|
|
Stalker a Annihilation: Zóna jako objekt filmové ekokritiky
Šidlák, Jáchym ; Svatoňová, Kateřina (vedoucí práce) ; Sirůček, Jiří (oponent)
Bakalářská práce se pokouší vést dialog mezi ekologickou teorií, kterou rozvíjí Timothy Morton, a možnostmi filmové ekokritiky. Morton se zaměřuje na základní východisko ekologického uvažování - tedy propojenost všech bytostí a objektů do decentralizované, dynamické sítě vztahů - a způsob, jakým se tento princip může propisovat do samotné formy kritického myšlení. Tato forma se "radikální intimitě" ekologické (ko)existence přizpůsobuje svou anticipací setkání s ne-identickými fenomény, jež podrývají jakýkoliv fixní rámec, skrze nějž můžeme svou materiální zapletenost v životním prostředí popsat. Ekologická myšlenka, jak o ni píše Morton, tedy není vytyčená tím, o čem přemýšlíme, ale jak přemýšlíme - stejně tak se tato práce tedy pokouší nalézt způsob, jakým můžeme filmovou ekokritiku koncipovat nikoliv skrze její tematické zaměření na reprezentaci přírody a environmentální problematiky, ale skrze snahu o médiu přemýšlet ekologicky. Dvojice filmů Stalker a Annihilation a především jejich sdílený topos krajinné oblasti, kterou zasáhlo mimozemské těleso, slouží jako paradigmatické obrazy místa, které zdůrazňují nestabilitu, tvořivost a nepředvídatelnost samotné hmoty. Práce dále tvrdí, že prožitek postav uvnitř této oblasti můžeme chápat jako svébytný percepční režim, který charakterizuje decentrace...
|
|
|
Posthumanistická umělecká praxe: Neposedné hranice planetárních subjektů
Sirůček, Jiří ; Svatoňová, Kateřina (vedoucí práce) ; Likavčan, Lukáš (oponent)
Náš vliv na planetární fungování je údajně natolik výrazný, že se v posledních dvaceti letech ve vědecké obci hovoří o přejmenování holocénu - současné geologické epochy - na antropocén, tedy dobu Člověka. Podle filozofa Bernarda Sitelgera se ovšem "čas lidí" neprojevuje pouze devastací přírodních ekosystémů, ale i ničením samotných lidských dovedností a způsobů předávání vědomostí. Antropocén, započatý industriální revolucí, tak podle něj vedl skrze industrializaci kultury i k narušení myšlení a chápání světa. Filozofka Rosi Braidotti navrhuje, že bychom se s příchodem nové éry proto neměli soustředit jen na všudypřítomné environmentální katastrofy, ale spíše je využít jako nástroj k přehodnocení toho, co to vůbec znamená být Člověkem. Západní subjekt totiž podle ní vznikl jako důsledek humanistické kulturní hegemonie, která jej definovala na základě logiky binárních opozic. V duchu těchto myšlenek se magisterská práce pokouší ukázat, že umění může poskytnout metody, jak re-definovat náš vztah jak k sobě samým, tak k okolnímu světu a pomoci nám v navigaci za hranice současné krize. Především za pomoci posthumanistického myšlení a jemu blízkých směrů práce ukazuje, jak specifické formální vlastnosti filmového média dokážou narušit převládající normy určující náš vztah k realitě a přinášet nové,...
|
|
|
Hluboký čas Země: Aguirre, hněv boží
Sirůček, Jiří ; Svatoňová, Kateřina (vedoucí práce) ; Heczková, Libuše (oponent)
Otřes, který způsobilo zjištění, že Země přesahuje svou existencí lidi o miliardy let, byl po Koperníkově heliocentrismu dalším radikálním narušením představy člověka jako centra světa i vesmíru. Přestože koncept hlubokého času, a s ním i zpochybnění jedinečnosti subjektu, byl na poli exaktní vědy přijat relativně brzy, v řadě oblastí humanitních disciplín přetrvalo dualistické, teleologické a antropocentrické uvažování do jisté míry dodnes. Skrze motiv hluboké temporality Země sleduje bakalářská práce filozofické myšlenkové proudy, které "zrazují" pokantovskou tradici uvažování a snaží se reflektovat vnější svět ležící za hranicemi subjektivity, obracet pozornost k ne-lidskému a pokoušet se představit si jeho kvality, i když s nutným vědomím, že se vždy jedná "pouze" o spekulaci. Text nejdříve seznamuje čtenáře s některými z tendencí současné kontinentální filozofie, především spekulativním realismem, objektově orientovanou ontologií nebo novým materialismem, a propojuje je s pracemi z oblasti geologie, které zvažují možnosti, jak kognitivně pojmout rozsáhlou zemskou časovost. Poznatky tohoto myšlení bakalářská práce následně aplikuje na film Wernera Herzoga Aguirre, hněv Boží a ukazuje, jak může kinematografie díky specifickým vlastnostem filmového média přivádět pozornost ke vzdálené ne-lidské...
|
host ::
RSS.