|
|
Podívaná v cirkuse - rozptýlení, nebo koncentrace pozornosti?
Machalíková, Pavla
Příspěvek vychází z teze Jonathana Craryho o fragmentarizaci moderní společnosti a na jejím základě se věnuje vztahu volného času a cirkusu. Vychází z plakátů, které dokumentují vystupování vídeňské krasojezdecké společnosti Kryštofa de Bacha v Praze v letech 1803–1818 a které se dochovaly ve sbírce Národního muzea v Praze. Zkoumá cirkus jako druh moderní volnočasové podívané, představující nový způsob manipulace s vnímáním diváka, který se blíží obdobným manipulacím v moderním umění.
|
|
|
Básníkovo “Jest v lázních krásno, neb tam pro zdraví dle chuti mívá člověk zábavy.” Topos lázní v české literatuře 19. století.
Fránek, Michal
Lázeňská města představovala v 19. století nejen prostory, kde se střední a vyšší vrstvy mohly oddávat blahodárným účinkům léčivých procedur, ale také významná místa pro pěstování společenských styků, zábav a volnočasových aktivit, v neposlední řadě též milostných. Náš příspěvek se pokusí postihnout, jak se tyto aspekty lázeňského života projevovaly v dobové české publicistice (B. Němcová, J. Neruda), v krásné literatuře (A. V. Šmilovský, I. Klicpera, T. Nováková, F. X. Svoboda aj.) i v opeře (L. Janáček: Osud). Příspěvek zároveň sleduje, jak se i do literárních reprezentací lázní promítalo česko-německé soupeření a snahy o vybudování vlastních, ryze českých lázní (Luhačovice).
|
|
| |
|
|
O gejšách z Vršovic. Hlouchova špetka exotiky jako příspěvek k zábavním možnostem metropole
Kořínková, Lucie ; Kořínek, Pavel
Příspěvek pojednává o takzvané japonské čajovně, kterou na pražském holešovickém výstavišti u příležitosti Jubilejní výstavy v roce 1908 provozovali bratři Joe a Karel Hlouchovi. Autoři se domnívají, že tento podnik přitahoval své hosty nejen nabídkou občerstvení, ale stejnou měrou, ne-li více, také příslibem exotického zážitku, modelovaného po vzoru podobných atrakcí v západních zemích. Text sleduje, jakým způsobem byla tato exotická atrakce konstruována, a zasazuje ji do kontextu díla a podnikatelských aktivit japonofila a autora sentimentálních románů o Japonsku Joe Hlouchy. Nastiňuje také, jak tato atrakce souvisela s dobovým obrazem Japonska na Západě obecně, se společenskou módou japanismu a s tím, jak se tyto odrážely v zábavě středostavovských společenských vrstev. Na citacích z humoristických a publicistických článků o čajovně studie ukazuje, že návštěvníci si byli umělosti „hry na Japonsko“ částečně vědomi, aniž by to ovšem zcela kazilo jejich radost z „exotického zážitku“.
|
|
|
Hra pro zasvěcené. Veršované hádanky v obrozenských časopisech
Vítová, Andrea
Veršované hádanky a slovní hříčky (anagramy, logogryfy, palindromy, šarády ad.) představovaly v kulturně-společenských časopisech a novinových přílohách období národního obrození žánr určený k ukrácení volné chvíle. Jejich zašifrovaná sdělení však odkazovala k osobnostem a počinům z prostředí utvářející se národní společnosti, a byla proto přístupná především těm čtenářům, kteří se identifikovali s vlasteneckými kruhy. Úspěšné řešení hádanky bylo klíčem k tomuto výlučnému společenství.
|
|
|
Básníkovo okno do času. Nuda jako zamlčený činitel uměleckého zrání Jaroslava Vrchlického
Hrdina, Martin
Příspěvek je zaměřen na okolnosti pobytu básníka a překladatele Jaroslava Vrchlického v Itálii v létě 1875. Autor na podkladu Vrchlického deníkových záznamů, korespondence i literární tvorby z té doby (zejména nevydané básně Spleen a ideál) uvažuje o zásadní roli nudy při dozrávání Vrchlického jako člověka i tvůrce, zvláště při formulaci známého programu epopejní tvorby, který byl hlavním uměleckým výtěžkem jeho pobytu v Itálii. S oporou v Simmelově interpretaci díla Arthura Schopenhauera, jehož pesimistický pohled na svět Vrchlický odmítal, se epopejní gesto Vrchlického ukazuje jako možný způsob překonávání spleenu, jemuž byl vystaven jako člověk moderní doby.
|
|
|
„Truchlohra obrácená naruby”: ochotnická parodistická opereta a její místo v lidové zábavě
Čadková, Daniela
Článek pojednává o žánru ochotnické parodistické operety, jehož provozování bylo ve druhé polovině 19. století běžnou součástí spolkových zábav, ochotnických vystoupení a masopustních i silvestrovských merend. Jeho oblibu, specifické rysy, inscenační praxi a parodické postupy demonstrujeme na příkladu parodistické operety Edip král. Tuto parodii Sofoklova Oidipa krále napsal Augustin Nevšímal a zhudebnil ji Roman Nejedlý i Karel Kovařovic.
|
host ::
RSS.