|
|
Teplotní adaptace trávicích enzymů želvušek žijících v trvale chladném prostředí
JOZIĆ, Nikola
Tato práce představuje literární rešerši kmene Tardigrada, zkoumá vliv chladu na živé organismy obecně a zaměřuje se na adaptace organismů na chlad a mráz, zejména z hlediska enzymatických adaptací. Experimentální část této práce zahrnuje porovnání enzymatické aktivity enzymu -glukosidázy u želvušek z arktických ledovců (Svalbard) a želvušek z půdy mírného klimatu (Česká republika) při různých teplotách. Výsledky ukázaly vyšší enzymatickou aktivitu u želvušek z půdy mírného klimatu při všech měřených teplotách, enzymatická aktivita byla u obou porovnávaných skupin želvušek nejnižší při 5 °C a nejvyšší při 45 °C což naznačuje, že enzymy ledovcových želvušek nejsou chladově adaptovány.
|
|
|
The relationships among functional traits of tardigrades (Tardigrada), their diet, and environmental conditions
TŮMOVÁ, Michala
In this thesis, I explore several ways how to use functional traits to study the tardigrade role in the soil food web. The goal of the thesis was to show that it is possible to study tardigrade ecology even without species identification. Trophic classification of tardigrades, as well as morphometric traits of each individual, were used as functional traits. First, I confirmed the existence of different trophic groups, testing the whole spectrum of potential diet in three tardigrade species from different trophic groups. I showed that tardigrades differed not only in the scope of ingested items but also in survival and fecundity under different types of diet. Secondly, I compared trophic group composition with species composition in natural tardigrade communities. The results showed that species, as well as trophic group composition, responded to the same environmental drivers. Trophic group composition enabled easier interpretation of the tardigrade role in the soil food web, while species composition illustrated also species-specific preferences that were not connected to their feeding habits such as preferences for different levels of soil moisture. Finally, I have used morphometric traits measured in each individual separately which allowed me for evaluation of inter-specific as well as intra-specific variation. As a result, buccal tube length was selected as a predictor of tardigrade feeding preferences among nematode, rotifer, and tardigrade prey. In summary, the thesis documented that functional traits provide a tool for the prediction of tardigrade feeding behaviour and detection of changes in the role of tardigrades along environmental gradients without the need of species identification.
|
|
|
Storage cells and their role in tardigrade physiology.
Czerneková, Michaela ; Svoboda, Petr (vedoucí práce) ; Delagoutte, Emmanuelle (oponent) ; Weyda, František (oponent)
ZÁSOBNÍ BUŇKY A JEJICH ROLE VE FYZIOLOGII ŽELVUŠEK ABSTRAKT Želvušky (kmen Tardigrada) dokáží tolerovat řadu stresových podmínek (například téměř úplnou dehydrataci, vystavení extrémně nízkým i vysokým teplotám, a dokonce I otevřenému vesmírnému prostoru). Spadají tak mezi nejodolnější a radiaci-nejresistentnější mnohobuněčné organismy. Jejich tělní dutina je vyplněna volnými zásobními buňkami (tzv. storage cells, SC). Jejich role při anhydrobióze želvušek je předmětem diskuzí. Hlavním cílem této práce je (i) analyzovat přítomnost mitózy u SC, (ii) najít faktory, které ovlivňují anhydrobiotické přežití želvušek a (iii) popsat ultrastrukturu SC a ultrastrukturu SC vystavených stresorům desikace a teplotnímu stresu. Modelovým druhem pro všechny studie je druh R. cf. coronifer. Jedinci tohoto druhu jsou jedi z nejhojněji probádaných s ohledem na anhydrobiózu. Pro tyto účely byla využita řada histochemických technik v kombinaci se SEM, TEM a konfokální mikroskopií. Za prvé, frekvence mitotického dělení SC želvušek je častější u juvenilních jedinců než u dospělců, a koreluje s růstovou fází jedinců. Výskyt mitózy je častější u jedinců v procesu ekdyze, ale celkový mitotický index je nízký. Dále, želvušky druhu R. cf. coronifer přežijí maximum šesti po sobě následujících cyklů desikace/rehydratace. S každým...
|
|
|
Historie výskytu žábronožky Branchinecta gaini na souostroví Jamese Rosse a její fylogeografie
Pokorný, Matěj ; Sacherová, Veronika (vedoucí práce) ; Janko, Karel (oponent)
Žábronožka Branchinecta gaini Daday, 1910 je největším sladkovodním bezobratlým živočichem Antarktidy a zároveň vrcholovým konzumentem zdejších potravních sítí. Ekologické nároky B. gaini doprovázené "ruderální" životní strategií spolu s rozšířením zasahujícím do Patagonie naznačují, že poslední glaciál přežila v Jižní Americe a že se do Antarktidy rozšířila krátce po jeho skončení. Na ostrově Jamese Rosse, který je klimaticky nejdrsnějším územím, které dnes tato žábronožka obývá byla považována až do roku 2008 za vyhynulou, a to na základě paleolimnologické analýzy několika zdejších jezer, podle které se měla na ostrově vyskytovat asi v letech 4200 až cca 1500 let před dneškem, kdy zde díky změnám v povodí jezer způsobených neoglaciálními podmínkami vymřela. Paleolimnolgický rozbor Monolith Lake předkládané práce ukázal, že byla tato hypotéza chybná a že B. gaini obývala ostrov Jamese Rosse po celou dobu neoglaciálu až do současnosti. Fylogeografická analýza 16S rDNA jedinců B. gaini z Patagonie, Jižních Orknejí, Jižních Shetland a ostrova Jamese Rosse odhalil, že vysoká morfologická variabilita této žábronožky není na úrovni tohoto genu podpořena a že všechny zkoumané populace B. gaini tvoří jeden druh navíc s velmi malým počtem geograficky sdílených haplotypů. Jedinou výjimkou poukazující na delší...
|
|
| |
host ::
RSS.