|
|
Astarto versus Atalanta. Heinrich Rademin, "Director Comicus" (1674-1731), v kontextu italskoněmecké divadelní dramaturgie počátku 18. století
Bohadlová, Kateřina ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Scherl, Adolf (oponent) ; Flemrová, Alice (oponent)
Práce kriticky nahlíží do benátského hudebního a německého dvorského a kočovného lidového divadla na počátku 18. století. Shrnuje dosud známá fakta včetně nejnovějších studií z oblasti benátské libretistiky a její vliv na činoherní divadlo a operu v habsburské monarchii. Na příkladě reprezentativních básníků - Apostola Zena a Pietra Pariatiho - dokumentuje zrod profesionálního libretisty vrcholného baroka včetně úspěšné kariéry na císařském dvoře ve Vídni. Jejich společné dílo Astarto z roku 1708 představuje klasickou operu seria. Zatímco v německy mluvících zemích s centrem ve Vídni převládá v aristokratických kruzích italská opera, kočovné lidové divadlo je ve znamení hauptakcí, které se vlivem ostatních žánrů transformují v komickou burlesku. Spojovacím článkem těchto světů je všestranný divadelník Heinrich Rademin (1674-1731). Jako principál Hochdeutscher Komödianten procestoval střední Evropu, s J. A. Stranitzkym založil Divadlo U Korutanské brány ve Vídni a byl jeho členem, s A. J. Geißlerem získal exkluzivní koncesi hrát v Praze a Kuksu, vymyslel nový žánr operní parodie, během krátké doby se zasadil o výrazný posun divadelní dramaturgie a napsal zásadní sbírku Wiener Haupt- und Staatsaktionen (1724-5), v níž stvořil typizovanou komickou postavu Hanswursta, integrovanou do německého...
|
|
|
Eça de Queirós: Korespondence Fradiqua Mendese jako překladatelský problém
Turková, Zuzana ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Grauová, Šárka (oponent)
Korespondence Fradiqua Mendese není možná nejzásadnějším dílem Eçy de Queiróse, pro portugalskou literaturu druhé poloviny devatenáctého století je však velkým přínosem z formálního i myšlenkového hlediska (zejména v oblasti rozvoje heteronymie). V této práci jsem se pokusila vytyčit si hierarchii aspektů důležitých při překladu tohoto textu do češtiny, a identifikovat tak problémy, jejichž vyřešení by umožnilo realizovat překlad bez zásadních omylů, nebo přesněji řečeno, jejichž řešení by vedlo k věrnému překladu díla. Jedním z aspektů byla potřeba proniknout do problematiky díla Eçy de Queirose v rovině filologické, současně však bylo důležité detailně pochopit obsah díla ve všech jeho rovinách. K takovému pochopení mi dopomohlo seznámení s historicko-kulturním pozadím doby, ve které autor tvořil, s jeho detailním životopisem a s jeho dalšími díly. První dvě kapitoly této práce jsou stručným shrnutím nalezených informací. Třetí kapitolu jsem věnovala koncepční stránce překladu. Odůvodnila jsem výběr částí, které by nejlépe vystihovaly problematické aspekty překládaného textu. V nich jsem následně ony aspekty identifikovala a navrhovala řešení, která jsem pokládala za nejsprávnější. Jelikož jedním z nejmarkantnějších problémů byl častý výskyt sémanticky propojených reálií a z podtextu často čitelné symboly...
|
|
|
Sergio Atzeni: Sardinie - láska, nenávist
Svobodová, Soňa ; Flemrová, Alice (oponent) ; Pelán, Jiří (vedoucí práce)
TCílem této práce je představit současného sardinského spisovatele Sergia Atzeniho (1952- 1995) a provést podrobnou analýzu čtyř románů, které napsal v období let 1986 až 1995: Apologo del giudice bandito (1986), Il figlio di Bakunn (1991), Il quinto passo l'addio (1995) a Passavamo sulla terra leggeri (1996), vydaný posmrtně. Poté, co v sedmdesátých letech dokončí gymnaziální a opustí univerzitní studia, spolupracuje s mnoha regionálními periodiky a píše povídky i básně, které jsou příslibem velkého spisovatelského talentu. Již v počátcích literární tvorby se také projevuje jeho bezmezná láska k Sardinii, díky níž se ve svém díle věnuje nejen tomuto ostrovu, ale také jeho historii, obyvatelům a folkloru. Atzeni se však tímto citem nenechá zaslepit. Uvědomuje si etnický a existenciální neklid, který opanuje jeho generaci, a neváhá zobrazit pochybení, jichž se dopouští on sám i jeho vrstevníci. Na Sardinii se mu však nedostává uznání, a tak se v roce 1987 rozhodne ostrov opustit a vydává se na cesty. Žije a pracuje v mnoha městech Itálie - například v Turíně a Milánu - ale také jinde v Evropě. Nakonec se usadí v Sant'Ilariu d'Enza. To je začátkem jeho nejplodnějšího tvůrčího období. Věnuje se také překladatelské činnosti a publikuje esejistické práce pro nejdůležitější italská nakladatelství. Dlouho však v...
|
|
|
Rodinné vztahy ve vybraných dílech Elsy Morantové a Alberta Moravii
Uváčiková, Silvie ; Pelán, Jiří (oponent) ; Flemrová, Alice (vedoucí práce)
Ve své diplomové práci bych se chtěla zabývat tématem lidských vztahů v italské rodině. Budu vycházet ze dvou autorů, a to EIsy Morantové a Alberta Moravii. Po určitou dobu sdíleli tito autoři společnou cestu životem, a proto bude zajímavé sledovat, nakolikje pojetí těchto vztahů v jejich dílech rozdílné. Cílem této diplomové práce je zjistit, zda se navzájem ovlivňovali, či zda byla jejich tvorba naprosto nezávislá, a dále také zda se jejich společné soužití výraznějším způsobem promítlo do jejich děl při popisu rodinných vztahů jako takových. Vzhledem k bouřlivému manželství Moravii a Morantové a složitým povahám obou autorů bude zajímavé pokusit se zjistit, zda se jejich vztah a povahy odrazily v jejich dílech.
|
|
|
Prózy Beppa Fenoglia
Giordanová, Giovanna ; Flemrová, Alice (oponent) ; Pelán, Jiří (vedoucí práce)
často charakterizován jako Závěr Beppe Fenoglio psal v období, kdy v italské literatuře převládal neorealismus; přestože bývá s tímto směrem spojován, je do tohoto období těžko zařaditelný, neboť jeho literární osud nebyl jednoznačný. Ve své práci jsem na toto chtěla poukázat a vytyčit, jakým smse Fenogliova tvorba ubírala. Jeho romány a povídky se vyvíjejí kolem dvou hlavních obsahových linií, venkovské a odbojové. V tvorbě s venkovskou tematikou je Fenoglio vázán ke svému kraji, Piemontu, a obzvláště ke krajině Langhe, do které je celá jeho tvorba zasazena. Proto bychom ho mohli považovat za autora především regionálního. Piemonťané ho také pokládají za svého autora, jsou na něho hrdí a jsou mu vděčni za to, že jejich kraj představil širšímu publiku. Ve svém díle autor vypovídá i o svém charakteru typického Piemonťana, který se přes hranice svého kraje příliš nedostal. Fenoglio se otevřel cizím vlivům intelektuálně, Anglie mu byla abstraktním vzorem. Život mimo Itálii nebo dokonce mimo Piemont by si Fenoglio ani jeho postavy nedokázaly představit, protože vazba k tomuto kraji byla příliš silná a niterná. Tématikou odboje se Fenoglio vyjádřil k problému, který zasáhl celou Itálii a přestože ho pojal velmi osobně, stává se tím autorem národním. Nechtěl však oslavovat období Resistenze tak, jak se to stalo v...
|
|
|
Italská dialektální poesie ve 20. století
Mallyová, Alexandra ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Flemrová, Alice (oponent)
Italská literatura má díky rozmanitosti svého území a především díky historickému vývoji mnoho specifik. Jedním z nich je dialektální tvorba v době, kdy dialekty již téměř ztratily svou původní komunikační funkci. Pro svou diplomovou práci jsem si vybrala téma italské poesie v dialektu 20. století, neboť právě v poesii je tato tendence návratu k dialektům nejsilnější. Tato látka byla zatím nejúspěšněji zpracována Frankem Brevinim, jehož rozlišení pěti hlavních proudů dialektální poesie 20. století považuji za velice objevné, a proto jsem si jej dovolila použít i v této práci. Naopak výběr čtyř dialektálních básníků, Giottiho, Marina, Guerry a Pierra, jimiž se tato práce zabývá podrobněji, je čistě subjektivní, pouze snad dokládá fakt, že dialektální poesie 20. století našla svou největší sílu na poli lyriky. Cílem této práce není dokazovat, že dialektální literatura má právo existovat i v době, kdy její antropologický svět již v podstatě neexistuje; to dokazuje sám fakt, že v dialektu vznikají stále nová díla. Snažila jsem se jen částečně zmapovat fenomén, který je neprávem opomíjen, a doložit, že dialekt je pro poesii vhodným nástrojem a záleží pouze na nadání autora, zda tento nástroj dokáže použít.
|
|
|
Existenciální tematika ve Foscolově románu Le ultime lettere di Jacopo Ortis
Palec, Andrzej ; Flemrová, Alice (oponent) ; Pelán, Jiří (vedoucí práce)
Foscolův román Le ultime lettere di Jacopo Ortis se hned z několika hledisek najednou vymyká ostatním které v tehdy ještě nesj ednocené Itálii vznikaly. dílům, Román, jenž stojí na pomezí epistolárního a deníkového románu je zrcadlem nepokojného mladíkova nitra a zápasu o pevné a důstoj né místo v tomto nehostinném světě. Navíc je vlastně prvním moderním románem italské literatury a Jacopo Ortis první moderní postavou, jenž bude mít časem celou řádku následovníků zmítaných podobným údělem a nakažených podobnou nevyléčitelností. Do děj e vtahuj ící ich-forma vyprávění, tragický osud hlavního protagonisty, značná míra autobiografie a zasazení příběhu do zajímavého historického kontextu, to je jen krátký výčet toho, co činí román stále zajímavým a přínosným, přestože od vydání finální podoby uplyne brzy již dvě stě let( importovaného neoklasicismu(1816). Román spojuje prvky (pre) romantismu po vzoru a je živým Anglie a příkladem Německa) vzájemného s prvky souboje a dialogu obou těchto stylů. Preromantické prvky JSou tu přítomny nejen v podobě lyrických líčení přírodních jevů a citových vzplanutí, ale zejména již modernějším pojetím samotné postavy Jacopa Ortise. Ten už je typickým moderním hrdinou zrcadlícím chaos a neproniknutelnost světa, nemocen a nakažen nevyléčitelnou touhou po nedosažitelném. Ovšem spor...
|
|
|
Angelo Beolco, řečený Ru(z)zante
Plocková, Tereza ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Žáčková, Magdalena (oponent)
Předmětem této diplomové práce jsou komedie Angela Beolca. Úvodní část je zaměřena především na život Angela Beolca a na představení jeho prvotní a vrcholné tvorby. Následuje charakteristika žánru komedie v dobovém kontextu 16. století, kde je pozornost soustředěna především na komedii eruditu, její charakteristické rysy, autory, kteří se jí zabývali, a také na postupný přechod od komedie erudity ke komedii dell'arte. Další část se podrobněji věnuje analýze vybraných Beolcových komedií: La Pastoral (Pastorála), Il Reduce (Navrátilec) - Primo dialogo: Parlamento de Ruzante che iera vegnú de campo (První dialog: Co řekl Ruzante, když se z pole vrátil) a Secondo dialogo: Bilora (Druhý dialog: Bilora).
|
|
|
Italská novinářka Matilde Serao
Bolková, Anna ; Flemrová, Alice (vedoucí práce) ; Pelán, Jiří (oponent)
Hlavním tématem této diplomové práce je život a žurnalistická tvorba přední italské novinářky a spisovatelky Matilde Serao. Práci otevírá stručný přehled stavu italské žurnalistiky přelomu 19. a 20. století. Následuje autorčin bio-bibliografický medailon, který se zaměřuje na její osobní i profesní život a zároveň zasazuje její tvorbu do základních souvislostí. Po tomto úvodním představení následují kapitoly, ve kterých je podrobněji analyzováno šest vybraných žurnalisticky laděných publikací. Jedná se o díla: Il Ventre di Napoli, Il paese di Cuccagna, Nel paese di Gesù. Ricordi di un viaggio in Palestina, San Gennaro nella leggenda e nella vita, Evviva la guerra! a Parla una donna. Na základě těchto analýz jsou v závěrečné části zhodnoceny proměnné a konstanty v tvorbě Matilde Serao, kvalitativní rozdíly a estetika jejích žurnalisticko-prozaických textů.
|
|
|
Lacerba
Holá, Tereza ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Flemrová, Alice (oponent)
Z vlastní zkušenosti si dovolíme uvést, že je opravdu málo lidí, na jejichž obličeji se při zmínce o Lacerbě vytvoří jiný než nechápavý výraz. Poté, co z onoho minima chápajících vyloučíme ty, kteří mají slušný herecký talent, ale vubec netuší, o čem je řeč a dále pak obyvatele Milána, kteří Lacerbu osobně navštívili a moc jim tam chutnalo, popř. nechutnalo1 I ZLJStane nám jen hrstečka italianistu, pár netradičních Italu-intelektuálu a jedna knihovnice, kteří budou vědět, že řeč je o časopisu z počátku minulého století. Má tedy vubec cenu psát o něčem, co se zdá být zcela mimo oblast zájmu i nadprŮměrně kulturně vzdělaných jedincu? Domníváme se - jak se čtenář stihl dovtípit již z názvu této práce - že ano. Připomenutí této téměř sto let staré kapitoly jednoho revolučního hlasu v italské literatuře možná nepřinese žádný nečekaný objev ani převratné odhalení, myslíme si ale, že když Lacerba dokázala zaujmout a pobavit nás, mohla by zajímat a třeba snad bavit i ostatní. Již mnohokráte jsme ve stručnosti museli vysvětlovat, co to ta Lacerba vlastně je. Zkusme to shrnout "in parole povere" i nyní: Lacerba je časopis, který vycházel ve Florencii v letech 1913 až 1915. Založila jej dvojice mladých buřiču: spisovatel Giovanni Papini a malíř-spisovatel Ardengo Soffici; společně našli vstřícného tiskaře a...
|
host ::
RSS.