|
|
České naturalistické venkovské drama v postmoderních inscenacích
Pokorný, Vít ; VEDRAL, Jan (vedoucí práce) ; FRANZ, Vladimír (oponent)
Disertační práce se pomocí zevrubné analýzy a četných příkladů pokouší představit několik postmoderních inscenací českého naturalistického venkovského dramatu. Podnětem k jejímu sepsání byla otázka, proč dramata autorů, lpějících na realistickém detailu a mimetické podstatě, přitahovala a stále přitahují pozornost esteticky nonkonformních a provokujících tvůrců, kritikou sdružovaných pod pojmem postmodernismus. Nejprve tedy představím postmodernu jakožto termín, související s novým filosofickým náhledem na vývoj euro-americké civilizace, a v souvislosti s tím i jako umělecký směr, který tyto myšlenky a teze esteticky uchopuje. A to nejen v kontextu světové historie a kultury, ale především té české. Po letmém nastínění poetiky realismu a naturalismu, což je nezbytné pro lepší pochopení hlavního tématu, předložím trpělivému čtenáři sedm analýz postmoderních inscenací venkovského dramatu. Na základě širší divácké a čtenářské zkušenosti, četných příkladů z postmoderní literatury, filmu, výtvarného umění a hudby, se pak budu snažit dospět k odpovědi na výše položenou otázku. Důležitým činitelem je pro mě především střet archetypální podstaty člověka a v současnosti proklamované absence nadosobního řádu, kterému člověk, i třeba proti své vůli, podléhá. Interpretované texty, které právě na tragickém agónu postav s láskou, vírou, zodpovědností nebo soucitem spočívají, představují pro postmodernisty evidentně ten nejlepší možný materiál. Na něm si mohou ověřit, zdali opravdu žijeme v době, kdy osobní svoboda zničila lidskou víru v nějaký vyšší smysl nebo zdali sexuální revoluce skutečně pohřbila metafyzickou podstatu lásky. Docházím tak k přesvědčení, že analyzované inscenace nám demonstrují postmoderního člověka jakožto schizofrenní bytost, všeobecným morálním klimatem přesvědčenou o tom, že žádný řád není všeplatný, přestože ve svém nitru po nějakém absolutním smyslu zoufale touží. Veden pozitivním duchem vlastní koncepce tzv. „velké vteřiny“, pokusím se obhájit své přesvědčení, že v tomto vyčerpávajícím zápase může umění představovat očistnou a oním kýženým ideálem člověka naplňující sílu.
|
|
|
Konvence a jejich překračování, tabuizovaná témata, umění a zvrhlost
Mikulášek, Marek ; FRANZ, Vladimír (vedoucí práce) ; SÍLOVÁ, Zuzana (oponent)
V roce 1934 způsobil film Stalo se jedné noci pozdvižení tím, že v něm hlavní ženská hrdinka láká stopaře na svůj odhalený kotníček. Dnes, o přibližně 80 let později, souloží renomovaní herci ve filmech jako Nymfomanka či Příběhy Richarda O. a jejich obnažená těla jsou zachycena ve velkém detailu. Divadelní i filmové vyprávění se (nejen v oblasti erotiky, ale také násilí, politické nekorektnosti apod.) za necelých sto let posunulo k šokující otevřenosti, syrovosti, často až vulgaritě. V této práci zkoumám, proč tomu tak je a jaké nové nároky tyto extrémní výjevy kladou na herce. Dále se snažím šok zasadit do kontextu dějin a poukázat na to, že vlastně nejde o nic zcela nového ? v historii řada velkých děl dramatické literatury způsobila skandál. Dnes žijeme v době, kdy prakticky žádné téma není tabu. V umění už jsme viděli snad všechno. Po vyjmenování nejkontroverznějších výjevů, které se v divadle, filmu a happeningu objevily, se tedy zamýšlím nad tím, zda dnešní divák vůbec ještě stojí o další šokující experimenty. Jakým směrem se současné performativní umění asi vydá?
|
host ::
RSS.