|
|
Kulatost krystalu
MOLÍKOVÁ, Veronika
Diplomová práce odkrývá latentně přítomné vztahy provazující teorii vnímání Maurice Merleau-Pontyho a teorii snění Gastona Bachelarda. Skrze nalezení společné báze obou modů zakoušení světa, nastínění interakce tělesnosti a imaginace, jehož intencí bylo objasnění Bachelardova konfúzního, netransparentního pojmu r?verie, se práce zaměří na dílo norského umělce Edvarda Muncha. Cílem krátké intepretace je pohlédnout prismatem Bachelardových, zejména živlových, snových obrazů na Munchovu tvorbu a sledovat jejich "krystalizaci", jak v linii literární, tak v linii výtvarné. Fundamentálním kořenovým systémem vyživujícím "tělo výkladu" se stane dialektika výšin a propastí (o níž se pojednává v Bachelardových knihách Vzduch a sny a Země a snění vůle), jejíž napětí, podobajíc se neviditelnému proudu, vnuká rytmus celému Munchovu magnum opus. V onom vertikálním rozpřažení tak své relevantní místo zaujme jak motiv závrati, tak zrcadlový odlesk strachu z pádu, touha po odhmotnění, vyvázání z pout "látkové výměny", osvobození od "vtělenosti subjektu". Závěrečná kapitola pak doslova "uzavře kruh" vhledem do fenomenologie kulatého. Důležitým médiem, jež načrtává spojnici obou polovin práce a jehož prostřednictvím je konstruována obhajoba vidění jako z podstaty performativního aktu, se stává fenomén čáry. Povaha čáry nabývá hodnoty klíče odemykajícího možnost aplikace bachelardovské metody na umění vizuálního typu, odhaluje implicitní potenci epifanie snových obrazů ve výtvarném umění - ukazuje, že malba není bezduchou mělkou nezaujatou mimesí, ale obsahuje svůj afektivní neviditelný rozměr.
|
|
|
Obrazotvornost jako svorník snu a uměn
MOLÍKOVÁ, Veronika
Kde se nachází oblast, v níž se stéká sen s uměním a vzájemně se prolínají, mísí se, a naopak kde se tvoří hranice mezi nimi? Co pro nás znamenají naše vnitřní obrazy? Je obrazotvornost spojníkem umělecké tvorby a snění? Pokud toto připustíme, dalo by se snění považovat za jistou formu umění, intencionálně zaměřenou činnost uvnitř nás? Se svým vlastním autorem-recipientem, se svým odmítáním služebnictví? Mohli bychom tedy docílit estetického prožitku z útvaru, z konstruktu, jehož nosiče nelze vyjevit? Nebo je tato úvaha naprosto pomýlená? Vždyť leckdo potvrdí, že sny jsou příliš unikavé na to, aby se o nich dalo soudit Ale umělecká díla unikavá nejsou? A neskrývá se ono rozhřešení v prostorech našeho vědomí? Fúze snu a umění se tedy stane předmětem budoucích řádků.
|
host ::
RSS.