|
|
Řečtí a římští reformátoři
Hlavatý, Vadim ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent)
Resumé Cílem diplomové práce "Řečtí a římští reformátoři" je provést reprezentativní shrnutí a komparaci činů nejvýznamnějších politických osobností antického Řecka a Říma, kteří zásadně ovlivnili mocenskou strukturu společnosti, a rovněž i porovnání tehdejších politických systémů jako takových. Zaměřuje se především na konkrétní činy a legislativní, především ústavní, změny iniciované vybranými reformátory, ale věnuje se i jejich osobní motivaci a stručným biografickým údajům. Práce je rozčleněna na dvě hlavní části. První část se zabývá Řeckem, konkrétně Athénami, a sleduje příčiny, vznik, vývoj a vítězství demokracie, ale i problémy s ní spojené a hlavní aktéry tohoto procesu, jmenovitě jejího zakladatele Solona, který nebyl zcela důsledný v potlačování moci bohatých, radikálního demokrata Kleisthena a jeho rozhodné kroky k rovnosti a odstranění zbytků aristokratického režimu, a charismatického Perikla, který, ač obviňován z populismu a demagogie dal rozhodující impuls pro Athénský politický, kulturní a mocenský rozvoj a v jehož době dosáhla demokracie svého vrcholu. Druhá část se soustředí na závěrečné období a definitivní konec římské republiky, která byla navzdory svému názvu vládou oligarchie bohatých a nikoli všech občanů, osobami, které umožnili nebo přímo přispěli k jejímu pádu, konkrétně...
|
|
|
Postavení žen v římském právu
Bérešová, Jana ; Bělovský, Petr (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Závěr Na první pohled by se mohlo zdát, že ženy v Římské říši měli dost bezvýznamné postavení a jejich život komplikovali různá omezení. Z pohledu současného moderního člověka to tak vypadá a ze začátku tomu tak skutečně bylo. V rané době vývoje Říma byla úloha ženy omezena na starostlivost o domácnost, její hlavní úlohou bylo zabezpečit rodině potomky, ideálem byla poddajná, poslušná a věrná dcera a manželka. Postavení svobodné římské ženy ale nebylo tak špatné jak by se mohlo zdát. Tato podřízenost muži byla kompenzována absencí jakýchkoli starostí a rozhodování, navíc otrokyně zvládly téměř všechny domácí práce. 1 Postupem doby si ale římské ženy získávaly významnější postavení ve společnosti, omezení se uvolňovala, takže za císařství byly již ženy nepřehlédnutelnou součástí římské společnosti. Měly některá práva, o jakých se ženám v pozdějších staletích, kdy staré císařské paláce sloužili již jen jako stavební materiál, mohlo jenom zdát, a které si musely ženy v 19. století znovu vydobýt. Žena byla na konci prvního století př. n. l. stále nezávislejší, užívala si svá práva. Nikdy předtím ani potom se manželství neuzavírala a nerozváděla tak lehce. Právníci se namáhali tak dlouho až vynašli způsob, jak dát vdané žene možnost volně nakládat se svým majetkem a osvobodit ji od zákonných poručníků.2 Muži...
|
|
|
Řečtí a římští reformátoři
Grigoryan, Hračja ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent)
Cílem této diplomové práce na téma římští a řečtí reformátory je soustavně shrnout nejvýznamnější reformy z hlediska (ústavního) práva ve starověkém Římě a Řecku, přičemž je nutné dodat, že je zaměřena převážně na dějiny římské a tudíž se zabýva z větší části římskými reformátory. Dopady těchto reforem nazývám ústavními, jelikož měly větší či menší dopad v podstatě na celou společnost jako takovou, přičemž některé z nich fakticky společnost pozměnily - některé navždy. Tak například souboj mezi Luciem Corneliem Sullou a Gaiem Mariem měl bezpochyby velmi dalekosáhlé následky na Řím - byla prolomena řada "neprolomitelných" zásad, což pochopitelně vedlo k dalším a dalším bezprecendentním zásahům do republiky, až nakonec došlo k jejímu zániku a zrodu císařství. Při vypracování této práce byla snaha co nejvíce čerpat z primární literatury a tyto informace literaturou sekundární pouze doplňovat - nejvíce bylo čerpáno z Plútarchových Životopisů ale i jiných děl starověkých autorů, jako například Appíanových Dějin apod.
|
|
|
Vybrané obecné problémy služebností římského práva soukromého
Šejdl, Jan ; Bělovský, Petr (oponent) ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce)
ZÁVĚR Výše bylo pojednáno pouze o jedné části obecných nauk služebnostních, mnoho otázek a kapitol ještě zbývá a mělo by být odpovězeno, a proto snad není úplně jednoduché činit v dané situaci jakýchkoli závěrů. Je však možno učinit jisté shrnutí několika nejzávažnějších poznatků. Služebnosti nelze považovat za jednolitou skupinu. Rozdíly je nutno spatřovat nejen ve formě jejich dělení a na to návazné platnosti některých zásad, či naopak jejich neplatnosti, ale i v pojmové rozmazanosti samotného pojmu služebnost - servitus. Z výše uvedených důvodů také není možno považovat za úplně šťastné seskupení klasických služebností (pozemkových) a osobních užívacích práv, ač vzhledem k době vzniku této systematiky se jedná o krok do jisté míry oprávněný a pochopitelný. Skupina služebností je ve skutečnosti (a i historicky) skupinou mnoha jednotlivých oprávnění, které vzhledem ke svým více, či méně podobným vlastnostem, či snad nevysloveným zásadám, byly zařazeny pod jednotící pojem a do jisté systematiky, která z nich vychází a která se stala formou pro tvorbu později vznikajících služebností. Obecné normy pro služebnosti, či věcná břemena jsou proti tomu plodem ryze moderním. Jak samotný zákon XII tabulí svědčí, služebnosti náleží mezi jedna z nejstarších práv, jež v Římě existovala. O stejné skutečnosti také svědčí...
|
|
|
Pojetí právní subjektivity v římském právu
Bayer, Tomáš ; Bělovský, Petr (oponent) ; Falada, David (vedoucí práce)
Závěr Ač teoretický koncept právní subjektivity v dobách rozkvětu římské říše ještě zdaleka rozpracován nebyl, téma právní subjektivity, se prolíná značnou částí římského práva. Prakticky celé římské právo osob je nerozlučně spojeno s jejich caput, neboli s jejich subjektivitou. Římští právníci a právotvorci, ač nechtěli koncept právní subjektivity teoreticky tříbit, museli se v praxi samozřejmě vypořádat s právními instituty jako je občanství, osobní svoboda, a instituty rodinného práva, potřebné pro chod státu. Všechny tyto instituty s právní subjektivitou úzce souvisejí. Až novodobí romanisté o nich ovšem ve svých učebnicích uvažují v souvislosti s konceptem právní subjektivity tak, jak jej známe dnes. Občanství, svoboda, rodina a způsobilost k právnímu jednání jsou nicméně tak podstatná odvětví římského práva, že se zákonitě promítla do učebnic a článků snad každého romanisty, stejně tak jako do kompilací Justiniánových právníků, či do učebnic právníků římských. S tím souvisí nepřeberné množství pramenů, ze kterých se při tvorbě této práce dalo čerpat. České římskoprávní učebnice se vesměs faktograficky shodují s asi nejobsáhlejší učebnicí prof. Heyrovského, který nastolil svou učebnicí Dějiny a systém soukromého práva římského velmi vysoký standard. Zahraničních prací a literatury bylo napsáno bezpočet...
|
|
|
Institut římského civilního procesu s akcentem na recepci římského práva
Brantlová, Kateřina ; Falada, David (oponent) ; Bělovský, Petr (oponent)
6. Záv r Samotné ozna ení jednotlivých etap vývoje civilního procesu jako proces starý, klasický, poklasický a justiniánský má svou vypovídací hodnotu. P vodní legisak ní ízení záhy zastaralo, nebo nezachytilo nástup zm n ve spole enském vývoji zem . Není tedy divu, že velká ást jemu vlastních rys do další procesní formy již nep ešla. Plné p sobení legisak ního ízení je charakteristické práv pro nejstarší etapu v d jinách íma. Znovu je záhodno vyzvednout hlavní p ínos legisak ního procesu spo ívající p edevším v potla ení svémocného jednání. Legis actione byla prvním krokem na dlouhé cest za lepší a dokonalejší procesní úpravou. Oproti p edešlé procesní úprav byl formulový proces st žejní podobou ízení po dlouhou dobu. Proto také z užívání nevyšel ze dne na den, nýbrž jen velice pozvolna. Dokladem toho je i pom rn déletrvající soužití ízení klasického a kogni ního. Ozna ení "klasický" je zde tedy na míst . Paradoxn to ale nebylo toto ízení, které se m lo stát centrem pozornosti mnoha p íštích generací jurist . Pojem "poklasický proces" m žeme vyložit ze dvou úhl . Prvý je prostým asovým údajem vypovídajícím o tom, že (výsostné) panství tohoto ízení nastalo až po ízení formulovém. Druhý implementuje také fakt p ekonání charakteristických rys p edchozího ízení. Typické bylo stažení ízení do jedné fáze a tím...
|
|
|
Procesní lhůty v římském právu
Škeříková, Jana ; Bělovský, Petr (oponent) ; Falada, David (oponent)
- 102 - 10 Závěr V předešlém textu je předložen souhrnný přehled vývoje římského práva v zásadních periodách římských dějin ve vztahu k právním lhůtám. Tak, jako se v různých obdobích měnily a vyvíjely jednotlivé právní instituce a s nimi se přetvářel právní systém, byly inovovány právní normy. Od strnulého, ryze formálního vzoru, se přecházelo k propracovanějším a účinnějším formám práva. Tento vývoj s sebou přinášel i nové právní dokumenty. Jejich společným rysem však vždy bylo (a vždy i bude), že zaváděly časové lhůty. Čas je jednou z mála konstant lidského světa. A i když byl v minulosti počítán a měřen jinak než dnes, jeho tok je po věky neměnný a každému člověku je jej dáno jen omezené množství. Proto i když římské právo za období, které přesahuje celé tisíciletí, přistoupilo a opět upustilo od mnoha právních institucí, zavedlo a opět zrušilo velký počet druhů soudních řízení, lhůty (byť různě dlouhé) byly, jsou a budou používány od počátku právní historie v nezměněné podobě. Moderní právní věda nachází své kořeny v římském právu, a právě lhůty jsou jedním ze svorníků mezi minulostí a současností. Dnes již v některých případech není zcela zřejmé, co mělo po uplynutí té které lhůty nastat a jak dlouhá byla, ale z dochovaných pramenů je patrné, že co se jednotlivých lhůt - časových úseků týká, byly...
|
|
| |
|
|
Význam formalizace konceptu římského občana pro vývoj římského práva
Falada, David ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent) ; Židlická, Michaela (oponent)
Aby se mohlo římské právo vůbec vytvořit a fungovat, bylo nutné, aby se vytvořila komunita lidí, která se identifikuje ve vztahu ke svému okolí. Právní normy, které v této komunitě vznikly, a které byly na počátku jejich hypotetické existence velmi jednoduché, byly postupem času a v souvislosti s tím, jak se ona komunita vyvíjela, dále rozvíjeny. Výsledkem je pak propracovaný systém římského práva, který k nám promlouvá dodnes. Předkládaná práce se snaží vystihnout základní procesy při formování římského národa a při jeho cestě k definici římského občanství. V případě Římanů se ale nemůžeme přidržet jednoduchých definičních znaků, jako je jazyk (protože latinský jazyk sdílely i další národy starověké Itálie) nebo náboženství (protože antický polyteismus prostupoval jednotlivými kulturami dané doby) nebo teritorium. Práce tedy otevírá náhledy do průniku římské kultury s těmi starověkými kulturami, s nimiž měla mnoho příbuzného, a které ji do značné míry formovaly a věnuje se i roli náboženství při formování prvotní římské společnosti. Výsledkem je pak pokus o definici římského národa, tedy personálního prostoru pro vznik a vývoj římského práva a přiblížení interakce mezi formálním právním institutem (civitas romana) a živým sociálním organismem (populus romanus).
|
|
| |
host ::
RSS.