|
Možnosti léčby dětských onkologických pacientů
GREGOROVÁ, Tereza
Tato bakalářská práce se věnuje tématu onkologických onemocnění u dětí a adolescentů. Pojednává o odlišnostech dospělého a dětského pacienta, příčinách vzniku maligních onemocnění, prevenci, příznacích a rozdílné léčbě. V praktické části jsem se zaměřila na problematiku specifik radioterapie u dětí, jak pomocí fotonového, tak protonového svazku, jejich výhod a nevýhod. Dále na incidenci nejčastějších malignit u dětí ve věku 0-19 let v období 1996-2016 z hlediska věku, pohlaví a spektra diagnostických podskupin. Data jsem analyzovala z Národního onkologického registru a zpracovala do grafů a tabulek. Zabývala jsem se i daty o dlouhodobém přežití vyléčených pacientů, tato data jsem analyzovala z dat Listu o prohlídce zemřelého. Z nasbíraných dat vyplývá spíše klesající tendence v incidenci dětských zhoubných onemocnění ve sledovaném období 1996-2016. Mortalita nádorů u dětí ve sledovaném období klesá, po počátečním prudkém poklesu v posledních letech spíše mírně. Vyšší incidence malignit u dětí ve věku 0-19 let je u chlapců. Graficky jsem zpracovala i věkové rozložení pacientů, kde první vlna zvýšené incidence je zaznamenána u nejmladších pacientů do 4 let a druhá vlna u dospívajících ve věku 15-19 let, což zdaleka neodpovídá rozložení výskytu nádoru v dospělé populaci, kde riziko vzniku nádoru roste s věkem. Relativní procento pětiletého přežití u dětských onkologických pacientů v čase s rozvojem protinádorové a podpůrné léčby a dispenzarizace pacientů roste. Obsah této práce může sloužit jako základní přehled o nádorových onemocněních dětí a mladistvých zdravotnickým pracovníkům i široké veřejnosti.
|
|
Porovnání dávek v cílovém objemu a kritických orgánech u techniky IMRT a protonové terapie
STIEBLINGOVÁ, Tereza
Předmětem této práce je pohled na dvě vybrané moderní ozařovací techniky -IMRT (Radioterapie s modulovanou intenzitou svazku záření) a protonovou terapii. V teoretické části textu jsem se zaměřila na jejich vzájemné porovnání na všeobecné úrovni, a v části praktické na absorbované dávky ve vybraných kritických orgánech u pacientů s karcinomem prostaty. V teoretické části jsem pracovala s odbornou literaturou, články z lékařských a odborných časopisů a také s několika internetovými zdroji. Pro příklad uvádím Radiační onkologii od Pavla Šlampy a kolektivu či od Ľudovíta Jurgy a kolektivu slovenský titul Klinická onkológia a rádioterapia. Podle načerpaných informací jsem sestavila koncept, který je složen ze všeobecně zaměřených témat, jako je např. postavení radioterapie v léčbě onkologických onemocnění, charakteristika ionizujícího záření, postup při plánování léčby záření atd. Po úvodních kapitolách se zaměřuji konkrétně na fotonovou IMRT techniku a protonovou terapii, což jsou jedny z nejmodernějších ozařovacích metod současné onkologie. Jako cíl jsem si v teoretické části stanovila popis těchto vybraných technik, s důrazem na jejich výhody a nevýhody. V praktické části práce jsem hodnotila tyto dvě techniky z hlediska obdržených minimálních, středních a maximálních dávek ve vybraných kritických orgánech rektum, močový měchýř a obě hlavice femurů za použití různých frakcionačních režimů. Výsledky jsem porovnala s informacemi z teoretické části. Cílem praktické části je otestování této hypotézy: při léčbě karcinomu prostaty urychlenými protony obdrží zdravá okolní tkáň a kritické orgány menší množství dávky než při ozařování technikou IMRT. Z Pražského protonového centra (PTC) mi byly poskytnuty ozařovací plány včetně CT skenů od 20 anonymních pacientů s diagnózou karcinomem prostaty léčených protony. S plány jsem poté pracovala v programu plánování, abych k protonovým plánům vytvořila fotonové IMRT plány, a mohla tak u každého pacienta srovnat obě dvě techniky v různých frakcionačních schématech. Při porovnání IMRT techniky a protonové terapie, obě v normofrakcionaci, vyšly střední dávky u všech 20 pacientů nižší u protonů, a to ve všech vybraných kritických orgánech. Průměrný rozdíl středních dávek těchto technik ve všech vybraných kritických orgánech činí 11,022 Gy. Konkrétně u močového měchýře a rekta je dále z výsledků zřejmé, že při protonové terapii v jakémkoliv frakcionačním režimu (krátký, dlouhý, normofrakcionace) tyto struktury absorbují menší minimální i střední dávku než při fotonové IMRT terapii. Těchto výsledků se dosáhlo u všech 20 pacientů. Při porovnání IMRT techniky a protonové terapie, v krátkých i dlouhých režimech, z hlediska maximálních dávek v močovém měchýři a rektu vychází srovnatelné hodnoty, a to v obou kritických orgánech. V žádné z použité literatury, ze které jsem čerpala informace, se nepíše o dávkovém zatížení hlavic obou femurů. Pokud ale srovnám střední dávky protonové terapie s dávkami fotonové IMRT terapie, obě v normofrakcionaci, u všech 20 pacientů vyšly střední dávky nižší u protonové terapie. Výsledky minimálních dávek jsou rozporuplné a nedosáhlo se u nich tak jednoznačných závěrů. Hodnoty maximálních dávek v pravé a levé hlavici femurů vyšly u drtivé většiny z 20 pacientů nižší u protonové terapie (v krátkém i dlouhém režimu). Průměrný rozdíl u levé hlavice činí 3,434 Gy (krátký režim protonů vs. krátký režim fotonů), resp. 6,654 Gy (dlouhý režim protonů vs. dlouhý režim fotonů). Průměrný rozdíl u pravé hlavice činí 5,442 Gy (krátký režim protonů vs. krátký režim fotonů), resp. 9,273 Gy (dlouhý režim protonů vs. dlouhý režim fotonů).
|
|
Vývoj radioterapie karcinomu prostaty od 80. let po současnost
SUCHANOVÁ, Markéta
Karcinom prostaty (CaP) je jednou z nejběžnějších rakovin mužů. Jedná se o onemocnění s celosvětově rostoucí incidencí, v České Republice se za posledních 20 let ztrojnásobila. Nárůst mortality není zdaleka tak rychlý, ale po karcinomu plic a kolorekta je třetí nejčastější příčinou smrti na zhoubný novotvar u mužů. V léčbě CaP se jako standardní metody uplatňuje aktivní sledování, chirurgická radikální prostatektomie, brachyterapie a zevní radioterapie s případnou hormonální terapií. Radioterapie zaujímá v léčbě CaP nezastupitelné postavení. Užívá se jako kurativní léčba u lokalizovaného CaP nízkého a středního rizika. V případě vysokého rizika a lokálně pokročilých nádorů převažuje její kombinace s hormonální terapií, která zlepšuje kontrolu nádoru a celkové přežití pacientů. Zevní radioterapie se používá také v některých případech adjuvantně po radikální prostatektomii, dále jako záchranná léčba při biochemickém relapsu po operaci či jako paliativní léčba u generalizovaného onemocnění. Cílem této práce je poskytnout přehled o vývoji radioterapie CaP od 80. let. Dále zhodnotit výskyt postradiačních komplikací u pacientů s CaP po ozáření technikou IMRT a při použití protonové terapie. Byla použita metodika sekundární analýzy dat na základě studia dostupných informací z odborné literatury a internetových pramenů. Praktické informace byly získány při návštěvách Radioterapeutického úseku Onkologického oddělení Nemocnice České Budějovice a.s. (NČB) a Proton Therapy Center Czech s.r.o. (PTC). Průběh radioterapeutické léčby pacientů s CaP byl zjištěn metodou pozorování, cenné informace pak byly získány rozhovory s MUDr. Vančurovou a MUDr. Vítkem Ph.D., MBA. Dále byla provedena analýza výskytu akutních a pozdních postradiačních komplikací u pacientů s CaP léčených v těchto zařízeních. Akutní i pozdní toxicita byla hodnocena u GU a GI obtíží dle RTOG/EORTC stupnice, konkrétní potíže pak podle škály CTCAE v. 4.0. Jejich celkový výskyt byl podroben testové statistice formou nepárového t testu. Zkoumaným souborem bylo 30 pacientů s CaP ozařovaných v NČB a 30 pacientů z PTC s CaP nízkého, středního i vysokého rizika. Bylo zjištěno, že u pacientů v NČB byla průměrná dávka na rektum 40,7 Gy a na močový měchýř 39,4 Gy. U pacientů léčených v PTC byla průměrná dávka na rektum 13, 2 Gy a na močový měchýř 11,1 Gy. S tím souvisí i výskyt postradiačních komplikací. Akutní GU a GI toxicita 2. a vyššího stupně se v NČB vyskytla u 33 % a 23,3 %. Při mediánu sledování 22 měsíců byla v NČB incidence pozdní GU toxicity 2. a vyššího stupně 13,3 % a pozdní GI toxicita 2. a vyššího stupně 26,7 %, což převyšuje výskyt nežádoucích účinků popisovaný v literatuře. V NČB se navíc vyskytla ve zvýšené míře pozdní GI toxicita stupně 3 a 4 u 10 %, tj. u 3 pacientů. Kromě toho u 1 pacienta léčeného v NČB došlo 1,5 roku po ukončení radioterapie ke generalizaci onemocnění. U pacientů léčených v PTC se toxicita 3. a vyššího stupně neobjevila. Akutní GU a GI toxicita 2. stupně se zde vyskytla u 13,3 % a 6,7 %. Při mediánu sledování 21,5 měsíce byla v PTC incidence pozdní GI toxicity 2. stupně 3,3 %, pozdní GU toxicita se objevila pouze stupně 1 u 13,3 %. Byl zjištěn statisticky podložený rozdílný výskyt postradiačních komplikací u zkoumaných pacientů v NČB a PTC. Hypotéza, že PT snižuje výskyt postradiačních komplikací u pacientů s CaP ve srovnání s technikou ozařování IMRT, byla potvrzena. Bylo zjištěno, že se prostata v průběhu dne i během ozařování může značně pohybovat. Z tohoto důvodu lze doporučit využívání CBCT, které je v NČB nově součástí jejich lineárních urychlovačů, k ověření polohy prostaty před každým jednotlivým ozářením. Tato práce poskytla ucelený pohled na léčbu CaP a může posloužit k zvýšení informovanosti o postradiačních komplikacích u pacientů s CaP. Hlavní přínos této práce lze spatřit v předložení srovnání standardně používaného radioterapeutického přístupu se slibnou alternativou, které je možné využít jako podkladu pro další studie.
|