|
|
Trojské osudy (τυγχάνω a τεύχω v nejstarším řeckém eposu)
Roreitner, Robert ; Fischerová, Sylva (vedoucí práce) ; Chlup, Radek (oponent)
Tato práce si klade za cíl představit ideu osudu ztvárněnou v Homérově Íliadě. Ideou je přitom míněno to, co dává jednotu zdánlivě nesoudržným představám (1) osudu jako smrti a jako životního určení; (2) osudu jako daného údělu a jako působící moci; (3) osudu, jako toho, co člověk utváří, a jako toho, co ho potkává. Tato trojí významová polarita je zkoumána na dvou úrovních: (a) výstavby eposu (jak jsou osudy v básni ztvárněny) a (b) homérských výrazů pro osud (jak se o něm v básni mluví). Obojí bylo mnohokrát, a z různých perspektiv, pojednáno v dosavadní sekundární literatuře. Ani v jednom případě proto předkládaná práce neusiluje o vyčerpávající rozbor. Z hlediska výstavby se zaměřuje na roli, kterou ve struktuře eposu hraje rozhodnutí, a zejména pak na způsob, kterým se různá rozhodnutí mnoha postav začleňují do jednoty vyprávění. Mezi obvykle zkoumanými výrazy se podrobně věnuje jen dvěma nejvýznamnějším, μοῖρα a αἶσα, zároveň však zohledňuje i dvojici sloves τεύχω a τυγχάνω, kterým v této souvislosti dosud nebyla věnována pozornost. S využitím poznatků formálně-literárních studií posledních desetiletí se práce vrací k pozapomenuté otázce 19. století po "jedinečné povaze" homérského osudu. Narozdíl od historického přístupu "analytického" proudu exegeze, převažujícího ve 20. století, resp....
|
|
|
Trojské osudy (τυγχάνω a τεύχω v nejstarším řeckém eposu)
Roreitner, Robert ; Fischerová, Sylva (vedoucí práce) ; Chlup, Radek (oponent)
Tato práce si klade za cíl představit ideu osudu ztvárněnou v Homérově Íliadě. Ideou je přitom míněno to, co dává jednotu zdánlivě nesoudržným představám (1) osudu jako smrti a jako životního určení; (2) osudu jako daného údělu a jako působící moci; (3) osudu, jako toho, co člověk utváří, a jako toho, co ho potkává. Tato trojí významová polarita je zkoumána na dvou úrovních: (a) výstavby eposu (jak jsou osudy v básni ztvárněny) a (b) homérských výrazů pro osud (jak se o něm v básni mluví). Obojí bylo mnohokrát, a z různých perspektiv, pojednáno v dosavadní sekundární literatuře. Ani v jednom případě proto předkládaná práce neusiluje o vyčerpávající rozbor. Z hlediska výstavby se zaměřuje na roli, kterou ve struktuře eposu hraje rozhodnutí, a zejména pak na způsob, kterým se různá rozhodnutí mnoha postav začleňují do jednoty vyprávění. Mezi obvykle zkoumanými výrazy se podrobně věnuje jen dvěma nejvýznamnějším, μοῖρα a αἶσα, zároveň však zohledňuje i dvojici sloves τεύχω a τυγχάνω, kterým v této souvislosti dosud nebyla věnována pozornost. S využitím poznatků formálně-literárních studií posledních desetiletí se práce vrací k pozapomenuté otázce 19. století po "jedinečné povaze" homérského osudu. Narozdíl od historického přístupu "analytického" proudu exegeze, převažujícího ve 20. století, resp....
|
host ::
RSS.