|
|
Nové možnosti v prevenci karcinomu čípku děložního
Adámková, Jana ; Kulhavá, Miluše (vedoucí práce) ; Fanta, Michael (oponent)
Tématem bakalářské práce jsou nové možnosti prevence rakoviny děložního čípku. Práce je teoreticko-empirická. V teoretické části je stručně objasněna anatomie a fyziologie dělohy, další podkapitoly se potom již týkají samotného onemocnění, jeho výskytu, rizikových faktorů, příznaků, diagnostiky, v níž je podrobněji rozvedeno cytologické vyšetření stěru z děložního čípku, terapie, která sestává především z léčby chirurgické, a také možností jeho prevence, mezi něž patří v první řadě preventivní gynekologické prohlídky a nyní nově také očkování proti lidským papillomavirům (HPV), v této kapitole jsou podrobněji popsány vakcíny Silgard a Cervarix. Empirická část práce je vyhodnocením dotazníkového šetření, které bylo realizováno v privátní gynekologické ordinaci a které mělo za cíl zmapovat informovanost žen různých věkových kategorií o rakovině čípku děložního, o možnostech očkování a zda docházejí na preventivní gynekologické prohlídky.
|
|
|
Chirurgické řešení poporodní parézy plexus brachialis a možnosti fyzioterapie
Šolcová, Monika ; Zounková, Irena (vedoucí práce) ; Horáček, Ondřej (oponent)
Poporodní paréza horní končetiny je důsledek perinatálního poškození nervového svazku plexus brachialis. Incidence tohoto onemocnění se pohybuje v rozmezí 0,42 - 5,1 / 1000 živě narozených dětí. Pokud paréza není včas diagnostikována a adekvátně léčena, hrozí dítěti vážné pozdní následky. Práce seznamuje čtenáře se současným pohledem na operační léčbu u pacientů s poporodní parézou plexus brachialis. Podává ucelený přehled o časné neurochirurgické intervenci i ortopedických korekčních operacích. Předkládá názory na indikační kritéria. Popisuje základní charakteristiku operací a jejich výsledky. Zároveň poukazuje na fakt, že zvolení chirurgického postupu může být pro terapii zásadní. Snahou práce je také vystihnout hlavní aspekty pooperační fyzioterapie, která paralelně doprovází celý proces intervenční léčby. Praktická část této bakalářské práce obsahuje kazuistiku pacienta po neurochirurgickém výkonu. Popisuje předoperačních vyšetření, provedený zákrok a realizaci pooperační rehabilitace.
|
|
|
Syndrom karpálního tunelu - Možnosti terapie pomocí ovlivnění neurofyziologie řízení pohybu z kořenového kloubu
ŠUBERT, Daniel
Syndrom karpálního tunelu (SKT) je nejčastějším úžinovým syndromem na horní končetině. Vzniká opakovaným a dlouhodobým přetěžováním určitých svalových skupin s následným útlakem n. medianus v oblasti zápěstí, která se nazývá karpální tunel. Spodinu tvoří 8 zápěstních kůstek a shora je překryt pomocí ligamentum transversum carpi. Skrz kanál prochází i jiné struktury jako cévy a šlachy, jejichž zduření může taktéž způsobit zmiňované onemocnění. SKT postihuje častěji ženy než muže a to v poměru 4:1 (Bitnar aj., 2009) a jeho výskyt, i přes veškerou moderní technologii a péči narůstá (Ehler, 2005; Mlčoch, 2008). Riziko postižení SKT v životě každého jedince je podle amerických vědců kolem 10% (Mrzena 2006). Celosvětový roční nárůst je 0,1% a celkový výskyt v populaci je 2,7-3% (Kanta 2006). V USA se ročně odoperuje přibližně 260 000 nemocných právě s touto diagnózou (Mlčoch, 2008). Útlak nervu má za následek stupňující bolesti a brnění, zprvu noční, mizící po protřepání ruky nebo rozcvičení. Později přetrvávají parestezie doprovázející bolest i přes den. Po odborném diagnostice neurologem pomocí elekromyografického vyšetření (EMG) pacient často podstupuje chirurgický zákrok, při němž dojde k přetětí ligamentum transversum carpi. Důležitou roli zde hraje včasná rehabilitace. Očekávaný návrat plných funkčních schopností ruky je zhruba do jednoho roku od operace. Navzdory předpokladům se asi u 25% pacientů nedaří stav v uvedeném období plně rehabilitovat (Mrzena, 2005). Vyvstává otázka, zda jsou současné postoperační rehabilitační postupy zaměřené čistě do oblasti akra horní končetiny dostatečně efektivní, či zda by bylo možno je doplnit o komplexní terapii na neurofyziologickém podkladě vedenou již z kořenového kloubu a rekonvalescenci tím zefektivnit. Tato práce zahrnuje teoretické i praktické poznatky související s onemocněním syndromu karpálního tunelu. Obecná část se zabývá především anatomií, kineziologií, funkční ontogenetikou horní končetiny, diagnostikou a terapií SKT. Cílem této práce je zjistit, jaký efekt bude mít aplikace terapie, ovlivňující neurofyziologii řízení pohybu již z kořenového kloubu a zakomponovat ji do dnešních standardních rehabilitačních postupů u pacientů, kteří podstoupili chirurgické ošetření syndromu karpálního tunelu. Dále navrhnout a uskutečnit krátkodobý rehabilitační plán u konkrétních pacientů s touto diagnozou. Za tímto účelem byl vytvořen soubor cviků zaměřených především k aktivaci a posílení stabilizačního svalstva pletence ramenního, kdy by byl účinek přenesen reflexní cestou jak na akrum, tak i na vzdálenější etáže stabilizačního systému. K uskutečnění praktické části byli vybráni dva probandi, kterým byl na základě neurologického vyšetření diagnostikován syndrom karpálního tunelu a podstoupili chirurgické ošetření. Každý z probandů absolvoval celkem šest sezení, na kterých byla prováděna manuální terapie v oblasti zápěstí a ruky, dále proběhla edukace v souvislosti se specifickými cviky zaměřenými na stabilizaci pletence ramenního. Následně byla prováděna, nezávisle na již probíhající terapii, sestava mnou navržených cviků vždy alespoň 1x denně po dobu 5-10 minut. Na každém dalším sezení byla provedena kontrola a korekce cvičebního postupu a zhodnocení přínosu cvičení. U všech probandů byla na začátku i na konci terapie odebrána data v podobě kineziologického rozboru. Pro subjektivní hodnocení efektivity terapie byla použita vizuální analogová škála hodnocení bolesti. Za účelem objektivního způsobu hodnocení byl použit sponkový test, goniometrické měření a funkční testy úchopů dle Nováka. U probandů došlo v průběhu celé terapie k úplnému vymizení bolestí v klidu a velmi výraznému zmírnění bolesti při pohybu operovanou končetinou. Rozsahy pohybů a funkční schopnosti ruky se taktéž zlepšily. Na základě objektivních i subjektivních testů lze usuzovat, že během terapie byly splněny stanovené cíle.
|
|
| |
|
|
Nákladová analýza léčby výdutí břišní aorty ve Fakultní nemocnici Olomouc
Radmacher, Erich ; Lešetický, Ondřej (vedoucí práce) ; Střítecký, Rudolf (oponent)
Abstrakt Nákladová analýza léčby výdutí břišní aorty ve Fakultní nemocnici Olomouc. Aneurysma abdominální aorty je patologické rozšíření průměru této tepny. Jde o závažné onemocnění, které postihuje 2 -- 6 % mužů, a 1 -- 2 % žen nad 60 let. V případě ruptury je uváděná 80 -- 90 % úmrtnost. Pokud je výduť včas diagnostikována je nezbytné tento stav řešit adekvátní léčbou. Chirurgická léčba spočívá v náhradě postižené části tepny cévní protézou. Díky vývoji medicínských technologií je výduť aorty stále častěji řešena pomocí stentgraftu kterým je postižená část tepny vyřazena z oběhu. V teoretické (první) části práce je uvedena problematika výdutí břišní aorty a také jsou zde popsány metody jejich léčby. Dále jsou v práci popsány nákladové analýzy používané ve zdravotnictví. Praktická část práce je věnována analýze nákladů léčby pomocí metody minimalizace nákladů. V práci jsou zpracována data souboru pacientů léčených během sledovaného období ve FNOL na oddělení cévní chirurgie a na oddělení intervenční radiologie. Cílem této práce je objektivně vyčíslit a porovnat náklady léčby výdutí břišní aorty jednotlivými metodami a výsledky srovnat se zahraničními studiemi.
|
|
|
Odlišnosti v ošetřovatelské péči u pacientů po operaci zlomenin pánve a v konzervativní léčbě po úrazu pánve
ADAMČÍKOVÁ, Hana
Současný stav: Úrazy pánve jsou zpravidla způsobeny vysokoenergetickými mechanismy. U poranění pánve dochází často k poranění blízkých struktur, jako vývodné cesty močové, orgány dutiny břišní, poranění nervového systému a velkých cév. V historii byla známá jenom konzervativní léčba zlomenin pánve, kde hrozilo riziko imobilizačního syndromu. V dnešní době se přistupuje i k chirurgické léčbě, která je rychlejší, není u ní riziko imobilizačního syndromu. Konzervativní léčba vyžaduje dlouhé léčení a přísný klid na lůžku až několik týdnů. Chirurgická léčba je rychlejší, ale hrozí zde riziko infekce, pokud není dodržen aseptický přístup. Proto by měly sestry znát ošetřovatelskou péči, její zásady a odlišnosti. Cíl: Cíl 1: Zjisti, zda sestry znají odlišnost v ošetřovatelské péči u pacientů po operaci zlomenin pánve a v konzervativní léčbě po úrazu pánve. Cíl 2: Zjisti, zda sestry dodržují správné zásady v ošetřovatelské péči u pacientů po operaci zlomenin pánve a v konzervativní léčbě po úrazu pánve. Hypotézy: Hypotéza 1: Sestry znají odlišnost v ošetřovatelské péči u pacientů po operaci zlomenin pánve a v konzervativní léčbě po úrazu pánve. Hypotéza 2: Sestry dodržují správné zásady v ošetřovatelské péči u pacientů po operaci zlomenin pánve a v konzervativní léčbě po úrazu pánve. Druh výzkumu: Bude provedeno kvantitativní a kvalitativní šetření. Sběr dat formou dotazníku, které bude doplněno pozorováním. Výzkumný vzorek: Sestry na traumatologickém, chirurgickém, ortopedickém, anesteziologicko resuscitačním oddělení a jednotce intenzivní péče nemocnic České Budějovice a Prachatice. Doporučení pro praxi: Seznámit sestry na seminářích s výsledky šetření a tím zkvalitnit ošetřovatelskou péči o klienty po operaci zlomenin pánve a v konzervativní léčbě po úrazu pánve
|
|
|
Specifika ošetřovatelské péče u pacientek po rekonstrukčních výkonech po ablaci prsu
BOUŘILOVÁ, Hana
Abstrakt Ženský prs představuje jeden z nejvýznamnějších atributů ženské krásy. Proto také jakákoli vrozeně podmíněná odchylka ve velikosti a tvaru prsu bývá ženou vnímána velmi bolestně. Jaký dopad má potom na ženu ablační výkon, je více než jasné. Ztráta či deformace prsu z léčebných důvodů postihuje ženu ve dvou sférách. Vedle obav z dalších postupů léčby, vývoje zdravotního stavu a dalšího osudu, trápí většinu žen strach z toho, jak změní jejich život ztráta tak dominantního symbolu ženskosti. Pro postiženou ženu je snaha o vytvoření nového prsu často stejně důležitá jako exaktně provedená operace primární. Jde totiž o navrácení jistoty a sebedůvěry v osobním a společenském životě ženy. Rekonstrukční operace k vytvoření prsu patří mezi operace velmi náročné a bolestivé. Následné pooperační období je pro pacientku svízelné a pooperační režim přísný. Ošetřovatelská péče je dlouhodobě intenzivní a vzhledem k nezbytným lékařským ordinacím pro pacientku omezující a ztěžující. Přesto se žena odhodlá toto všechno podstoupit a trpělivě snášet veškerá úskalí s výkonem spojená. Taková změna fyzická, ale možná více psychická, kterou jí to přinese, jí za to bezesporu stojí. Cílem této práce bylo zjistit, jak žena, která přichází k operačnímu výkonu, vnímá ošetřovatelskou péči. Druhým cílem pak bylo zkoumat, jak ošetřovatelská péče ovlivňuje a působí na pacientku po operačním výkonu. Pro zjištění výsledků bylo osloveno šest žen hospitalizovaných na dvou různých chirurgických odděleních. Celkem s rozhovorem souhlasily čtyři pacientky, z nichž jedna byla přijata na chirurgické oddělení a zbylé tři na oddělení úrazové a plastické chirurgie. Výzkumnou otázkou zaměřenou na ošetřovatelskou péči vnímanou z pohledu pacientky bylo zjištěno, že se pacientky především soustředí na samotný chirurgický výkon a jeho úspěšnost a ošetřovatelské úkony pro ně představují spíše zátěž a postupem času jsou pro ně až obtěžující. Druhá výzkumná otázka měla za úkol zjistit, jak může ošetřovatelská péče ovlivnit průběh hospitalizace. Vzhledem ke zjištěným podmínkám, do kterých byly pacientky přijímány, pro ně ošetřující personál znamenal velké pozitivum. Jeho přístup a jednání pomáhalo pacientkám lépe snášet strasti spojené s pooperačním režimem a ony se v konečném shrnutí cítily v průběhu hospitalizace spokojené. Na základě zjištěného by tato práce měla osvětlit problematiku hospitalizace pacientek sestrám, aby pronikly a lépe pochopily pocity pacientek a jejich vnímání ošetřovatelské péče. Aby svou péči mohly v průběhu hospitalizace zaměřit účinněji a poskytovat ji se znalostmi, které jim pomohou v nesnadných podmínkách pečovat o pacientku jak po somatické stránce, tak jim být oporou v oblasti psychické. Více se zaměřit na komunikaci v těsném pooperačním období a na vstřícný přístup, který je pro pacientku velmi důležitý, a kde má sestra velkou možnost pocity pacientky ovlivnit pozitivním způsobem. Vzhledem k zjištěným skutečnostem můžeme vyslovit hypotézu, že nevhodnost prostředí negativně ovlivňuje psychiku pacienta. Druhou hypotézou může být vyjádření, že vhodná komunikace pozitivně ovlivňuje pacientovo prožívání za hospitalizace.
|
host ::
RSS.