|
|
Architektura inscenující interakce v prostoru
Krettková, Karin ; Zervan, Marián (oponent) ; Mitášová, Monika (vedoucí práce)
Architektonický prostor je prostorem inscenovaným, architekti pomocí plánu vytyčují interakce člověka s prostorem, člověka s člověkem, ale i prostoru s prostorem samotným. Tím se Architektura stává inscenací oscilující mezi aktuálním a virtuálním prostorem. Doba je rychlá a stále zrychlujeme. Donedávna opomíjená virtuální složka architektury tak nabývá stále většího významu. Opět tak vzniká potřeba srovnat si svou pozici. Diplomová práce se skrze kritickou interpretaci textů, staveb a událostí snaží nalézt takovou pozici, takové praktiky a takové nástroje architektury, které umožní ztělesňovat neustále se metamorfujícího se ducha doby. Spíše než o stanovení kánonu, podle nějž by se mělo konstruovat se snažím o prosévání významů, realit a afirmací doby, které mi umožní si srovnat úhel pohledu, stanovit si pozici a připravit se na vstup do profese architekta. Text je tvořen třemi vrstvami. První je esej snažící se skrze interpretaci současné scény společnosti a role architektury v ní zodpovědět na otázku: Co se stalo archi-tektuře? Druhá vrstva se skrze příklad vývoje zobrazování architektury, zabývá nezbytností zapojení vědomí při konstruování architektury, skrze níž strukturujeme krajinu člověka. Třetí vrstvou je samotná forma práce, která se snaží nalézt takové médium architektury, které by umožnilo aktualizovat diskurs a rozhýbat stojaté vody současnosti, uvězněné mezi neschopností mladé generace číst a nezbytností kritického čtení k rozvíjení vědomých procesů. A čím jiným je architektura než vědomou reorganizací prostoru?
|
|
|
Idea a fenomén
Říha, Cyril ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Thein, Karel (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Název této části pochází z jednoho Patočkova rukopisu, konkrétně rukopisu se signaturou 3000/331 a názvem "Leonardo, Michelangelo". Tento manuskript patří do tzv. strahovské pozůstalosti a dosud nebyl - podobně jako téměř všechnl jemu příbuzné- uveřejněn. Patočka jej psal někdy v průběhu druhé světové války jako jednu ze součásti své plánované knihy o filosofii dějin. Celý rukopis, obsahujid hotové, souvislé úvahy, ale též kusé poznámky a výpisky, se rozkládá na 36 rukou psaných stranách formátu A5. To je však pouze hrubý, často velmi fragmentární text, a proto bude místy nezbytné sáhnout po jeho bezprostředním kontextu, tedy po dílech, na které Patočka v tomto svém rukopise výslovně odkazuje. Jde především o Leonardovu knihu O maliřstvi, sbírku jeho zlomků od M. Herzfeldové, Panofského studii Idea a Vasariho Životy. 7 Takto rozšířený text bude tvořit rámec pro naši důkladnou četbu. Zajímat nás na něm budou některé jeho zvláštní momenty - "vnější" překvapení (pro čtenáře přicházejícího k němu z vnějšku) a "vnitřní" pokušení (obsažená přímo uvnitř tohoto textu). A začněme hned prvním překvapením. Teoretické malířství je zde postaveno proti maliřstvi výkonnému. Toto děleni má dle Patočky svůj původ v protikladu vita contemplativa a activa: " ... jest aplikaci dualismu života kontemplativního a praktického na...
|
|
|
Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury
Tourek, Jiří ; Říha, Cyril (vedoucí práce) ; Pětová, Marie (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Disertační práce Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury se pokouší o souhrnnou teoreticko-filosofickou analýzu nejpodstatnějších myšlenek pozdního díla soudobého teoretika architektury i architekta Petera Eisenmana. Základním východiskem jeho teoretického díla se ukazuje zásadní odmítnutí jakékoliv nadčasové esence architektury a snaha o její "odsunutí" z metafyzických základů. Cestou k tomuto cíli je tzv. "kritičnost", vypracovaná pomocí tří základních pojmů: interiority (ustavující pojetí architektury v konkrétní době), exteriority (zohlednění vlivů vnějších faktorů na proměny architektury) a anteriority (souhrnný pohled na dějiny architektonického diskursu). Tyto tři pojmy se u Eisenmana propojují v pojetí "nerozhodnutelnosti", ústředním motivu ve vypracování kritičnosti, a také v pojetí "diagramu" jakožto možného prostředku pro překonání metafyzického základu architektury. V závěru disertační práce následuje souhrnné zhodnocení Eisenmanova teoretického díla a jeho významu, a také zasazení takto pojatého celku do souvislosti s myšlením konce metafyziky. Tato souvislost staví Eisenmana do obdobné pozice, z níž se s celkem západní kultury pokoušeli vyrovnat autoři jako Nietzsche, Heidegger či Derrida. Kromě samotného přiblížení Eisenmanova...
|
|
|
Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury
Tourek, Jiří ; Říha, Cyril (vedoucí práce) ; Pětová, Marie (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Disertační práce Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury se pokouší o souhrnnou teoreticko-filosofickou analýzu nejpodstatnějších myšlenek pozdního díla soudobého teoretika architektury i architekta Petera Eisenmana. Základním východiskem jeho teoretického díla se ukazuje zásadní odmítnutí jakékoliv nadčasové esence architektury a snaha o její "odsunutí" z metafyzických základů. Cestou k tomuto cíli je tzv. "kritičnost", vypracovaná pomocí tří základních pojmů: interiority (ustavující pojetí architektury v konkrétní době), exteriority (zohlednění vlivů vnějších faktorů na proměny architektury) a anteriority (souhrnný pohled na dějiny architektonického diskursu). Tyto tři pojmy se u Eisenmana propojují v pojetí "nerozhodnutelnosti", ústředním motivu ve vypracování kritičnosti, a také v pojetí "diagramu" jakožto možného prostředku pro překonání metafyzického základu architektury. V závěru disertační práce následuje souhrnné zhodnocení Eisenmanova teoretického díla a jeho významu, a také zasazení takto pojatého celku do souvislosti s myšlením konce metafyziky. Tato souvislost staví Eisenmana do obdobné pozice, z níž se s celkem západní kultury pokoušeli vyrovnat autoři jako Nietzsche, Heidegger či Derrida. Kromě samotného přiblížení Eisenmanova...
|
|
|
Idea a fenomén
Říha, Cyril ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Thein, Karel (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Název této části pochází z jednoho Patočkova rukopisu, konkrétně rukopisu se signaturou 3000/331 a názvem "Leonardo, Michelangelo". Tento manuskript patří do tzv. strahovské pozůstalosti a dosud nebyl - podobně jako téměř všechnl jemu příbuzné- uveřejněn. Patočka jej psal někdy v průběhu druhé světové války jako jednu ze součásti své plánované knihy o filosofii dějin. Celý rukopis, obsahujid hotové, souvislé úvahy, ale též kusé poznámky a výpisky, se rozkládá na 36 rukou psaných stranách formátu A5. To je však pouze hrubý, často velmi fragmentární text, a proto bude místy nezbytné sáhnout po jeho bezprostředním kontextu, tedy po dílech, na které Patočka v tomto svém rukopise výslovně odkazuje. Jde především o Leonardovu knihu O maliřstvi, sbírku jeho zlomků od M. Herzfeldové, Panofského studii Idea a Vasariho Životy. 7 Takto rozšířený text bude tvořit rámec pro naši důkladnou četbu. Zajímat nás na něm budou některé jeho zvláštní momenty - "vnější" překvapení (pro čtenáře přicházejícího k němu z vnějšku) a "vnitřní" pokušení (obsažená přímo uvnitř tohoto textu). A začněme hned prvním překvapením. Teoretické malířství je zde postaveno proti maliřstvi výkonnému. Toto děleni má dle Patočky svůj původ v protikladu vita contemplativa a activa: " ... jest aplikaci dualismu života kontemplativního a praktického na...
|
host ::
RSS.