|
|
Adversus nationes Arnobia ze Sikky a Octavius Minucia Felixe
Říhová, Ladislava ; Lášek, Jan Blahoslav (vedoucí práce) ; Šafin, Ján (oponent) ; Pokorný, Petr (oponent)
Africký učitel rétoriky Arnobius ze Sikky, žijící na přelomu 3. a 4. stoletní, patří k méně známým křesťanským autorům. Právě on je autorem latinsky psané apologie křesťanství Adversus nationes. Jeho spis poutá především zájem filologů a historiků starověku, obsahuje totiž velké množství látky mytologického charakteru. Cílem této práce pak je představit Arnobia nejen jako pramen pohanské teologie, ale také jako křesťana a svědka komplikované nábožensko - politické situace křesťanství v době před milánským ediktem, konkrétně v čase Diokleciánova pronásledování křesťanů. Vzhledem k nutnosti práce s původními texty obsahuje práce také první český překlad Arnobiovy apologie.
|
|
|
Novozákonní eschatologie a základy křesťanské naděje
Dosoudil, Jiří ; Ryšková, Mireia (vedoucí práce) ; Scarano, Angelo (oponent)
Práce se soustředí na eschatologii novozákonních spisů, a to se zřetelem zejména k těm jejím prvkům, v nichž nacházela raná církev svou naději. Řešena je otázka posunu křesťanských očekávání v souvislosti s opožďováním parusie, s níž souvisí další zájem práce o určení neměnných prků radostné zvěsti na jedné straně a dobových vlivů na vznik novozákonního kánonu na straně druhé. Vývoj naděje rané církve práce mapuje prostřednictvím kompilace autorových tvrzení doložených odkazy na konkrétní prameny a kriticky hodnocených tvrzení převzatých ze sekundární literatury. Pro značnou šíři celé tematiky se v řešení některých jejich dílčích otázek spolehá na převažující konsenzus, v těchto případech se však autor snaží alespoň o vlastní komentář. Samotné téma práce mapuje postupem skrze jednotlivé biblické texty či skupiny textů. Po shrnutí starozákonních východisek představuje také východiska dobová, významné sociokulturní fenomény Ježíšovy doby, apokalyptiku a některé mimobiblické prameny, a navazuje analýzou Pavlových textů. V nich si zvláště všímá prolnutí...
|
|
|
Velká Pavlova Apologie
Radovanská, Monika ; Ryšková, Mireia (vedoucí práce) ; Scarano, Angelo (oponent)
Tato práce se zabývá čtyřmi závěrečnými kapitolami Druhého listu do Korintu, které bývají považovány pro svou odlišnost za samostatný dopis. Apoštol Pavel zde obhajuje své apoštolské poslání před "protivníky". První kapitoly mají za cíl přiblížit život apoštola Pavla, jeho misijní cesty. Ve zkrácené podobě také popisují jednotlivé listy, které sv. Pavel napsal a tzv. katalogy utrpení, které tyto dopisy obsahují. Další oddíl se věnuje Korintu. Po stručném nástinu historie tohoto městského státu následuje kapitola o místní církevní obci. Po krátkém historickém přiblížení Korintu následuje charakteristika místní církevní obce, na niž navazuje popis problémů v této obci tak, jak je zaznamenávají listy, které Pavel do Korintu adresoval. Za tento výčet je vloženo krátké uvedení do problematiky významu slova "apoštol". V závěru této sekce se práce věnuje problematice korintské korespondence, tedy počtu listů napsaných do Korintu a jejich obsahům. Po tomto obecném uvedení do problému se již práce věnuje podrobnějšímu rozboru jednotlivých perikop 2 Kor 10-13, které by mohly osvětlit, jaké mohly být důvody pro tuto Velkou Pavlovu apologii.
|
|
|
Adversus nationes Arnobia ze Sikky a Octavius Minucia Felixe
Říhová, Ladislava ; Lášek, Jan Blahoslav (vedoucí práce)
Africký učitel rétoriky Arnobius ze Sikky, žijící na přelomu 3. a 4. stoletní, patří k méně známým křesťanským autorům. Právě on je autorem latinsky psané apologie křesťanství Adversus nationes. Jeho spis poutá především zájem filologů a historiků starověku, obsahuje totiž velké množství látky mytologického charakteru. Cílem této práce pak je představit Arnobia nejen jako pramen pohanské teologie, ale také jako křesťana a svědka komplikované nábožensko - politické situace křesťanství v době před milánským ediktem, konkrétně v čase Diokleciánova pronásledování křesťanů. Vzhledem k nutnosti práce s původními texty obsahuje práce také první český překlad Arnobiovy apologie.
|
|
|
Adversus nationes Arnobia ze Sikky a Octavius Minucia Felixe
Říhová, Ladislava ; Lášek, Jan Blahoslav (vedoucí práce)
Africký učitel rétoriky Arnobius ze Sikky, žijící na přelomu 3. a 4. stoletní, patří k méně známým křesťanským autorům. Právě on je autorem latinsky psané apologie křesťanství Adversus nationes. Jeho spis poutá především zájem filologů a historiků starověku, obsahuje totiž velké množství látky mytologického charakteru. Cílem této práce pak je představit Arnobia nejen jako pramen pohanské teologie, ale také jako křesťana a svědka komplikované nábožensko - politické situace křesťanství v době před milánským ediktem, konkrétně v čase Diokleciánova pronásledování křesťanů. Vzhledem k nutnosti práce s původními texty obsahuje práce také první český překlad Arnobiovy apologie.
|
|
|
Adversus nationes Arnobia ze Sikky a Octavius Minucia Felixe
Říhová, Ladislava ; Lášek, Jan Blahoslav (vedoucí práce) ; Šafin, Ján (oponent) ; Pokorný, Petr (oponent)
Africký učitel rétoriky Arnobius ze Sikky, žijící na přelomu 3. a 4. stoletní, patří k méně známým křesťanským autorům. Právě on je autorem latinsky psané apologie křesťanství Adversus nationes. Jeho spis poutá především zájem filologů a historiků starověku, obsahuje totiž velké množství látky mytologického charakteru. Cílem této práce pak je představit Arnobia nejen jako pramen pohanské teologie, ale také jako křesťana a svědka komplikované nábožensko - politické situace křesťanství v době před milánským ediktem, konkrétně v čase Diokleciánova pronásledování křesťanů. Vzhledem k nutnosti práce s původními texty obsahuje práce také první český překlad Arnobiovy apologie.
|
|
|
Novozákonní eschatologie a základy křesťanské naděje
Dosoudil, Jiří ; Ryšková, Mireia (vedoucí práce) ; Scarano, Angelo (oponent)
Práce se soustředí na eschatologii novozákonních spisů, a to se zřetelem zejména k těm jejím prvkům, v nichž nacházela raná církev svou naději. Řešena je otázka posunu křesťanských očekávání v souvislosti s opožďováním parusie, s níž souvisí další zájem práce o určení neměnných prků radostné zvěsti na jedné straně a dobových vlivů na vznik novozákonního kánonu na straně druhé. Vývoj naděje rané církve práce mapuje prostřednictvím kompilace autorových tvrzení doložených odkazy na konkrétní prameny a kriticky hodnocených tvrzení převzatých ze sekundární literatury. Pro značnou šíři celé tematiky se v řešení některých jejich dílčích otázek spolehá na převažující konsenzus, v těchto případech se však autor snaží alespoň o vlastní komentář. Samotné téma práce mapuje postupem skrze jednotlivé biblické texty či skupiny textů. Po shrnutí starozákonních východisek představuje také východiska dobová, významné sociokulturní fenomény Ježíšovy doby, apokalyptiku a některé mimobiblické prameny, a navazuje analýzou Pavlových textů. V nich si zvláště všímá prolnutí...
|
|
|
Počátky hierarchického uspořádání v rané církvi
PŘIBYL, Stanislav
Téma služeb a úřadů v církvi vždy přitahovalo pozornost teologů a služebníků církve. Raná církev vykazuje velikou rozmanitost organizačních modelů. Pro zkoumání této problematiky se jeví vhodné soustředit pozornost nejprve na charismatické jevy v rané církvi. V listu Efesanům stojí proroci po boku apoštolů jako ti, kdo spoluutvářeli samotné základy církevního učení. Podle Lukášových Skutků doprovází vkládání rukou zprostředkování Ducha při předávání rozmanitých církevních služeb. V Pavlových listech je mnoho seznamů duchovních darů, z nichž některé se přeměňovaly v trvalé úřady, jako například vedení nebo vyučování. Raní křesťané obzvláště vysoko cenili charisma mučednictví, zejména svých pastýřů. Putující proroci rovněž požívali vysoké úcty. Jejich výroky pronášené v extatických momentech se považovaly za vnuknuté Duchem svatým. Putující misionáři však představovali rovněž potenciální nebezpečí šíření herezí. Vedoucí úlohu v církvi však měli především apoštolové jako představitelé jediného úřadu, ustaveného samotným Pánem. Především Lukáš redukuje počet apoštolů na pouhých Dvanáct, zatímco Pavel se dovolává svého vlastního apoštolátu jako jim rovného. Vedle toho lze nalézt v rané církvi rovněž širší pojetí apoštolátu, totiž jako misie. V židokřesťanském prostředí církev napodobila výkon služby starších, známý ze synagogálního života. V pastorálních epištolách jsou presbyteři jmenováni spolu s biskupy a jáhny jako vedoucí církví. V listech Ignáce z Antiochie z počátku druhého století se již zmiňuje trojstupňová hierarchie, tj. jáhnové, presbyteři a jediný biskup. Tento typ monarchického episkopátu se brzy stal převládajícím v průběhu dalších dějin církve.
|
host ::
RSS.