|
| |
|
|
Sufix -iný ve staré a střední češtině
Chybová, Barbora
Příspěvek se zabývá otázkou existence a (ne)produktivity sufixu -iný ve staré a střední češtině. Ačkoli je sufix -iný tradičně chápán jako systémový článek čtveřice adjektivních zakončení -óv, -in, -ový, -iný, na základě dobového jazykového materiálu lze dovozovat i jiné interpretace tohoto adjektivního zakončení.
|
|
|
O formování nekmenového deklinačního typu píseň (se zaměřením na období staro- a středněčeské)
Vajdlová, Miloslava
Nový, nekmenový deklinační typ píseň (dříve též dlaň, obec aj.) se konstituuje v průběhu období staročeského na základě tří skupin feminin: 1/ i-kmenů končících na -sn, -zn, -z+K+n či -V+n (stč. básn, piesn; bázn, kázn; prázdn; dan, dlan, sien aj.); 2/ ja-kmenů s alternativním zakončením nom./akuz. sg. na -ě/0 (stč. ojě/oj, púščě/púšč, tvrzě/tvrz aj.); 3/ ū-kmenů (stč. břěskev, cierkev, húžev aj.). Vlivem formální blízkosti ja- a i-kmenových substantiv shodujících se rodem (feminina), nulovým zakončením nom. sg. a řadou totožných pádových tvarů se postupně vytváří nový vzor spojující v sobě koncovky ženské deklinace ja-kmenové s tvary feminin i-kmenových; po ztrátě jotace s těmito femininy splývají ū-kmeny. K r. 1500 lze nový deklinační typ považovat za zformovaný. Později ke vzoru píseň přechází též řada i- a jo-kmenových maskulin (stč. san, křěč, krádež, faleš aj.) a jednotlivá další jména rodu ženského. Formování deklinačního typu píseň je záležitostí dlouhodobou a přechod některých substantiv k němu je velice pozvolný. Klíčovou roli v procesu přechodu hraje konsonantické zakončení jména – deklinační typ píseň utvářejí či posléze k němu přecházejí především jména zakončená na nazály, tupé sykavky a retnice.
|
|
|
Reflexe prostoru v české slovní zásobě pozdního středověku
Nejedlý, Petr
Způsob, jakým středověký člověk nazíral, vykládal a hodnotil prostor, jenž jej obklopoval, se promítl i do staročeské slovní zásoby – do pojmenování prostoru, prostorových vztahů, úkonů v prostoru i s prostorem a do slovotvorné motivace mnoha lexikálních jednotek. Ze struktury lexikálních významů i z jejich sémantického vývoje můžeme vyvodit, které lexikální jednotky pojmenovávající prostor a prostorové vztahy byly v dané době centrální (viz např. pút vs. cěsta), jaká byla hierarchie příslušných pojmů a jejich pojmenování (viz povětřie vs. počěsie) a jaká byla mimojazyková realita (právní zvyklosti – viz veřějní; technika boje – viz podvrci apod.).
|
|
|
Lexikální databáze MADLA a možnosti jejího využití
Chybová, Barbora ; Záhořová, E.
Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny MADLA zachycuje slovní zásobu z období mezi lety 1500 - 1780. Obsahuje asi 750 000 ručně excerpovaných dokladů pocházejících z dobových slovníků, herbářů, kronik a jiných literárních památek. Databázi je možné využít k sledování významového vývoje, slovotvorných procesů, vývoje paradigmat a různých gramatických kategorií. Slouží jako základna pro další výzkum slovní zásoby z 16. - 18. století. Článek popisuje typickou ukázku významových změn substantiva kredenc, jehož význam se posunul od původního "ochutnávání" k současnému "příborník". Důraz je kladen na doloženost/doklady a porovnávání jednotlivých významů tohoto slova.
|
|
|
K vývoji slovesné opozice na -ěti a -iti
Chybová, Barbora
Příspěvek se věnuje slovesným dubletám na -ěti a -iti (3. a 4. infinitivní třída), tedy deadjektivním slovesům, vyjadřujícím lexikální opozici intranzitivnosti (děj „získávání vlastnosti“, černět) a tranzitivnosti (děj „udílení vlastnosti“, černit). Tato opozice je sledována ve svém vývoji od staré češtiny po češtinu současnou, s důrazem na období češtiny doby střední.
|
|
| |
|
|
Ještě ke konkurenci předpon s-, z-, vz- ve staré a střední češtině – vyjadřování náležitého děje předponou vz-
Vajdlová, Miloslava
Na příkladu staro- a středněčeských lexikálních jednotek vzdáti, vzvésti, vzvod aj. se společným významem ,realizace nějaké činnosti žádoucím způsobem‘ autorka upozorňuje na schopnost starších vývojových fází jazyka vyjádřit žádoucí a náležitý děj za pomoci předpony vz-, vstupující tak do opozice s prefixem s- užitým ve významu ,odchýlit se od náležitého směru‘. Během dalšího vývoje se tento význam předpony vz-, úzce vázaný na středověký způsob myšlení, stává neprůhledným a některá slova jím derivovaná nabývají nové formy i významu (vzdaný – sezdaný).
|
|
| |
|
| |
host ::
RSS.