|
|
Consciousness and the Self: the theories of John Searle and Antonio Damasio
Šebešová, Petra ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Diplomová práce se zabývá vztahem vědomí a "já" v pojetí teorií vědomí Johna Searla a Antonia Damasia. Oba autoři pojímají vědomí jako bytostně subjektivní jev, a jako takový je zkoumán. Současně však dle nich tvoří vědomí přirozenou část fyzikálního světa. Nejprve jsou v práci rozebrány a vystaveny námitkám Searlovy argumenty ve prospěch subjektivní povahy vědomí a možnosti zkoumat ho vědecky. Poté je představeno Searlovo pojetí "já". Toto pojetí dle autorky nedokáže podrobněji vysvětlit subjektivitu. Následuje představení Damasiovy teorie vědomí, které doplňuje Searlovo pojetí. Dle Damasia představuje pocit "sebe" nezbytnou součást vědomí, která je přítomná předreflexivně a objevuje se ve formě pocitu. Autorka se v práci přiklání k tomuto pojetí "já", protože umožňuje lepší porozumění fenomenální stránce vědomí a zároveň tvoří základ pro možný vědecký výzkum. Damasiova biologická hypotéza o vyvstání subjektivity je nicméně v práci kritizována, neboť předpokládá to, co má teprve vysvětlit, totiž subjekt.
|
|
|
René Descartes - lidské dobro jako onto-theologie
Zika, Richard ; Sobotka, Milan (vedoucí práce) ; Hill, James (oponent) ; Glombíček, Petr (oponent)
Na počátku Descartesových Pravidel pro vedení ducha stojí požadavek po jistém vědění jako východisku všech relevantních lidských aktivit. Myšlenka jistého vědění zde postupně získává podobu univerzální moudrosti či "dobré mysli" (tj. rozumovosti), metody a mathesis universalis, nauky o uspořádávání a měření. Výrazem rozumovosti (a tedy aktivity) descartesovského poznání je mj. odmítnutí aristotelsko-scholastické myšlenky kategoriálního řádu jsoucen jako zdánlivě samozřejmého, nezprostředkovaně daného vodítka poznávacího procesu. V kontextu tohoto odmítnutí je zavržena i představa substance jako daného absolutna a vůči ní relativních (ji "respektujících") akcidentů, případků.- Stará ontologie se však přesto v Descartesově metodě prosazuje: poznávající "dobrá mysl" se stává "substancí" světa jako poznávaného, vše poznávané, a jako takové uspořádávané ji "respektuje", "připadá" jí. Poznávající (uspořádávající) "dobrá mysl" je však ve své aktivitě nejen "substancí" (úsil) světa jako poznávaného, nýbrž v jednotě s tím i jeho principem, arché, příčinou. Descartesovská metoda tedy není jen "ontologií" či "onto-logií", nýbrž je "onto-theo-logií" světa jako poznávaného (případně jeho onto = theo = logií).- Onto-theo-logie poznání přitom vyúsťuje v takové pojetí (konečného) jsoucna (ontologii v pravém smyslu), kdy na...
|
|
|
Berkeley's metaphysics and epistemology between common sense and science
Tomeček, Marek ; Moural, Josef (vedoucí práce) ; Hill, James (oponent) ; Berman, David (oponent)
Cílem práce je vstřícná interpretace Berkeleyho imaterialismu, která nevychází z předpokladu, že celý systém je v zásadním smyslu chybný. Čtení základních textů odkrývá nové sémantické vztahy mezi důležitými filozofickými pojmy v imaterialismu. Tradiční interpretace vnímá rozpor imaterialismu a common sense (zdravý rozum), přestože Berkeley věnuje celou jednu knihu vysvětlování své pozice v tomto směru. Tvrdí, že jeho systém je bližší common sense než materialismus, protože nepřekrucuje významy klíčových slov "vědět", "jistý" a "skutečný". Zároveň poukazuje na nesmyslnost slov "vnější předmět", "absolutní existence" atd., čímž zamítá už samotný sémantický rámec, ve kterém se odehrává tradiční diskuse o realismu, idealismu, fenomenalismu a solipsismu. Berkeleyho vlastní definice předmětu vnímání se primárně nachází v jeho vědecké teorii vidění, ze které je zobecněna na metafyzickou úroveň. A jelikož jeho optický program se v podstatě skládá z psychologie vidění, je i jeho metafyzické ukotvení omezeno na spojování idejí jakožto psychologických entit, které jsou privátní každému vnímajícímu, z nichž tento konstruuje předměty vnímání. Pokud jsou ale věci pouhými soubory idejí a ideje závisejí na vnímající mysli co do své existence, co se s věcmi stane, když ideje nejsou v mysli, když nejsou vnímány? Ortodoxní...
|
|
|
Osobní identita a paměť (Lockova teorie osobní identity a její kritická interpretace v analytické filosofii)
Kollmann, Jan ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Tématem diplomové práce jsou vazby mezi Lockovou teorií osobní identity, její klasickou kritikou, kterou provedli Butler a Reid a její kritickou recepcí mezi vybranými představiteli analytické filosofie (Grice, Quinton, Perry, Shoemaker). V první části je Locke ukázán jako zakladatel tradice, která klade důraz na fundamentální vazbu mezi identitou osoby v průběhu času a její pamětí nebo vědomím. Zároveň je odlišena identita osoby a člověka, což znamená, že osoba je chápána jako identická potud, pokud sahá její vědomí, nezávisle na identitě hmotné a/nebo nehmotné substance, v níž spočívá identita člověka. V této části jsou také diskutovány vážné problémy Lockova pojetí jako jsou amnézie a paramnézie. Ve druhé části jsou analyzovány klasické námitky proti Lockově pozici - Reidův "paradox statečného důstojníka" a Butlerova námitka petitio principii a Reidovo a Butlerovo pojetí rozdílu identity osoby a ostatních jsoucen. Ve třetí části jsou diskutovány dvě koncepce současných autorů (Grice, Quinton), kteří obhajují Lockovu pozici proti klasickým námitkám a kteří tvrdí, že osobní identita spočívá v určitém druhu psychologické kontinuity (zdůrazněna je kontinuita paměti nebo charakteru). Je však ukázáno, že tyto koncepce stále podléhají námitce petitio principii. Ve čtvrté části jsou tedy diskutovány koncepce...
|
|
|
John Locke - primární a sekundární kvality
Štambachová, Lucie ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Mé zkoumání se v této práci zaměřuje na Lockovu Esej o lidském rozumu (An Essay concerning Human Understanding) z roku 1689, zvláště pak na Lockovo stanovisko k problematice primárních a sekundárních kvalit. Řekněme si však na úvod alespoň základní informace o samotném Lockovi a jeho životě. Locke se narodil roku 1632 jako syn právníka. Studoval na Christ Church College v Oxfordu, kde roku 1658 získal titul mistra svobodných umění. Locke pracoval jako soukromý učitel, lékař, ale také ve státních službách. Mezi jeho díla, kromě výše zmíněné Eseje, patří například Dvě pojednání o občanské vládě (Two Treatises of Civil Government), Myšlenky o vychování (Thoughts concerning Education), Listy o snášenlivosti (A Letter on Toleration) atd. Ze skladby jeho děl je patrné, že Locke byl velmi všestranný myslitel a kromě otázek epistemologických a ontologických se soustředil rovněž na politickou filosofii a na podmínky výchovy a vzdělání. Locke byl zastáncem a jedním z tvůrců tzv. novověkého empirismu, což byl směr vymezující se vůči racionalismu, jehož zakladatelem byl René Descartes. Obě tyto školy si kladly shodné otázky, ale odpovědi, které na ně dávaly, byly různé. Zásadní rozdíl tkví v tom, že empiristé hledali pravdu ve zkušenosti, racionalisté v rozumu. Z těchto protikladných východisek se odvíjejí odlišné...
|
|
|
Berkeley's approach to Newtonian dynamics
Mihálik, Jakub ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Práce se týká Berkeleyho reakce na newtonovskou dynamiku. Berkeley na jednu stranu obdivuje užitečnost, jednoduchost a obecnost Newtonových pohybových zákonů, na druhou stranu si ale uvědomuje jejich možné nežádoucí ontologické implikace. Pokud totiž interpretujeme Newtona v realistickém duchu, jeho nauky, zdá se, implikují, že fyzické předměty jsou aktivní. Proto je realisticky chápaná Newtonova nauka v příkrém rozporu s Berkeleyho názorem, že jedinými zdroji aktivity v univerzu jsou duchové. Berkeley se pokouší vyřešit tento konflikt tím, že nabízí koncept síly jako matematické hypotézy. Pokud totiž sílu chápeme takto, zdá se že jsme se zbavili nepřijatelných metafyzických závazků. Podle autora je mezi jednotlivými tvrzeními, která Berkeley činí o síle ve spise O pohybu jisté napětí a navrhuje interpretaci Berkeleyho koncepce, která se má tomuto napětí vyhnout. Podle této interpretace má Berkeleyho koncept síly instrumentalistický charakter. Závěrem se pak autor zabývá vybranými aspekty Berkeleyho konceptu síly jako matematické hypotézy a tvrdí, že i přesto, že by se mohlo toto pojetí zdát být v nesouladu s Berkeleyho metafyzickým stanoviskem, tento zdánlivý nesoulad se rozplyne, vezmeme-li v úvahu sémantickou koncepci představenou v Berkeleyho Alkifrónu.
|
|
|
Thomas Nagel's conception of obejctive self and its ethical implications
Popel, Štěpán ; Hill, James (oponent) ; Čapek, Jakub (vedoucí práce)
Thomas Nagel's ethical position, as we can find it in The View from Nowhere, still represents a plausible version of ethical realism despite certain serious objections to it, namely those raised by Christine Korsgaard in Creating the Kingdom of Ends and Jonathan Dancy in Moral Reasons. This thesis will demonstrate that the plausibility largely rests upon Nagel's dynamic concept of Objective self.
|
|
|
Člověk za hranicí metafyzického projektu Descartových Meditací
Hulanová, Magda ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Velmi stručně bychom mohli shrnout výsledek dosavadního zkoumání do jediné věty: přijmeme-li Descartovo tvrzení, že metafyzické meditace mají vybudovat základy věd(ění) poznáním prvních principů, pak lze říci, že pojednání o lidské přirozenosti ze Šesté meditace svým diskursem do metafyzického rámce Meditací nepatří, ačkoliv jen díky němu tvoří Meditace jediný a organický celek. Ve své diplomové práci jsme si vytkli za cíl otestovat tvrzení, že pojednáním o lidské přirozenosti ze Šesté meditace překračuje Descartes svůj vlastní záměr, totiž záměr vybudovat jisté a nezpochybnitelné kořeny veškerého vědění. Právě Meditace o první filosofii, jak jsme ukázali ve druhé kapitole, se měly věnovat výhradně metafyzickému zkoumání, které by vedlo k nalezení prvních příčin neboli principů poznání. Meditace měly představovat naplnění Descartova úsilí založit vědu na zcela jistých a nezpochybnitelných základech. Má-li celá fyzikální přírodověda spíše pravděpodobnostní charakter, neboli je-li pravdivá pouze natolik, nakolik umožňuje bezrozporné vysvětlení přírodních jevů, pak to má být podle Descarta metafyzika, jejíž poznatky prvních principů budou mít zcela pravdivý charakter a která bude podkladem fyziky a veškeré vědy vůbec. A opíráme-li se ve fyzice i jiných vědách především o smíšené poznatky smyslového vnímání, v...
|
|
|
Souzení, vůle, chápání. Descartova Čtvrtá Meditace a otázka chybování
Klinka, Tomáš ; Hill, James (oponent) ; Palkoska, Jan (vedoucí práce)
Práce se zabývá teorií chyby a chybování v díle René Descarta a to zejména v kontextu čtvrté meditace Meditací o první .filosofii. Tuto teorii analyzuje na základě objasnění Descartovi teorie souzení a pojmů chápání a vůle. Jako hlavní problém je uvedeno: Je Descartova teorie chyby a chybování udržitelná ve světle námitek Descartových kritiků? Hlavní taková námitka zní: z postulování chyby při souzení jako neadekvátní interakci omezeného chápání a neomezené vůle vyplývá, že jsme schopni naše přesvědčení volně ovlivňovat, tedy věřit, čemu chceme, což se nezdá v souladu s naší intuicí. V závěru se však ukáže, že i tato na první pohled neintuitivní pozice je udržitelná, pokud zmíněný voluntarismus zmírníme takto: vůle neovlivňuje naše přesvědčení přímo (pozice tzv. doxastického voluntarismu), ale pomocí zaměřování pozornosti na specifické evidence (zde nazvaná « pozornostním» voluntarismem). Descartova teorie chyby a chybování je tedy ve výsledku hájena jako udržitelná.
|
|
| |
host ::
RSS.