|
|
Hranice narativní analýzy
Koblížek, Tomáš
V předkládané studii autor hájí tezi, že text vykazující parametry narativu nemusí být nutně uchopován prostřednictvím narativních kategorií (funkce, fokalizace ad.). Naratologie vůbec může být podrobena kritice, nakolik je status jejího předmětu (narativní jazyk či kód) problematický. Tyto teze autor dále rozvíjí na základě tzv. "lingvistiky mluvy" a za pomoci pojmu rytmu, jak ho do literární vědy zavádí Henri Meschonnic.
|
|
|
„Miluji Justinu tak velmi, že bez nie býti nemohu…“ Proměna příběhu od passio k hagiografické romanci
Zajíčková, Vendula
Žádné z Voraginových ani staročeských passionálních hagiografických textů o svatých pannách-mučednicích z doby křesťanského starověku nemá svou původní předlohu v době, kdy vznikala acta a passiones. Žánrový prototyp acta není oproti passio ve vývoji dále reflektován, předlohy k nim vznikaly až od konce 4. století, ale většina z nich má svůj původ až ve století 7.– 9. Přesto je v těchto původních předlohách patrný model passio, který se osvědčil dříve, s původním inventářem topoi (topos „modly, nebo smrt“, dále imitatio Christi, ancilla Dei, sponsa Christi, touha po smrti), a téměř vždy je užito dialogu, který se vyvinul z původního soudního výslechu obžalovaného křesťana a římského hodnostáře. Na hagiografických textech o sv. Justině a sv. Cypriánovi jsme prokázali vliv tzv. kouzelnického románu. Tendence k narativitě značně stoupala ve vrcholném středověku (přibyla především topoi urozeného původu a krásy), kdy byly passiones ovlivněny světskou romance Podstatnou proměnou prošlo pojetí ďábla: z pohana jako nástroje ďáblova se v pozdějších textech transformoval do ďábla personifikovaného.
|
|
|
Příběh (a) dramatizace
Merenus, Aleš
Studie Příběh (a) dramatizace se snaží teoreticky uchopit dva specifické koncepty literární vědy, konkrétně koncept příběhu a koncept dramatizací literárních děl. První část textu je věnovaná strukturalistickým definicím příběhu Tzvetana Todorova, Seymoura Chatmana a dalších, ale také vymezením příběhu v rámci teorie fikčních světů, s nimiž přicházejí Lubomír Doležel a Bohumil Fořt. V závěru první části je představena pracovní definice příběhu. Druhá část textu přináší několik slovníkových definic termínu dramatizace a posléze dvě nové možné kategorie dramatizací, tzv. dramatizaci v užším slova smyslu (textovou), která ošetřuje pouze transformace jazykového materiálu a dramatizaci v širším slova smyslu (inscenační), která zahrnuje proces a výsledek inscenační práce, při níž dochází k náhradě jednoho znakového systému systémem jiným (intersémiotický překlad). V závěrečné kapitole je koncept příběhu konfrontován s modelem dramatizace. Samotný dramatizační proces je teoretickým příkladem transformací jednotlivých elementů příběhu (postav, prostředí, událostí) či struktur fikčního světa (extense a intense).
|
host ::
RSS.