|
| |
|
|
Population structure of Phytophthora cactorum in Europe
Pánek, Matěj
Komplex druhu Phytophthora cactorum v Evropě sestává z druhů P. cactorum, P. hedraiandra a hybridních P. x serendipita. Byla provedena analýza vývojových vztahů pomocí metody AFLP na 133 izolátech pocházejících z 19 zemí. Tato analýza byla doplněna sekvenační analýzou DNA tří genů (ITS, Pheca I a Cox I), morfometrickou analýzou a měřením kardinálních teplot. Vysoké procento klonálních genotypů, nízká úroveň toku genů mezi skupinami definovanými na základě Structure analýzy a nízká úroveň genové diverzity (DNei) potvrzují homothalický způsob pohlavního rozmnožování všech skupin. Na druhou stranu, sekvence genů ITS, Cox I a Pheca I potvrzují příležitostnou mezidruhovou hybridizaci. Structure K=5 seskupení odhaluje dvě skupiny hybridního původu (C2 a F). Zatímco skupina C2 se váže k P. x serendipita, skupina F zahrnuje finské izoláty charakterizované vysokým procentem neplodných oogonií a pomalým růstem. Morfologické charakteristiky rutinně müžívané při identifikaci druhů rodu Phytophthora nejsou použitelné pro odlišení jednotlivých skupin v rámci komplexu P. cactorum. Proto byl diskutován status P. hedraiandra jako separátního druhu a navržena epitypifikace P. cactorum. Reakce izolátů jednotlivých skupin v rámci P. cactorum, P. nicotianae a P. x pelgrandis na mancozeb, metalaxyl, dimethomorph, streptomycin a chloramphenicol byly studovány za účelem zjištění informací o variabilitě rezistence patogenů proti působení těchto sloučenin. Různé genetické linie se v těchto vlastnostech lišily, kromě reakce na streptomycin, kde rozdíly nebyly signifikantní. Nejzajímavější rozdíly byly zjištěny v reakcích na chloramphenicol a metalaxyl. Diskriminační analýza zahrnující efekt všech látek potvrdila rozdíly mezi skupinami, což potvrzuje výsledky genetických metod.
|
|
|
Ontogeneze versus věk u břízy bělokoré (Betula pendula Roth)
Čadová, Barbora
Ontogeneze a věk je nedílnou součástí každého živého organismu, tedy i stromů. Během svého života stromy prodělávají změny ve vnější i vnitřní stavbě. S ontogenezí souvisí i stárnutí, které je u každého stromu jiné. Některé stromy stárnou rychleji, jiné pomaleji. Raimbault (2006) ve své metodice rozdělil fáze ontogeneze na 10 částí a doplnil je hrubým odhadem věku. Tato práce s touto metodikou pracuje a věnuje se 7. stádiu ontogeneze u bříz bělokorých (Betula pendula Roth.), které rostou na dvou lokalitách. Na lokalitě s nevhodnými podmínkami pro růst a lokalitě s optimálními podmínkami pro růst dřevin. Práce porovnává prostředí, ve kterém břízy rostou, jejich věk a celkový vzhled.
|
|
|
Nové poznatky fylogenie koně
Kardošová, Kristína ; Majzlík, Ivan (vedoucí práce) ; Hofmanová, Barbora (oponent)
Tato práce se zabývá fylogenetickým vývojem koně od jeho vzniku až po současnost. Popisuje fosilie koní, procesy jejich vzniku a zachování. Představuje nejznámější paleontologické lokality, kde byly nalezeny fosilní kosti nebo fragmenty. Vysvětluje metody jejich zkoumání, jako je určování věku radiokarbonovým datováním nebo elektronovou spinovou rezonancí a analýzou starobylé DNA. Čeleď koňovitých je taxonomicky klasifikována podle jejich vývojové řady. Vztahy mezi taxony jsou znázorněny i v diagramech -- fylogenetické stromy nebo kladogramy, které jsou sestaveny podle morfologických a molekulárních údajů. Zmiňuje také řád lichopytníků, jejich vývoj, radiaci i nové taxonomické členění. Hlavní část práce se věnuje fylogenii equidae. Popisuje morfologické změny v důsledku adaptačních specializací, které zahrnují hlavně končetiny (prodloužení jejich částí a redukce prstů), chrup (zvyšování korunek, molarizace premolárů, postupné pokrytí cementem) a lebku (prodloužení a zvětšování mozku). Jsou popsány jednotlivé rody a několik významných druhů od rodu Hyracotherium po Equus, jejich morfologie a způsob života. Předchozí studie fosilních koní, metodami srovnávací anatomie, jsou konfrontovány s novými analýzami molekulární biologie. Výsledky přináší nový pohled na taxonomii a fylogenii koně. Další část se zaobírá plemennými skupinami koně domácího. Charakterizuje koně západního, severského, tarpana a kertaka. Zjišťuje taxonomické zařazení koně Převalského, vzhledem k tomu, že dodnes se vedou spory o jeho vývojový vztah s koněm domácím. Zdůrazňuje důležitost reintrodukci koní Převalského, posledního divokého koně, do mongolských stepí, místa jeho původního rozšíření. Poslední část obsahuje teorii domestikace koně. Popisuje naleziště lidských obydlí, kde archeologické artefakty a koňské kosti naznačují chov zvířat.
|
|
| |
|
| |
host ::
RSS.