|
|
Fotografie a oka mžik. Několik poznámek k mechanickému záznamu obrazu a reciprocitě světla a času v 19. století
Trnková, Petra
Jedním z klíčových problémů, s níž se potýkali profesionální i amatérští fotografové, přírodovědci a koneckonců i umělci pracující s fotografií v 19. století, byla délka expozice fotografického materiálu. Na několika vybraných příkladech z domácí i zahraniční produkce příspěvek popisuje nejen samu proměnu expoziční doby (její zrychlování i zpomalování) v závislosti na vývoji nových fotografických technologií, ale i její praktické využití, proměnu jejího „ideálu“ a v neposlední řadě i související terminologie.
|
|
|
Montáž a čas ve vizuální alegorii
Winter, Tomáš
Článek vychází z interpretace obrazu Čas a věčnost od Johna Haberleho. S využitím textů Waltera Benjamina, Craiga Owense, Susan Sontagové, Petera Bürgera and Benjamina Buchloha poukazuje ke specifické povaze vztahu mezi časem a alegorií a ke způsobům vyjádření této skutečnosti.
|
|
|
Sociální čas a jeho reprezentace ve výkonové společnosti 19. století: liberalizace - monetizace - diferenciace
Řezníková, Lenka
Jedním ze znaků přechodu předmoderní stavovské společnosti k moderní společnosti občanské, jak se (alespoň v ideové rovině) realizoval v průběhu 19. století, bylo zvýznamňování času a jeho transformace v sekulární nástroj liberální ideologie. Monetizace času, kterou vyjádřil Benjamin Franklin známou formulí „čas jsou peníze“ (příslušný text vyšel v českém překladu 1838), umožňovala představit čas jako faktor sociálního vzestupu. Na rozdíl od stavovských privilegií, jež zaručovala sociální status na a priori daných selektivních principech, čas byl dán každému a jeho vhodné využití mohlo i jedinci z nižších sociálních vrstev zajistit společenský vzestup. Čas se tak stává klíčovou komponentou nového liberálního biografického projektu společenského vzestupu nejen ve smyslu biologickém, ale též ve smyslu strukturace sociálního jednání. Objevuje se množství návodů (i beletristických), jak čas řádně využít a proměnit jej v hmotný zisk. Spolu se zvýznamňováním času roste i funkce lhůt a termínů a sílí nutnost synchronizace a správného načasování, neboť každý aktér nyní disponuje vlastním časem, který není vždy kompatibilní s časy jiných aktérů. Studie se pokouší ukázat, jak je nový sekularizovaný čas v rodící se výkonové společnosti reprezentován a jaké konsekvence měla monetizace času mimo tento optimistický liberální diskurs u modernistické generace přelomu 19. a 20. století.
|
|
|
Kontrolovaný čas: píchací hodiny
Hlavačka, Milan
Měření času a jeho praktické aplikace v podobě jízdních, školních či továrních řádů jsou civilizační fenomény zcela prvořadého významu. Pří zkoumání geneze kontrolovaného času narazíme na dva odlišné světy: na tradiční svět hodin, hodinářů a hodinových patentů na jedné straně a na moderní byrokratický a tovární svět na straně druhé, tedy na organizaci práce v uzavřených prostorách mimo domov. Jedná se tedy o zcela nové spojení času a prostoru, které má sociální důsledky. Dějiny píchacích hodin jsou tak nejen technokratickými dějinami, ale také civilizačními a sociálními dějinami, respektive dějinami likvidace civilizačních defektů a odchylek, čímž je míněno především odstranění nedochvilnosti v pracovním procesu. Píchací hodiny se staly prvořadým disciplinačním prostředkem transatlantické společnosti.
|
|
|
Produkce modernity a časový hiát
Smyčka, Václav
Tématem studie je vynoření moderního časového režimu na přelomu 18. a 19. století ve středoevropském kontextu. Tuto proměnu časovosti tematizuje na rovině teoretické jako topos kulturních věd i historicky na několika materiálových příkladech shrnutých do tří chronologických řezů. Zatímco první část studie je věnována kritice různých způsobů popisu zmíněné proměny historické časovosti, druhá část má ukázat konkrétní uplatnění přístupu, který rozvinul R. Koselleck a především A. Assmannová a N. Luhmann. Ti popisují tuto proměnu časového režimu jako snahu společnosti utvářet vlastní temporální struktury zúžením přítomnosti, aby tak bylo možné operacionalizovat zkušenost a očekávání. Jasnějším dělením zkušenosti na prožitou a očekávanou, starou a novou, se usnadňuje selekce paměti a stejně selektivní utváření scénářů budoucího jednání. Tímto kladením časového hiátu do stále užší přítomnosti lze ovšem produkovat modernitu jen za tu cenu, že je přítomnost vnímána jako nestabilní, stále unikající bod, jenž paradoxně nenabízí dostatek prostoru k jednání. Přítomnost je proto vnímána v modením časovém režimu jen jako rychle ubíhající období přechodu a krize mezi přehlednou minulostí a jasně osvětlenou budoucností. Materiálové řezy českým dějepisectvím, publicistikou, filosofií dějin a literaturou z 90. let 18. století, období napoleonských válek a ze závěru předbřeznové doby představuje studie jako tři fáze tohoto procesu „zčasovění“ moderního časového režimu.
|
|
|
„Čechové budou žíti, dlouho žíti, pro spásu svou a spásu Slavie.” Proroctví v kultuře českého osvícenství a romantismu
Futtera, Ladislav
Příspěvek sleduje vývoj žánru proroctví v (zemsky) českém prostředí od poloviny 18. století do poloviny 19. století s důrazem na modifikace tohoto tradičního žánru duchovní literatury v kontextu osvícenství a romantismu. Žánr proroctví se po polovině století postupně vymanil z výhradně duchovních kontextů a vzdor odmítavému přístupu části osvícenců se stal nástrojem výchovy poddaného v duchu osvícenského paternalismu, respektive josefinismu. V jeho vývoji v průběhu 19. století se pak zrcadlí vzestup zemského vlastenectví a jeho postupné vytlačování etnickým nacionalismem. Oba tyto diskursy využívaly potenciálu proroctví spjatých s českými zeměmi jako vyprávění ukotvujícího národní společenství mezi minulostí, přítomností a budoucností. Největší potenciál nabízela proroctví spjatá s Vyšehradem a kněžnou Libuší, která byla již od sklonku 18. století ztvárňována jako (polo)mytická garantka kontinuity české státnosti. Druhým klíčovým textem je pak blanické proroctví. Při jeho vstupu do českého národního diskursu však došlo k proměně jeho nositelů. Autoritu proroka, Sibyly a Slepého mládence, postupně nahradila autorita historických postav, svatého Václava a husitů, které byly na proroctví napojeny a provázaly je tak s konstituujícím se českým historickým narativem.
|
|
|
„Čas nestojí, kamaráde...” Vyprávěný a žitý čas v próze Terézy Novákové
Jedličková, Alice ; Piorecká, Kateřina
Hlavním tématem prózy Terézy Novákové Děti čistého živého se stala náboženská pluralita obcí a samot v okolí Proseče. Autorka se rozhodla sledovat osudy poměrně velké skupiny postav v průběhu několika desítek let. Literární kritika prózu proto označovala za románovou kroniku, vedl ji k tomu také autorčin etnograficky poučený přístup v popisech prostředí i obvyklých činnostech postav hovořících spolu autentickým dialektem. Autorčin záměr byl ovšem jiný, jak o tom svědčí prvotní rozvrh díla, autorský deník, rukopis románu i osobní korespondence. Potvrzuje to i rozbor výstavby vyprávění: Rozvinutím románové metody založené na objektivizujícím vyprávění a odvážné časové konstrukci se Novákové podařilo vytvořit román o individuálních podobách času žitého pod tíhou nezvratného, neúprosného chodu času fyzikálního.
|
|
|
„Á - - mladý pán už vstal!” Motivy flámu a časové disciplinace v díle Františka Gellnera
Kořínková, Lucie
Příspěvek se zabývá motivikou časové dispciplinace a prohřešků proti ní v literárním i kreslířském díle Františka Gellnera. V pracích z jeho mládí nacházíme motivy flámů, vyspávání flámů a vůbec „nemravného“ zacházení s časem velmi často. Tato motivika zde souvisí s obecnou potřebou autora vyhranit se vůči středostavovské spořádanosti a její banalitě, zároveň jsou na ni ovšem téměř bez výjimky navázány otázky morálního prohřešku a trvalé neudržitelnosti postoje mladé vzpoury. Studii uzavírá sledování proměny této motiviky v závěrečném období Gellnerovy tvorby, v době jeho působení v brněnských Lidových novinách. Tato životní etapa přinesla Gellnerovi nejen ryze středostavovské existenční zakotvení v podobě pravidelného zaměstnání pro redakci listu, ale také to, že v jeho pracích pro tento list při pohledu na tutéž středostavovskou spořádanost a její pravidelnost často zaznívají vysloveně idylické tóny.
|
|
|
Časnost romantiků. Poznámky k pojetí a figuraci času
Hrbata, Zdeněk
Intenzivní vědomí nebo prožitek času jsou jedním z ústředních témat literatury 19. století, zvláště u autorů, kteří jsou označováni za romantické. Prostřednictvím několika příkladů se zaměřujeme na poezii těch osobností (A. de Lamartine, V. Hugo, J. Vrchlický aj.), kteří se ve své tvorbě pokoušejí čelit nezvratnému běhu času (dávné, vergiliovské téma: „fugit irreparabile tempus“, traktované též F. Petrarkou, P. de Ronsard ad.) přivoláváním a vzkříšením minulosti, konzervováním a zvěčňováním minulého, vzpomínky. Ta např. proniká do přítomnosti subjektu a podílí se na utváření kontinua, kdy plynoucí čas, jemuž v romantické koncepci umění má vzdorovat také sama tvorba, neznamená nutně jen mizení a ztrátu. – Proti tomu stojí Baudelairovy podoby a figurce času jako univerzálního zla, destruktivního nepřítele lidí budícího stálou úzkost, ničitele, kterého není možné eliminovat, ale jemuž lze, alespoň dočasně, vzdorovat různými formami úniku.
|
|
|
Pochopit vteřinu. Prožívání času v české kultuře 19. století
Hrdina, Martin ; Piorecká, Kateřina ; Bendová, E.
Tématem plzeňského sympozia pro rok 2018 je čas – jeho význam pro člověka a společnost dlouhého 19. století. Modernizační procesy, jimiž se toto historické období vyznačuje, vedly k potlačení cyklického vnímání času ve prospěch linearity. Čas a jeho reflexe se z mysli filozofů a vědců přesunuly do každodenního života většiny lidí. Sympozium se těmto tématům věnovalo na základě otázek, které jsou v současnosti aktuální pro výzkum této problematiky z hlediska humanitních a sociálních věd.
|
host ::
RSS.