|
| |
|
| |
|
|
Prostorová variabilita populační struktury zimujících kachen
Prokešová, Erika ; Musil, Petr (vedoucí práce) ; Hořák, David (oponent)
4 Abstrakt Tato práce se zabývá prostorovou variabilitou populační struktury u našich čtyř nejhojněji a nejpočetněji zimujících druhů kachen. Jedná se o kachnu divokou (Anas platyrhynchos), poláka chocholačku (Aythya fuligula), morčáka velkého (Mergus merganser) a hohola severního (Bucephala clangula). Data byla shromažďována v rámci lednového Mezinárodního sčítání vodních ptáků v České republice, a to v letech 2004- 2013. Byl analyzován vliv 5 faktorů prostředí, a to typ vody, nadmořská výška lokality, velikost hejna, urbanizace lokality a průměrná teplota vzduchu. Typ vody a počet ptáků na lokalitě neměl statisticky signifikantně průkazný vliv na populační strukturu u žádného z těchto druhů ptáků. Další faktor, nadmořská výška lokalit, se ukázal být průkazným pouze u kachny divoké, kdy se vzrůstající nadmořskou výškou klesal počet samců v populaci. Dále byla nalezena statisticky průkazná korelace u faktoru urbanizace, a to opět u kachny divoké, u které rostlo zastoupení samců s vyšší urbanizací. Poslední zkoumaný faktor, teplota lokality, na které ptáci zimují, se ukázal být signifikantní u tří analyzovaných druhů. Kromě morčáka velkého rostl poměr samců se vzrůstající teplotou u všech tří analyzovaných druhů. Klíčová slova: populační struktura, zimující kachny, mezinárodní sčítání vodního ptactva, kachna...
|
|
|
Vnitřní struktura balkánského refugia na modelu Erinaceus roumanicus
Eliášová, Kristýna ; Černá Bolfíková, Barbora (vedoucí práce) ; Zemanová, Barbora (oponent)
Tato práce byla zaměřená na popis prostorové distribuce genetické variability ježka východního (E. roumanicus) zejména v rámci Balkánského poloostrova a střední Evropy, neboť tyto oblasti jsou klíčové pro pochopení vlivů pleistocénních oscilací klimatu na genetickou architekturu druhu. Na základě této prostorové distribuce byly vytvořeny hypotézy ohledně možné strukturovanosti balkánského refugia. K analýze bylo použito celkem 260 jedinců a 9 mikrosatelitových lokusů. S pomocí postupů krajinné a populační genetiky bylo identifikováno několik možných izolovaných subpopulací v rámci zkoumaného areálu. Unikátní se ukázala být populace původem z Kréty, ovlivněná patrně mechanismy ostrovní evoluce. Výrazněji odlišná od zbytku areálu se jeví také populace z České republiky, nacházející se v sekundární kontaktní zóně s druhem E. europeaus, kde se mohou projevovat mezidruhové interakce a případná introgrese. V oblasti Rumunska a oblasti jihu Balkánského poloostrova byly identifikovány největší genetické distance mezi jedinci, související s výskytem geografických bariér a možnou přítomností glaciálního subrefugia. Další identifikované subpopulace pocházely z oblasti Slovenska a Maďarska, Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, Rumunska a jihu Balkánského poloostrova. Klíčová slova: Balkánský...
|
|
|
Chromosom Y v hybridní zóně myší
Rubík, Pavel ; Munclinger, Pavel (vedoucí práce) ; Zemanová, Barbora (oponent)
Zóna kontaktu mezi poddruhy myši domácí Mus musculus musculus a Mus musculus domesticus je jednou z nejintenzivněji zkoumaných hybridních zón. Je tomu tak i díky zjištěné rozsáhlé introgresi chromozomu Y poddruhu M. m. musculus na genetické pozadí M. m. domesticus. Jedna z teorií o vzniku této introgrese jej vysvětluje pomocí intragenomického konfliktu mezi pohlavími. Díky sadě variabilních mikrosatelitových markerů na chromozomu Y jsem zkoumal platnost této teorie jednoduchými přístupy odhalujícími historii introgresní oblasti. Ukázalo se, že příliš velká variabilita našich markerů znemožňuje odhalení platnosti této teorie. Oproti tomu se naše markery ukázaly jako vhodné k použití v analýzách populační struktury myši domácí. Dokážeme díky nim určovat migranty mezi jednotlivými lokalitami i odhadovat míru uzavřenosti populační struktury vůči migrantům z okolí. Populace se v našich analýzách ukázaly jako poměrně uzavřené a odolné vůči přílivu migrantů. Navzdory závěrům z předchozích výzkumů, kdy disperze samců probíhala maximálně do jednoho kilometru, jsem odhalil i poměrně značný počet migrací na vzdálenosti do třiceti kilometrů. Klíčová slova Mus musculus musculus, Mus musculus domesticus, chromosom Y, introgrese Y chromosomu, populační struktura, migrace, hybridní zóna
|
|
|
Populační struktura vlka obecného (Canis lupus)
Říhová, Jana ; Hulva, Pavel (vedoucí práce) ; Pivnička, Karel (oponent)
Vlk obecný (Canis lupus) je historicky nejrozšířenější šelmou, jehož původní areál zahrnoval většinu severní polokoule. Ambivalentní vztahy člověka k tomuto predátorovi vyústily na jednu stranu ve vyhubení tohoto druhu na velké části jeho areálu, ne druhou stranu vedly k evoluci psa, unikátního domestikanta s obrovskou fenotypovou variabilitou. Snahy ochranářské biologie v posledních desetiletích vedly ke změně vnímání role velkých šelem v ekosystémech, v jejichž důsledku vlk rekolonizuje mnoho oblastí, z nichž byl vytlačen, včetně České republiky. To sebou nese zvýšení zájmu o tento taxon mezi odbornou i laickou veřejností. Předkládaná literární rešerše má za cíl shromáždit publikované literární údaje týkající se distribuce, fylogeografie, populační struktury, sociálního a prostorového chování vlka obecného. Součástí jsou i kapitoly o domestikaci psa a jeho hybridizaci s jeho divokým předkem.
|
|
|
Diverzita, rozšíření a genetická struktura tribu Pipistrellini
Eliášová, Kristýna ; Hulva, Pavel (vedoucí práce) ; Fornůsková, Alena (oponent)
Tato literární rešerše diskutuje fylogenetické vztahy v rámci čeledi Vespertilionidae, s podrobným zaměřením na tribus Pipistrellini a následně vztahy jednotlivých rodů a druhů uvnitř tohoto tribu. Obsahuje historický přehled snahy o rozřešení fylogenetických vztahů uvnitř taxonu nejprve na základě morfologických studií, porovnání karyotypu a nejnověji na základě genetických markerů. Mitochondriální genetické markery jsou užitečné při studiu fylogeografie, jak tato práce ukazuje na příkladu druhového komplexu Pipistrellus pipistrellus s.l. a na druzích Nyctalus azoreum, Nyctalus leisleri, Nyctalus noctula a Pipistrellus abramus. Dále tato práce popisuje současnou distribuci jednotlivých taxonů tribu, fosilní záznam a migrační chování evropských temperátních druhů, dané do souvislosti s jejich populační strukturou (též studovanou u některých druhů pomocí mtDNA a mikrosatelitů) a v příloze zobrazuje areály rozšíření všech pěti rodů tribu Pipistrellini. Klíčová slova: Pipistrellini, fylogenetika, fylogeografie, distribuce, populační struktura
|
|
|
Populační struktura zlatohlávka tmavého Oxythyrea funesta (Poda, 1761) a fylogeneze rodu Oxythyrea Mulsant, 1842
Vondráček, Dominik ; Šípek, Petr (vedoucí práce) ; Bezděk, Aleš (oponent)
V rámci rodu Oxythyrea Mulsant, 1842 (Coleoptera: Scarabaeidae) se dnes rozlišuje 11 druhů, které nejsou dále členěny na poddruhy. Diverzita rodu je soustředěna do oblasti Mediteránu, přičemž druh Oxythyrea funesta (Poda, 1761) obývá rozsáhly areál v západním palearktu. V posledních dekádách byl u druhu O. funesta pozorován ústup ze střední Evropy na jih a poté zpětné rekolonizování této oblasti včetně osídlení severnějších regionů. Diplomová práce se zaměřuje na řešení populační struktury druhu O. funesta a částečnou fylogenezi rodu Oxythyrea s pomocí molekulárně genetických metod. V analýzách se objevuje 145 jedinců druhu O. funesta a dále 15 jedinců pěti jiných druhů rodu Oxythyrea. U jedinců byly získány sekvence mitochondriálních genů cytochromoxydázy I (807 bp), cytochromu b (381 bp) a jaderného genu internal transcribed spacer 1 (946 bp). Výsledky fylogenetických analýz potvrdily zatím jedinou existující interpretaci vztahů uvnitř rodu Oxythyrea založené na morfologických datech. Dále byly potvrzeny složité vztahy mezi druhy O. funesta a O. pantherina, které se objevují i v historickém vývojí jejich taxonomie. S pomocí fylogenetických stromů a haplotypových sítí byla odhalena odlišná genetická linie druhu O. funesta na Sicílii, v jižní Itálii a v Tunisku. Haplotypové sítě a tajimův D test poukazují...
|
|
|
Mikroevoluční procesy u endemického taxonu Krkonoš Campanula bohemica
Hanušová, Kateřina ; Suda, Jan (vedoucí práce) ; Vít, Petr (oponent)
Rod Campanula L. - zvonek - je největším rodem čeledi Campanulaceae. Jedná se o druhově bohatý rod cévnatých rostlin se subkosmopolitním rozšířením, jehož taxonomické členění není do dnešní doby uspokojivě vyřešeno. Evoluční historii tohoto rodu provází řada mikroevolučních procesů, jako je hybridizace, polyploidizace a geografická izolace. Především díky geografické izolaci lze u zvonků v rámci Evropy nalézt značné množství endemitů. V České republice docházelo k této geografické izolaci zejména ve vyšších pohořích (Krkonoše, Jeseníky). V této oblasti můžeme nalézt tři endemické zástupce rodu Campanula. Jsou to: Campanula gelida Kovanda, Campanula rotundifolia L. subsp. sudetica (Hruby) Soó a Campanula bohemica Hruby. Jedná se o fytogeograficky významné taxony naší květeny, navzdory tomu zůstávají údaje o jejich variabilitě, evoluční historii a procesech v jejich populacích značně fragmentární. Dosud chybí jejich podrobné zhodnocení pomocí moderních biosystematických přístupů. Campanula bohemica je silně ohroženým, neoendemickým druhem vyšších poloh Krkonoš. Řadí se do příbuzenství druhu Campanula scheuchzeri Vill., ze kterého se i s největší pravděpodobností vyvinul. Na podobných stanovištích v Krkonoších jako C. bohemica se vyskytuje i fenotypově velmi podobný druh C. rotundifolia L. V místě...
|
|
| |
host ::
RSS.