|
|
"Živý obraz" a jeho praxe v českém prostředí 2. poloviny 19. století
Daňková, Lucie ; Prahl, Roman (vedoucí práce) ; Rakušanová, Marie (oponent)
Práce se věnuje fenoménu takzvaných živých obrazů, mezinárodně často známých pod francouzským překladem slovního spojení - tableaux vivants (v singuláru tableau vivant). Jde o typ divadelního představení a parateatrální žánr, předváděný aktéry v kostýmech, kteří na krátkou dobu strnule drží určitou pozici tak, aby se celá scéna podobala uměleckému dílu - již podle názvu nejčastěji obraz. Jako předlohy pro kompozici scény byly vybírány známé malby (dobové obecenstvo se pak bavilo jejich poznáváním a iluzí "oživlého" obrazu, kterou na něj inscenace působila), ale i sochy; někdy byly výjevy navrhovány zcela nově, například v případě takzvané apoteózy (živého obrazu určeného k oslavení určité osobnosti), či různých alegorií, v českém prostředí často s vlasteneckým podtextem. Živý obraz měl tedy mnoho podob, a také řadu nejrůznějších funkcí - zábavní, estetickou, sdělovací, či například reprezentační, související zejména se šlechtickými rody a u nás velmi výrazně s organizací Sokol. Pozornost je zaměřena na "zlatý věk" živých obrazů, tedy 19. století, a to konkrétně na jeho druhou polovinu v kontextu českého prostředí. Rozdělení do kapitol ovšem typologicky reflektuje celoevropsky realizované druhy tableaux, o kterých je vždy pojednáno nejprve obecně s uvedením reprezentativních příkladů ze světa, a...
|
|
|
"Živý obraz" a jeho praxe v českém prostředí 2. poloviny 19. století
Daňková, Lucie ; Prahl, Roman (vedoucí práce) ; Rakušanová, Marie (oponent)
Práce se věnuje fenoménu takzvaných živých obrazů, mezinárodně často známých pod francouzským překladem slovního spojení - tableaux vivants (v singuláru tableau vivant). Jde o typ divadelního představení a parateatrální žánr, předváděný aktéry v kostýmech, kteří na krátkou dobu strnule drží určitou pozici tak, aby se celá scéna podobala uměleckému dílu - již podle názvu nejčastěji obraz. Jako předlohy pro kompozici scény byly vybírány známé malby (dobové obecenstvo se pak bavilo jejich poznáváním a iluzí "oživlého" obrazu, kterou na něj inscenace působila), ale i sochy; někdy byly výjevy navrhovány zcela nově, například v případě takzvané apoteózy (živého obrazu určeného k oslavení určité osobnosti), či různých alegorií, v českém prostředí často s vlasteneckým podtextem. Živý obraz měl tedy mnoho podob, a také řadu nejrůznějších funkcí - zábavní, estetickou, sdělovací, či například reprezentační, související zejména se šlechtickými rody a u nás velmi výrazně s organizací Sokol. Pozornost je zaměřena na "zlatý věk" živých obrazů, tedy 19. století, a to konkrétně na jeho druhou polovinu v kontextu českého prostředí. Rozdělení do kapitol ovšem typologicky reflektuje celoevropsky realizované druhy tableaux, o kterých je vždy pojednáno nejprve obecně s uvedením reprezentativních příkladů ze světa, a...
|
host ::
RSS.