémiotickou škálu s fyzickou, empirickou, syntaktickou, sémantickou, pragmatickou a sociální rovinou. Na všech těchto úrovních je zkoumána komunikace a její znaky. Na prvních třech úrovních nacházejí uplatnění stroje, na dalších třech úrovních probíhá lidská práce s informací a stroje tam mnoho nepomohou. Organizační sémiotika klade velký důraz na sociální rovinu, kde se uplatňují organizační, společenské a kulturní normy. Teorie organizované aktivity je založena na teorii jednotek, které jsou pro skupinu společné. Tato teorie rozděluje svět na konatele a věci. Ke vzniku jednání jsou nutné obě složky. Pro konatele je typický zájem a odpovědnost. Management lidských interakcí se pokouší upravit návrh a fungování informačních systémů tak, aby lépe odpovídaly lidské práci. Základním argumentem managementu lidských interakcí je, že většina podnikových procesů, kde jsou zapojeni lidé, podléhá stálé změně, kterou nelze řídit pomocí pravidel stojících nad účastníky procesu. K úspěchu je nutná flexibilita. K. H. Broninski, autor Managementu lidských interakcí, volá po podpoře duševní práce a převodu informací na znalosti. Navrhuje postup, který strukturuje práci a je využitelný obecně. Skládá se z pěti částí: Výzkum, hodnocení, analýza, identifikace omezení, úkol. Dalším poznatkem Managementu lidských interakcí je, že velká část lidské práce má malé konkrétní výsledky, nebo přinejmenším ne ten druh konkrétního výstupu, který lze snadno měřit. Ovšem čas strávený zkoumáním, srovnáváním, zvažováním, obecně zpracováváním informací a jejich převodem na znalosti, je podstatnou součástí práce pracovníka spolupracujícího s kolegy a dalšími lidmi. Pro zaměstnance je lepší podporující spíše než předepisující vedení, neboť lidé jsou individuální. Lidé dělají věci různými způsoby, v různých časech, na základě jednání s ostatními, podle stavu zdrojů a podle své nálady. Dělají také to, co považují v dané situaci za vhodné. Kontinuální změna procesů musí být možná vždy a je třeba ji podporovat. Lidské činnosti jsou tvořivé, výzkumné a jen volně strukturované. Společensko-technické teorie se nezabývají explicitně rozdílem člověka a stroje ani se nesnaží jejich světy organicky propojit. Ukazují však některé obsahové prvky, které jsou pro člověka v jeho světě důležité. Při zohlednění lidského přístupu ke světu se nicméně nemůžeme omezit jen na soubor vjemů, jimiž se člověk liší od stroje, ale musíme také dbát na jejich uspořádání, jež umožňuje vznik nových způsobů rozumění. Syntézu prvků do jednoty lze provést jen jejich spojením do konkrétního útvaru, zapojením prvků do celku, např. zápletky. Další potíž spočívá v nutnosti vzít v úvahu čas. Postupné rozvíjení a jeho různé modality tvoří integrální součást chápání jednotného útvaru. Ve hře jsou tu dvě racionality. Jedna rozumí světu v jeho jednotě zprostředkované nějakým útvarem, nejlépe a nejobecněji vyprávěním, a druhá, která toto rozumění systematizuje a převádí na syntaktickou úroveň. Modelovací techniky využívají především druhé syntaktické racionality; k ní se ovšem můžeme dostat pouze postupně v čase. Příběhy mají mnoho výhod oproti jiným podobám sdělování informací: účely, příčiny, náhody, postavy jsou sjednoceny v čase a prostoru do jedné zápletky. Různorodé elementy jsou v zápletce spojeny; samy o sobě vypadají náhodně, ale v zápletce získávají nutnost. Dalšími důležitými aspekty jsou původce informací, vypravěč, rytmus, opakování, zaměření a zacílení na některé součásti. Tyto složky lze rozdělit do tří úrovní: text, příběh a fabule. V nich jde o různé bohatství obsahu a variace jeho prvků. Využijeme i výsledků bádání strukturalisty J. Greimase a jeho teorie aktantů, která naznačuje, s jakými rolemi můžeme při narativním sdělování informací počítat. Jeho sémiotický čtverec je zase metodou pomáhající pochopit význam kontextových prvků. Rozborem těchto i dalších prvků vyprávění, které vycházejí z tradice strukturalismu, nemůžeme ovšem nahradit narativní rozumění, můžeme se mu pouze blížit a podrobněji ho vysvětlovat. Střetáváme se tu totiž s tvořivým činem, který nelze beze zbytku převést na pravidla a formalizovat. Proto je při návrhu informačního systému nezbytný tvůrčí přístup jeho autora. Závěr, ke kterému jsme došli při analýze rozdílu člověka a stroje, že lidské chování a rozumění světu není beze zbytku formalizovatelné, se opakuje i při záměru využít závěrů strukturalistů na návrh a fungování informačních systémů. Propojení objektivního světa strojů (počítačů) se subjektivním rozuměním člověka je možné v podobě příběhu, který vytvořil tvořivý člověk schopný zajistit organičnost a přirozenost takového spojení.
|
host ::
