|
| |
|
|
Requiem as a musical form and it's transformations in themusic of nineteenth and twentieth centuries
Gonata, Elena ; Pecháček, Stanislav (vedoucí práce) ; Holubec, Jiří (oponent) ; Valášek, Marek (oponent)
V této práci jsem zkoumala vývoj zádušní mše napříč staletími. Ukázala jsem, jakými změnami mše prošla, od tradiční mše až po mše současné doby. Zatímco raní skladatelé byli převážně inspirování náboženstvím, později byl zřetelný posun k svobodě p ztráta na životech, tragické události). Mše mohou být psány pro liturgické účely nebo koncertní haly, a mohou s nimi vystupovat sbory, jednotlivci nebo orchestry. Mše mohou být krátké nebo dlouhé a mohou se lišit svou strukturou (polyfónní styl, homofónní styl atd.). Tradiční texty v latině a s náboženským obsahem jsou stále široce využívány, ale výjimečné nejsou ani překlady do různých jazyků nebo zahrnutí žalmů, biblických veršů nebo slavných projevů do textů mší. Dnes skládají mše skladatelé z celého světa, včetně Ameriky, Evropy nebo Velké Británie
|
|
|
The Language and Subjectivity of a Portrait
Dudešek, Štěpán ; Armand, Louis (vedoucí práce) ; Vichnar, David (oponent)
James Joyce v Portrétu umělce v jinošských letech opouští tradiční objektivní vyprávění a přiklání se k subjektivnějšímu způsobu psaní. Čtenář může vnímat příběh a postavy nejen prostřednictvím toho, co je napsáno, ale i jak je to napsáno. Joyce používá různé jazykové prostředky, aby tak ukázal různé styly, které vytváří pocit z různých hlasů. Je možno rozlišit čtyři hlavní registry: dětský jazyk, lyrický jazyk 19. století, jazyk katolické církve a složitější styl poslední kapitoly. Hlavní prostředky nastiňující dětský jazyk představují repetici, dětské výrazy, použití modality a otázky. Lyricky jazyk napodobuje Byrona a další básníky 19. století na příklad nadužíváním adjektiv, přehnanými metaforami a dalšími standardními básnickými figurami. Církevní jazyk se odráží v rituálních repeticích, archaických či biblických výrazech a těžkopádné dikci. Jazyk poslední kapitoly využívá přesných technických termínu k nápodobě tomistických a dalších scholastických textů. Zároveň využívá mnoho prvků z předešlých jazykových stylů, často však za účelem sebeironie. Všechny tyto prostředky z části nahrazují tradiční objektivní způsob vyprávění a pomáhají vytvořit různé subjektivity, které dávají zakusit jednotlivé postavy v Portrétu, především Štěpána Dedala.
|
|
| |
|
|
The Language and Subjectivity of a Portrait
Dudešek, Štěpán ; Armand, Louis (vedoucí práce) ; Vichnar, David (oponent)
James Joyce v Portrétu umělce v jinošských letech opouští tradiční objektivní vyprávění a přiklání se k subjektivnějšímu způsobu psaní. Čtenář může vnímat příběh a postavy nejen prostřednictvím toho, co je napsáno, ale i jak je to napsáno. Joyce používá různé jazykové prostředky, aby tak ukázal různé styly, které vytváří pocit z různých hlasů. Je možno rozlišit čtyři hlavní registry: dětský jazyk, lyrický jazyk 19. století, jazyk katolické církve a složitější styl poslední kapitoly. Hlavní prostředky nastiňující dětský jazyk představují repetici, dětské výrazy, použití modality a otázky. Lyricky jazyk napodobuje Byrona a další básníky 19. století na příklad nadužíváním adjektiv, přehnanými metaforami a dalšími standardními básnickými figurami. Církevní jazyk se odráží v rituálních repeticích, archaických či biblických výrazech a těžkopádné dikci. Jazyk poslední kapitoly využívá přesných technických termínu k nápodobě tomistických a dalších scholastických textů. Zároveň využívá mnoho prvků z předešlých jazykových stylů, často však za účelem sebeironie. Všechny tyto prostředky z části nahrazují tradiční objektivní způsob vyprávění a pomáhají vytvořit různé subjektivity, které dávají zakusit jednotlivé postavy v Portrétu, především Štěpána Dedala.
|
|
| |
host ::
RSS.