|
|
Zemědělství v rámci trvale udržitelného rozvoje agrárního sektoru
Frýdlová, Monika ; Boháčková, Ivana (vedoucí práce) ; Smutka, Luboš (oponent)
Zemědělství již od počátku lidstva patřilo k nejdůležitějším odvětvím a zaujímalo v hospodářství silnou pozici. Kromě toho, že zemědělství zajišťuje produkční funkci v závislosti na přírodních zdrojích a jejich kvalitě, rovněž utvářelo z historického pohledu krajinu. Počátky zemědělské činnosti nebyly spojeny s žádnými negativními environmentálními dopady. Zemědělství vznikalo v oblastech, které byly málo ekologicky zranitelné, negativní dopady, které se projevovaly, byly jen lokální a podobaly se přírodním narušením, dobou ani svojí periodicitou nemohly překročit meze, které by znamenaly trvalé poškození. Během tohoto období až do počátků industrializace bylo zemědělství dynamickým faktorem, který podporoval vývoj lidské společnosti. Během posledních dvou století prodělalo zemědělství velkou proměnu. Jak podotýká KIRCHENMANN et BIRD (2006), začátek přeměny zemědělství na průmyslový systém, je spojen s počátkem průmyslově vyráběného nářadí a strojů, s výrobou a používáním minerálních hnojiv a se zavedením strojní tažné síly (KOSTELANSKÝ et al., 2009). V prvních desetiletích 20. století se můžeme setkat s prvními publikovanými výstupy, které poukazují na poškození úrodnosti půdy, na změny v agroekosystémech, na zvýšení výskytu chorob a škůdců a snížení kvality potravin. Mnoho vědců nesouhlasilo se stále se zužujícím pohledem na přírodní systémy a procesy a jejich roli v zemědělství (HARWOOD, 1983). Jak podotýká RAMAN (2006) dopady industrializace zemědělství na okolní prostředí byly stále významnější. Především po 2. světové válce dochází k podpoře a rozvoji konvenčního zemědělství, v důsledku toho, že státy nebyly schopny soběstačně zajišťovat svoji zemědělskou produkci. Celosvětově docházelo k masivní intenzifikaci zemědělství, rozsáhlému používání průmyslových hnojiv a pesticidů, závlahám, střídavému obhospodařování zemědělské půdy a zavádění monokultur, které mají vliv jak na druhovou, tak i genetickou diverzitu. Tyto změny byly dány nízkými výrobními náklady a sledována byla pouze ekonomická hlediska. Díky intenzifikaci zemědělství se rychle zvýšily výnosy, na druhou stranu byly velmi rychle vyváženy negativními dopady na životní prostředí -- erozí půdy, znečištěním podzemních vod, zvýšeným výskytem plevelů a nemocí, které byly rezistentní vůči chemickým postřikům. Kritizováno bylo bezohledné využívání 2 technických zařízení. V posledních letech minulého století se naplno projevily problémy spojené s dlouhodobým rozvojem intenzivního způsobu zemědělské výroby. V reakci na tento nepříznivý vývoj vznikaly různé formy zemědělství, jejichž cílem je především šetrnost k životnímu prostředí s minimalizací používání chemických vstupů. Alternativní, ekologicky zaměřené zemědělské směry, kam lze zařadit i ekologické zemědělství, se rozvíjí od počátku minulého století. Ekologické zemědělství představuje takový systém hospodaření, který zakazuje používání syntetických hnojiv a pesticidů, využívá šetrné způsoby k potlačení plevelů, škůdců a chorob, přispívá k celkové harmonii agroekosystému a jeho biodiverzitě, upřednostňuje využívání obnovitelných zdrojů energie a recyklaci použitých surovin. Ekologické zemědělství tak plně odpovídá principům trvale udržitelného rozvoje zemědělství, které neplní pouze produkční funkci zemědělství, ale také mimoprodukční funkce. Trvale udržitelné zemědělství tedy představuje vícedimenzionální pojem, který v sobě zahrnuje jak oblast životního prostředí, ekonomie, tak společenských aspektů, které jsou vyjádřeny mnoha způsoby. Od 90. let minulého století se stále hledají způsoby, jak šíři zemědělské problematiky zjednodušit, kvantifikovat a jak ji posuzovat pomocí různých metod a zjednodušených modelů, které povedou jak k optimalizaci zemědělských produkčních systémů, tak budou využívány i jako podklad pro politické rozhodování v této oblasti. Za nejvhodnější nástroj k posuzování trvalé udržitelnosti jsou považovány indikátory, které umožňují srozumitelnou formou prezentovat často velmi složité jevy v jednotlivých agrosystémech. Indikátory jsou ve většině případů číselně vyjádřitelné a poskytují informace, které umožňují posoudit stupeň plnění cílů trvalé udržitelnosti v dané oblasti. Dnes známé soubory indikátorů byly a jsou stále vyvíjeny především v západních zemích, kde převládá intenzivní zemědělská činnost. Jen v Evropě existuje více než 40 metod pro hodnocení trvalé udržitelnosti zemědělství. GLIESMANN et al. (2010) uvádí, že na trvale udržitelné zemědělství je nutné pohlížet jako na živý proces vzhledem k neustále se měnícím podmínkám, než-li jako na určitý konečný stav. V oblasti zemědělství se tedy jedná o neustále hodnocení a vylepšování postupů hospodaření směřující k "zemědělství, které je ekologicky zdravé, ekonomicky životaschopné a sociálně spravedlivé". (FRANCIS at YOUNGBERG (1990)
|
host ::
RSS.