|
|
České naturalistické venkovské drama v postmoderních inscenacích
Pokorný, Vít ; VEDRAL, Jan (vedoucí práce) ; FRANZ, Vladimír (oponent)
Disertační práce se pomocí zevrubné analýzy a četných příkladů pokouší představit několik postmoderních inscenací českého naturalistického venkovského dramatu. Podnětem k jejímu sepsání byla otázka, proč dramata autorů, lpějících na realistickém detailu a mimetické podstatě, přitahovala a stále přitahují pozornost esteticky nonkonformních a provokujících tvůrců, kritikou sdružovaných pod pojmem postmodernismus. Nejprve tedy představím postmodernu jakožto termín, související s novým filosofickým náhledem na vývoj euro-americké civilizace, a v souvislosti s tím i jako umělecký směr, který tyto myšlenky a teze esteticky uchopuje. A to nejen v kontextu světové historie a kultury, ale především té české. Po letmém nastínění poetiky realismu a naturalismu, což je nezbytné pro lepší pochopení hlavního tématu, předložím trpělivému čtenáři sedm analýz postmoderních inscenací venkovského dramatu. Na základě širší divácké a čtenářské zkušenosti, četných příkladů z postmoderní literatury, filmu, výtvarného umění a hudby, se pak budu snažit dospět k odpovědi na výše položenou otázku. Důležitým činitelem je pro mě především střet archetypální podstaty člověka a v současnosti proklamované absence nadosobního řádu, kterému člověk, i třeba proti své vůli, podléhá. Interpretované texty, které právě na tragickém agónu postav s láskou, vírou, zodpovědností nebo soucitem spočívají, představují pro postmodernisty evidentně ten nejlepší možný materiál. Na něm si mohou ověřit, zdali opravdu žijeme v době, kdy osobní svoboda zničila lidskou víru v nějaký vyšší smysl nebo zdali sexuální revoluce skutečně pohřbila metafyzickou podstatu lásky. Docházím tak k přesvědčení, že analyzované inscenace nám demonstrují postmoderního člověka jakožto schizofrenní bytost, všeobecným morálním klimatem přesvědčenou o tom, že žádný řád není všeplatný, přestože ve svém nitru po nějakém absolutním smyslu zoufale touží. Veden pozitivním duchem vlastní koncepce tzv. „velké vteřiny“, pokusím se obhájit své přesvědčení, že v tomto vyčerpávajícím zápase může umění představovat očistnou a oním kýženým ideálem člověka naplňující sílu.
|
|
|
Divadlo a postmoderna
Pokorný, Vít ; Jobertová, Daniela (vedoucí práce) ; Císař, Jan (oponent)
Práce popisuje a analyzuje vývoj a podobu postmoderního dramatu od 80. let minulého století po současnost. V první části je postmodernismus charakterizován jakožto filozofický směr. Obecně je představeno postmoderní umění s důrazem na literaturu. V této souvislosti se autor zamýšlí nad možnostmi objektivní interpretace postmoderního textu ve vztahu k základní doktríně tohoto směru, podle níž není možné určit žádný pevný interpretační význam. Své teze pak autor rozvíjí a ověřuje v druhé části práce. Ta je souborem pěti analýz postmoderních dramat. V nich dochází k přesvědčení, že v uměleckém díle lze najít stabilní významotvorné jádro, které je dáno kulturní a civilizační tradicí. Propojuje tak umění nejen s filozofií, ale obecně i s každodenním praktickým životem. Ten je podle jeho přesvědčení hlavním zdrojem umělecké tvorby.
|
|
|
Cesty české divadelní kritiky po roce 1989
Pokorný, Vít ; Hrdinová, Radmila (vedoucí práce) ; Jobertová, Daniela (oponent)
Ústředním tématem práce je vývoj umělecké kritiky po restauraci demokracie v roce 1989. Autor se nejprve zaobírá celospolečenskými změnami po tomto datu, které pak aplikuje na oblast kultury. Vzhledem k tomu, že umělecká kritika nemůže existovat bez praktických uměleckých výsledků, lineárně vedle vývoje kritického myšlení se autor pouští i do analýzy problematického rozvoje českého divadla v demokratických podmínkách. Divadlo se sice osvobozuje od totality, ale zároveň je jeho estetická síla ohrožena komercí a všeobecným úpadkem vkusu a morálky. To samé se dá říci i o umělecké kritice. Autor se zabývá jak kritikou v úzce specializovaných médiích, tak kritikou v celostátních médiích a na internetu. Podrobněji se rozepisuje o největších postavách české porevoluční kritiky, které měly na její současný stav největší vliv. Zároveň si však klade i otázky, do jaké míry současný kritik může projevovat své osobní postoje a jak silně je ovlivňován komerčním charakterem dnešních médií. V závěru se autor spíše filozoficky zamýšlí nad budoucností umělecké kritiky. Jakožto profesní instituce kritika zřejmě zanikne, ale transformuje se do podoby obecné schopnosti člověka kriticky uvažovat o sobě a světě.
|
host ::
RSS.