|
|
Pieta v českém umění první poloviny 20. století.
Jarolímková, Klára ; Lahoda, Vojtěch (vedoucí práce) ; Rakušanová, Marie (oponent)
Práce se zabývá motivem piety v malbě a grafice u českých a českoněmeckých umělců první poloviny dvacátého století. Zkoumá inspirace a vlivy dotýkající se nábožensky orientovaných děl této množiny malířů. Začátek shrnuje vývoj ikonografického motivu piety, jenž se osamostatnil postupnou proměnou námětů oplakávání Krista a snímání z kříže. Celá práce je rozdělena na dvě části. V první je pozornost věnována českým umělcům, v druhé pak českoněmeckým výtvarníkům pohybujícím se v českém uměleckém prostředí. Podkapitoly jsou rozčleněny a nazvány podle myšlenkové základny a podobnosti výrazu zahrnutých umělců. Na počátku století se pietou zabýval Rudolf Adámek ovlivněn dobovým symbolismem. Karel Holý posunul význam piety na vyjádření těžkého lidského údělu, stejně jako František Tichý ve svých kompozicích milosrdného Samaritána ne nepodobných gotickým sochám piet. Existencialistické myšlenky se objevily v tvorbě Jana Autengrubera. U Vojtěcha Tittelbacha se mísí existenciální úzkost s veselím cirkusových her. Téma piety se stalo aktuální zvláště v době válečných událostí. Karel Černý na ni reagoval několika obrazy plaček s monumentalizovanými figurami, které zvyšují sílu výrazu. Endre Nemes vtěloval své protiválečné metafory do metafyzických obrazů pražských madon, které skládal v arcimboldovském duchu z...
|
|
|
Paříž jako útočiště českých umělců po roce 1945
Jarolímková, Klára ; Klimešová, Marie (vedoucí práce) ; Pravdová, Anna (oponent)
Cílem práce je zmapování osudů české umělecké komunity v Paříži od šedesátých do osmdesátých let dvacátého století. Nejde o vyčerpávající seznam všech umělců, kteří Paříží prošli. Jedná se o výběr několika stmelujících osobností, jež se ve Francii prosadily. Důležitým zdrojem informací jsou osobní rozhovory. Práce nemá strukturu biografických medailonků jednotlivých umělců, ale je řazena v tématických okruzích, neboť většina umělců se v nové vlasti potýkala s podobnými problémy a situacemi. První teoretická část charakterizuje dobu, prostředí, česko- francouzské vztahy a obecně fenomén emigrace zakotvený v české historické paměti. V šedesátých letech se vzájemné vztahy začaly oživovat a mnoho francouzských kritiků umění navštěvovalo Československo a psalo o českém umění. Vedle Francie se česká umělecká emigrace uchylovala v šedesátých letech hlavně do Západního Německa, Spojených Států Amerických, Kanady, rakouské Vídně, Švýcarska a severských států. Jednotlivá umělecká centra byla propojena přátelskými vazbami a umělci se navštěvovali. Druhá rozsáhlejší část zpracovává samotné ústní a písemné rozhovory s umělci. Mezi dotazované výtvarníky patří Miloš Cvach, Roman Kameš, Karel Zlín, Miloslav Moucha, Vladimír Škoda, Ivan Theimer a historička umění Jana Claverie. Z rozhovorů se dozvídáme, proč se...
|
|
|
Pieta v českém umění první poloviny 20. století.
Jarolímková, Klára ; Lahoda, Vojtěch (vedoucí práce) ; Rakušanová, Marie (oponent)
Práce se zabývá motivem piety v malbě a grafice u českých a českoněmeckých umělců první poloviny dvacátého století. Zkoumá inspirace a vlivy dotýkající se nábožensky orientovaných děl této množiny malířů. Začátek shrnuje vývoj ikonografického motivu piety, jenž se osamostatnil postupnou proměnou námětů oplakávání Krista a snímání z kříže. Celá práce je rozdělena na dvě části. V první je pozornost věnována českým umělcům, v druhé pak českoněmeckým výtvarníkům pohybujícím se v českém uměleckém prostředí. Podkapitoly jsou rozčleněny a nazvány podle myšlenkové základny a podobnosti výrazu zahrnutých umělců. Na počátku století se pietou zabýval Rudolf Adámek ovlivněn dobovým symbolismem. Karel Holý posunul význam piety na vyjádření těžkého lidského údělu, stejně jako František Tichý ve svých kompozicích milosrdného Samaritána ne nepodobných gotickým sochám piet. Existencialistické myšlenky se objevily v tvorbě Jana Autengrubera. U Vojtěcha Tittelbacha se mísí existenciální úzkost s veselím cirkusových her. Téma piety se stalo aktuální zvláště v době válečných událostí. Karel Černý na ni reagoval několika obrazy plaček s monumentalizovanými figurami, které zvyšují sílu výrazu. Endre Nemes vtěloval své protiválečné metafory do metafyzických obrazů pražských madon, které skládal v arcimboldovském duchu z...
|
host ::
RSS.