|
|
Animoterapie a její využití pro klienty PN Bohnice
Steklá, Daniela ; Dokoupilová, Adéla (vedoucí práce) ; Zita, Lukáš (oponent)
Animoterapie je poměrně mladý obor využívající pozitivní vliv zvířat na psychické, fyzické či sociální zdraví člověka. Dělíme ji dle metody, formy či zvířat, která jsou k terapii využita (hiporehabilitace, canisterapie, felinoterapie, aj.). Z hlediska využití zvířat v terapii je důležitá specifikace metod AAA (aktivity) a AAT (terapie). Zatímco AAT je cílená metoda indikována lékařem a je nutné vést záznamy o průběhu terapie, AAA je metoda přirozené interakce mezi klientem a zvířetem a podmínky stanovené u metody AAT splňovat nemusí. Terapie a asistence za přítomnosti zvířat může být indikována téměř pro každého klienta vyjma alergiků a klientů trpících panickou hrůzou ze zvířat. Všechny typy animoterapie by měl provádět nebo na ně dohlížet kvalifikovaný odborník s odpovídajícím vzděláním, jehož úkolem je stanovit cíle a postupy jednotlivých terapií s ohledem na zdravotní stav klienta a jeho aktuální psychické rozpoložení. Znalostí psychického stavu klienta a jeho diagnózy předchází terapeut vzniku nebezpečných situací jak pro klienta, tak i pro zvíře působící v terapii. Tato terapie je využívána jako doplňková k léčebným či rehabilitačním metodám. Může například napomoci ke vzniku nebo prohloubení vztahu mezi klientem a jeho terapeutem. Zatím není oficiálně uznána jako léčebná metoda.
Socioterapeutická farma při Psychiatrické nemocnici Bohnice v Praze využívá pro terapii hlavně koně tzv. hiporehabilitace (HR) a malá zvířata. Metoda HR působí komplexně na psychický i fyzický stav člověka a zahrnuje všechny formy léčebného či rehabilitačního využití koně pro osoby hendikepované či zdravotně oslabené. Koně jsou na farmě využíváni pro fyzioterapii a psychoterapii, zatímco malá zvířata jsou využívána formou návštěvního programu na odděleních geronto psychiatrie. Terapeuti na základě mnohaletých zkušeností vypracovali vlastní metodiky těchto terapií, s kterými dosahují výborných výsledků.
Výsledky studií dokazují, že animoterapie má pozitivní vliv na všechny věkové kategorie klientů a široké spektrum onemocnění. Jedná se o velice perspektivní a v poslední době diskutovaný obor, který potřebuje řadu dalších studií, aby byl uznán jako léčebná metoda.
|
|
|
Hemofilie u psů a možnost využití psa jako modelu pro studium analogického onemocnění u člověka
Marvanová, Veronika ; Hofmanová, Barbora (vedoucí práce) ; Dokoupilová, Adéla (oponent)
Tato práce se zabývá hemofilií psa a možností aplikace poznatků získaných z léčby psů na léčbu člověka. Hemofilie je onemocněním vhodným k výzkumu moderních způsobů léčby, protože je známa po staletí a díky tomu je velmi důkladně prozkoumána. Jako dědičná na pohlaví vázaná porucha koagulace krve, která bývá běžně zaléčena substituční terapií, se hodí pro zkoumání genetických determinant a dnes významně přispívá k rozvoji nejmodernějších způsobů léčby.
Hemofilie je u psů i lidí zapříčiněna genovou mutací, která způsobuje absenci či nefunkčnost koagulačního faktoru VIII, nebo FIX. Tyto se u zdravého jedince účastní koagulační kaskády a umožňují tvorbu krevní sraženiny. Mutace způsobující hemofilii má tedy za následek zvýšený výskyt krvácení vzniklého spontánně, nebo po neadekvátním traumatu a pacienti trpí tvorbou hematomů, ztrátou krve, nebezpečným vnitřním krvácením, nebo pohybovými obtížemi a dalšími přidruženými problémy.
Fakt, že existují přirozeně nemocní psi trpící touto nemocí, u kterých je navíc možné srovnávat je s lidmi i přes rozdílný karyotyp díky vazbě na pohlavní chromozom, ve spojitosti s touhou lidí tyto psy léčit jen potvrzuje vhodnost hemofilie pro studium. Proto se pes, jako model objevuje u všech významných objevů týkajících se léčby hemofilie. Například u zrodu substituční terapie krevní plasmou a jejími koncentráty, kde studie na psech potvrdily bezpečnost a účinnost přípravků, nebo v posledních letech, kdy byla díky těmto modelům umožněna bezpečná aplikace genové terapie na člověka.
Hemofilie by se tak mohla v brzké době i díky psím modelům stát jednou z prvních geneticky podmíněných nemocí, jejíž projevy bude možno genovou terapií trvale napravit.
|
|
|
Komparativní analýza canisterapie a felinoterapie v terapeutické praxi
Goldšmídová, Klára ; Zita, Lukáš (vedoucí práce) ; Dokoupilová, Adéla (oponent)
Tato bakalářská práce se zabývá rozdíly v domestikaci dvou živočišných druhů,
a to kočky a psa. Zmiňuje se o náboženském vnímání psa a kočky a poukazuje na zásadní
rozdíl mezi nimi. Popisuje vznik vztahu psa a člověka, stejně tak popisuje počátky
domestikace kočky. V práci je vysvětlena základní terminologie zooterapie, popsány jsou
druhy zooterapií dle využívaného druhu zvířete a jsou stručně uvedeny pozitivní i negativní
aspekty využití těchto zvířat. Taktéž jsou uvedeny metody zooterapie a fyziologie působení
zooterapie v léčebných procesech lidí.
Hlavním bodem této práce je srovnání etologie psa a kočky, vytyčení jejich hlavních
povahových rysů, které jsou využívány při samotných terapiích a popis těchto dvou druhů
zooterapií a to canisterapie a felinoterapie. Je zde zmíněna problematika výběru vhodných
plemen psů a koček, dále jsou zde popsány metody a formy těchto zooterapií.
Následné kapitoly podrobněji pojednávají o využití psa v terapeutické
a ve zdravotně sociální oblasti s ohledem na druh onemocnění člověka a využití canisterapie
v různých zařízeních. V následujících kapitolách této práce je popsáno léčebné využití kočky,
formy a využití felinoterapie v terapeutické praxi. Kočka není tak náročná z hlediska
aktivního pohybu venku a je vhodná zejména tam, kde u pacientů přetrvává strach ze psa.
Nalézá také využití na rozdíl od psa i v rezidentních programech, protože není tolik vázána
na jednoho pána. Jednou z forem felinoterapie, která začala postupně vznikat ve velkých
městech, jsou tzv. kočičí kavárny, které lidem poskytují tento druh felinoterapie a je vhodnou
volbou pro lidi, kteří z různých důvodů tuto léčbu nemohou provozovat.
Závěrečné kapitoly jsou věnovány náročnosti v péči o psa a kočku a hygienické
podmínky držení těchto zvířat.
|
|
|
Chov zakrslých králíků v bytech
Lakomá, Tereza ; Zita, Lukáš (vedoucí práce) ; Dokoupilová, Adéla (oponent)
Chov zakrslých králíků jako zájmových zvířat vhodných do malých bytů je v posledních letech stále více populární. Zvíře v zájmovém chovu je však plně odkázáno na konání člověka. U králíků toto tvrzení platí dvojnásob, jelikož jsou v mnohých případech drženi v ubikacích (klecích, teráriích, aj.) a je pouze na jejich majiteli, zda jim umožní pohyb nad rámec takové ubikace, jak častá tato možnost bude a nakolik bude pro králíka prospěšná (hračky v místnosti, tmavá zákoutí na odpočinek, stísněné prostory simulující nory, možnost dostatečného proběhnutí). Tato práce se zabývá shrnutím základních potřeb zakrslých králíků prostřednictvím dostupné vědecké a odborné literatury a platné legislativy České republiky a následným zhodnocením současné situace v jednotlivých chovech těchto králíků u širokého spektra chovatelů.
V rámci dotazníkového šetření bylo osloveno přes 350 chovatelů a zaznamenáno 423 jedinců (zakrslých králíků). Do studie byli zahrnuti majitelé z řad široké veřejnosti, studenti univerzit a majitelé pacientů ze dvou veterinárních pracovišť. Hodnocené faktory ovlivňující kvalitu života králíka byly mimo jiné: typ ubikace, výživa, technika napájení, hygiena ustájení a onemocnění. Zjišťována byla také příčina a věk při úhynu jedince.
Respondenty byly většinou ženy (92 %), věk dotazovaných se nejčastěji pohyboval v rozmezí 21 -30 let (58 %), zkušenost s chovem byla kratší 5 let (62 %). Chován byl 1 králík (73 %), při vyšším počtu byly ubikace oddělené (75 %). Další zvíře v domácnosti byl pes (44 %). Králíci byli mladší pěti let (75 %), od 1,00 do 2,00 kg (72 %), samec nekastrovaný (46 %), samice nekastrovaná (38 %). Adlibitní napájení (99,5 %) zajišťovaly napáječky (71 %). Výživu tvořilo seno (95 %) a šťavnaté krmivo (91 %). Ubikací byla klec s možností proběhnutí (55 %). Králičí WC využilo 74 % respondentů, hračky 67 %. Očkováno bylo 76 % králíků. Nejčastějším onemocněním byl průjem (12 %). Průměrná délka života byla 5 - 8 let. Příčinou úhynu bylo nejčastěji stáří (26 %).
Situace v chovu zakrslých králíků v domácích (bytových) podmínkách je uspokojivá. Veřejnost by měla být detailněji seznámena s výživovými potřebami zakrslých králíků. Pozornost by měla také být věnována eliminaci výskytu onemocnění.
|
|
|
Průběh gravidity u samic gorily západní nížinné Gorilla gorilla gorilla chovaných v lidské péči
Kocmánek, Lukáš ; Masopustová, Renata (vedoucí práce) ; Dokoupilová, Adéla (oponent)
Taxonomický systém je v současné době otevřený a vyvíjí se na základě nových poznatků v oblasti genetiky. Aktuálně jsou uznány 2 druhy goril (Gorilla gorilla a Gorilla beringei). Každý z těchto druhů zahrnuje 2 poddruhy. Poddruh Gorilla gorilla gorilla je na Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) označen jako Critically Endangered (kriticky ohrožený). Hlavní hrozby pro populace tohoto poddruhu představuje pytláctví a virus eboly.
Gorily jsou dlouhověcí pomalu se rozmnožující primáti s výrazným sexuálním dimorfismem. Gorilí dieta je vegetariánská s převažující folivorií. Gorily západní ve svém jídelníčku zahrnují ovoce, pokud je dostupné. Sociální systém je polygynní s jedním dominantním samcem, který se páří se všemi samicemi ve své skupině.
Gorily východní obvykle tvoří větší sociální skupiny než gorily západní. Rozdíly v reprodukci mezi těmito druhy jsou minimální. Obecně však platí, že reprodukce goril západních je pomalejší. Mláďata gorily východní, na rozdíl od gorily západní, čelí vysokému risku infanticidy.
Gorily západní nížinné ve volné přírodě téměř nebyly pozorovány, proto je o průběhu jejich reprodukce ve volné přírodě známo jen velmi málo. Téměř veškeré poznatky o jejich reprodukci vycházejí z chovů v lidské péči. Reprodukce goril je ovlivňována mnoha faktory, mezi které patří například hormonální působení, složení skupiny a její hierarchie, výživa a další. Historicky čelí gorily západní nížinné chované v lidské péči nízké porodnosti. Dostupná data o graviditě goril jsou nedostatečná. V tomto směru je potřebný další výzkum.
Úroveň mateřské péče jedním z klíčových faktorů, rozhodujících o přežití mláděte. Mateřské chování je ovlivňováno stresem, který může mít za následek nevhodné mateřské chování případně až jeho absenci. Nemoci hrozící gravidním gorilám nejsou dostatečně popsány. Mezi hlavní popsané příčiny komplikací patří nevhodná výživa a stres.
|
|
|
Allomothering u savců
Šedivá, Jitka ; Dokoupilová, Adéla (vedoucí práce) ; Masopustová, Renata (oponent)
Allomothering je označován jako náhradní rodičovská péče, poskytovaná jedincem, který není rodič mláděte, avšak žije s ním ve stejné skupině či tlupě. Toto chování mláděti pomáhá s vývojem a zvýhodňuje jej v době nepřítomnosti jeho matky. V rámci celé skupiny allomothering posiluje sociální vazby mj. tím, že snižuje agresivitu a naopak zvyšuje míru kooperativního chování.
Allomothering se vyskytuje u sociálně žijících druhů a byl pozorován nejen u jedinců ve volné přírodě, ale také u jedinců chovaných v lidské péči, nejčastěji u ptáků, primátů, hlodavců, kytovců, kopytníků, šelem a také u lidí.
Z pohledu evoluční biologie, která se snaží vysvětlit důvody vedoucí ke vzniku tohoto chování, je allomothering spojován zejména s Hamiltonovou teorií příbuzenského výběru a Triversovou teorií recipročního altruismu.
Etologie pak popisuje různé specifické formy nemateřské péče. Ta může být rozdělena na péči přímou, kterou jsou mláďata aktivně ovlivňována (např. kojení či držení) a nepřímou, která nesouvisí přímo s mláďaty (ochrana před predátory). Existuje množství forem allomotheringu, které se mohou výrazně lišit jak mezi jednotlivými živočišnými druhy, tak rámci jedné skupiny. Nejčastěji se jedná o babysitting, provisioning, ochranu mláděte před predátory, allosuckling, grooming, adopci, nošení či držení mláděte.
Dnes jsou již dobře popsány praktické dopady allomotheringu a vědecké studie se shodují v tom, že je toto chování přínosem pro matku, mládě i pečující samici. Přínosy pro matku mláděte spočívají např. v úspoře energie v období produkce mléka, které je jedním z fyzicky nejnáročnějších. Kromě vynaložení menšího množství energie, je pro matku přínosem i možnost rychlejšího zpětného začlenění do reprodukčního života. Pečujícím samicím, většinou dosud nerodícím, pak allomothering např. umožňuje získat mateřské zkušenosti. Samotným mláďatům pak zvyšuje šance na přežití.
|
|
|
In situ projekty v ochraně rodu Pongo v souvislosti s rozšiřováním plantáží palmy olejné na ostrovech Borneo a Sumatra
Talpová, Julie ; Masopustová, Renata (vedoucí práce) ; Dokoupilová, Adéla (oponent)
Tato bakalářská práce se věnuje ochraně rodu Pongo v souvislosti s rozšiřováním palmových plantáží. Do rodu Pongo se řadí orangutan bornejský Pongo pygmaeus a orangutan sumaterský Pongo abelii. Donedávna byly tyto druhy považovány za poddruhy, ale na základě genetických analýz došlo k podstatným změnám v taxonomii. Dá se předpokládat, že se systematika bude nadále vyvíjet. Orangutan bornejský je podle IUCN klasifikován jako ohrožený druh, orangutan sumaterský dokonce za kriticky ohrožený. Zranitelnost vyplývá z jejich způsobu života. Jedná se o dlouho žijící, ale pomalu se rozmnožující zvířata. První mládě přivádí samice na svět po 15. roku života a věnuje se mu do osmi let věku. Jsou typickými zástupci arboreálních primátů. Stromy pro ně představují místo k přespání, možnost pohybu i zdroj potravy.
Příčin ohrožení existuje několik. Za největší hrozbu je považována ztráta přirozeného životního prostředí orangutanů z důvodu zakládání plantáží palmy olejné, těžba dřeva a požáry. Tyto procesy způsobují fragmentaci původních stanovišť a zpřístupnění lesů znamená ohrožení pytláky. Olejnice guinejská Elaeis guineensis se v Indonésii a Malajsii pěstuje od počátku 20. století a v současnosti tyto státy produkují 84 % světové produkce palmového oleje. Životnost plantáží se odhaduje na 20 až 25 let. Je známo, že půda je po této době velice vyčerpaná, otázkou tedy zůstává její budoucí využitelnost. Produktem je palmový a palmojádrový olej, které se uplatňují v potravinářství, kosmetice i v průmyslu. Oba typy olejů obsahují vysoké množství nasycených mastných kyselin, proto WHO jednoznačně doporučuje snížit spotřebu těchto olejů.
Cílem in situ projektů probíhajích na Borneu a Sumatře, byla původně především snaha o návrat zachráněných orangutanů do volné přírody. Čím dál více se ale potýkají s problémem, že se taková zvířata nemají kam navracet, neboť jejich původní stanoviště již neexistují. Z tohoto důvodu se pozornost přesouvá k ochraně přirozeného habitatu orangutanů, stávajících volně žijících populací, důraz je kladen na důslednou karanténu nově přijatých jedinců, jejich sociální začlenění do skupiny, ale i na vzdělávací programy pro veřejnost.
|
host ::
RSS.