|
|
Historie české filharmonie a její koncertní mistři
Vrabcová, Monika ; Štraus, Ivan (vedoucí práce) ; Štraus, Ivan (vedoucí práce) ; Hůla, Pavel (oponent) ; Matoušek, Bohuslav (oponent)
Za datum vzniku České filharmonie považujeme 4.leden 1896, kdy Antonín Dvořák dirigoval v sále Rudolfina ( dnešní Dvořákova síň) koncert členů orchestru Národního divadla, kteří vytvořili podpůrný Spolek. Ten si vytkl za cíl uspořádat v Praze v každé sezóně čtyři symfonické koncerty. Spolek brzy zanikl v důsledku nepromyšlené vzpoury proti přísnému dirigentovi Karlu Kovařovicovi, ale Česká filharmonie byla 15.října 1902 znovu obnovena na jiném základě. Vznikem českého profesionálního symfonického orchestru byla po Národním muzeu a Národním divadle vytvořena instituce, která až dosud citelně chyběla a tím de facto dokončen proces kulturní emancipace národa. Několik desetiletí byla Česká filharmonie bez pravidelné státní podpory odkázána pouze na výtěžek vlastní koncertní činnosti a na nevelké dary osvícených mecenášů. Živořila v nedůstojných podmínkách. Prostředky na svou činnost si opatřovala koncerty na dlouhých zájezdech po Čechách, neboť v Praze byla poptávka po klasické hudbě již téměř nasycena, ale přesto společným úsilím dokázala všechny potíže - často v poslední chvíli - překonat. Mezi dirigenty první doby je nutno jmenovat Oskara nedbala, bývalého violistu slavného Českého kvarteta a autora řady úspěšných operet a Ladislava Čelanského. Toto první období existence České filharmonie, které můžeme charakterizovat nejstručněji jako " boj o přežití", skončilo nástupem Václava Talicha do funkce šéfdirigenta. Talich byl vynikající muzikant s velkými zkušenostmi i v komorní hře. Uvedl se 30.října 1918 nastudováním skladby Zrání od Josefa Suka a potom vedl orchestr pevnou rukou a dostal jej na vynikající evropskou úroveň. I když každoroční turné po republice zůstala stále nezbytností, prosazovala se Česká filharmonie stále výrazněji i v cizině a její jméno získávalo mezinárodní zvuk. Talich, který v té době byl i šéfem Národního divadla, převedl orchestr až do těžké doby nacistické okupace, ale v roce 1941 se musel vzdát své funkce, aby ve válečných podmínkách neohrozil celou instituci. Nastoupil místo něho Rafael Kubelík, syn slavného houslového virtuosa. Ten vedl Českou filharmonii až do roku 1948, kdy odešel do emigrace na protest proti politickým poměrům. I v podmínkách komunistické diktatury všakpokračovala stále vzrůstající umělecká úroveň orchestru. V roce 1945 přibyl do českého kulturního světa ještě hudební festival Pražské jaro, zřízený na paměť 50. výročí vzniku filharmonie, z něhož se postupem času vyvinul světově proslulý hudební svátek a v padesátých letech se Česká filharmonie rozšířila na velký umělecký ústav, když k ní přistoupila dvě sborová tělesa a řada komorních souborů a sólistů. po Kubelíkovi převzal otěže České filharmonie Karel Ančerl. Pod jeho taktovkou vznikla zejména celá řada skvělých gramofonových nahrávek, které získaly mnoho prestižních mezinárodních gramofonových cen. Dalším umělcem v čele České filharmonie, který nastoupil v roce 1968, byl Václav Neumann. V době jeho působení se akční rádius zahraničních cest orchestru velice rozšířil o další země, zejména americké a Česká filharmonie si udržela renomé světového orchestru také díky mnoha vynikajícím gramofonovým nahrávkám. Po smrti Václava Neumanna se v čele České filharmonie na tři roky objevil Jiří Bělohlávek, ale byl již 1. ledna 1998 vystřídán Vladimírem Aškenázym , světově proslulým pianistou, který se rozhodl pro dráhu dirigenta. Orchestr profitoval z jeho světové proslulosti a uskutečnil několik velice úspěšných zahraničních turné. Jeho nástupcem byl 1.srpna 2003 jmenován Zdeněk Mácal, který dirigoval Českou filharmonii již na festivalu Pražské jaro v roce 1966 a nyní se po dlouhé době emigrace k orchestru vrátil. Nelze zapomenout na tři dirigenty, kteří sice nebyli nikdy šéfdirigenty, ale svými uměleckými výkony zanechali v nedávné histori iČeské filharmonie trvalou stopu mimo jiné i svými gramofonovými nahrávkami. Jsou to Zdeněk Košler, Sir Charles Mackerras a Ken-Ičiro Kobajaši.
|
|
|
Dějiny orchestru FOK a jeho koncertní mistři
Vrabcová, Monika ; Štraus, Ivan (vedoucí práce) ; Štraus, Ivan (vedoucí práce) ; Tomášek, Jiří (oponent) ; Pazdera, Jindřich (oponent)
Studie popisuje klikaté cestičky osudu, jimiž se historie orchestru za dlouhá léta ubírala. Přibližuje atmosféru pionýrských začátků, stvoření tělesa v téměř garážových podmínkách, mapuje ?Zlatý věk?, kdy příznivé okolnosti nastavily nejlepší příležitosti k uměleckému rozvoji a budování vynikajícího jména na domácí i zahraniční kulturní scéně. Zmiňuje podrobněji 3 významné organizátorské a dirigentské osobnosti: Dr. Rudolfa Pekárka,
Dr. Václava Smetáčka a Jiřího Bělohlávka, jejichž zásluhy byly pro vývoj orchestru klíčové.
V kapitole ?Zahraniční zájezdy? se čtenář dozví, jaký až úsměvný vliv měly na podobu zahraničních hostování a pohodlí hráčů politické tlaky komunistické garnitury. Těžištěm pojednání jsou sekce věnované koncertním mistrům. Některé z osobností, jež tento post v orchestru v minulosti zastávaly, poutavě vzpomínají na své působení v orchestru FOK
a přibližují svůj vlastní pohled na ideál koncertního mistra. Skrze slova vdovy po Mistrovi, paní Míly Smetáčkové, svůj názor vyjádří i legendární šéfdirigent Václav Smetáček, jemuž
se stal FOK osudem na celých 30 let. Závěr práce poodkrývá současnou situaci s výhledem
do budoucnosti a nevšední dramaturgické i marketingové nápady, jimiž se orchestr snaží čelit nepřízni dnešní doby, macešské ke své vlastní kultuře.
|
host ::
RSS.