|
|
Drama "Jošicune mezi květy sakur". Minamoto no Jošicune jako stratég, dvořan a literární mýtus.
Ryndová, Jana ; Švarcová, Zdeňka (vedoucí práce) ; Rumánek, Ivan (oponent) ; Hýbl, Ondřej (oponent)
Autorka si v rámci disertační práce klade za cíl představit hru Jošicune mezi květy sakur (Jošicune senbon zakura) jakožto unikátní dílo japonského dramatu, které se vyznačuje značnou komplexností a zaujímá výjimečné místo v korpusu japonské literatury. Třebaže uvedená hra je co do svého významu srovnatelná s díly zpracovávajícími známou legendu o čtyřiceti sedmi věrných róninech, není ve větší míře přeložena do západních jazyků. Jsou zde ovšem dvě výjimky: anglický překlad (Jones, Jr. 1993) a německý překlad (Klopfenstein 1982). Autorka při zpracovávání disertační práce vycházela ze srovnání těchto dvou překladů a z úplné verze původního textu (v podobě, ve které se text objevuje ve Sbírce textů divadla džóruri Takedy Izumoa a Namiki Sósukeho a ve Sbírce textů loutkového divadla džóruri Júdy Jošia). Záměrem autorky bylo zprostředkování jmenované hry české čtenářské a odborné veřejnosti. Interpretaci hry Jošicune mezi květy sakur autorka začíná výkladem historického pozadí, ze kterého vzešla legenda o vojevůdci Jošicunem z rodu Minamoto. Tento výklad zahrnuje Jošicuneho život od období nepokojů éry Heidži (1159) kdy se narodil do jeho smrti (1189). Dále se autorka soustředí na vývoj, kterým prošla Jošicuneho legenda v rámci vývoje japonské literarury. Dochází zde k posunu od dvorské literatury...
|
|
|
Trvání a proměny frašky kjógen
Hýbl, Ondřej ; Tirala, Martin (oponent) ; Švarcová, Zdeňka (vedoucí práce)
Divadelní umělci na Západě dnes nemají organický soubor rad, o který by se mohli opřít, a který by jim usnadnil orientaci. Jedinou oporou jim je text hry a pokyny režiséra. Postrádájí pravidla jednání, která by jim pomáhala řešit praktické problémy, a přitom ne omezovala jejich uměleckou svobodu. Tradiční asijský divadelní umělec vychází ze soustavy organických a důkladně prověřených "absolutních pokynů", to jest uměleckých pravidel, která kodifikují uzavřený herecký styl představení, jemuž se musí podrobit všichni interpreti určitého žánru. Není snad třeba zdůrazňovat, že ti, kdo pracují v síti stanovených pravidel, mají větší svobodu než ti, kteří jsou -jako herci na západě- spoutáni náhodností a absencí pravidel. 1 Těmito slovy začíná Eugenio Barba své pojednání, ve kterém vysvětluje, proč se vlastně s kolektivem pustil do vývoje nového odvětví divadelní vědy - divadelní antropologie. Do výzkumu, který se snaží nalézt a popsat průsečíky mezi jednotlivými formami divadelního umění a tak extrahovat cosi jako "základní univerzální principy divadelního konání".
|
host ::
RSS.