|
|
The drama "Yoshitsune and the thousand cherry trees." Minamoto No Yoshitsune as a martial strategist, courtier and literary myth.
Ryndová, Jana ; Švarcová, Zdeňka (advisor) ; Rumánek, Ivan (referee) ; Hýbl, Ondřej (referee)
In her doctoral thesis the author would like to present the play Yoshitsune and the Thousand Cherry trees (Yoshitsune senbonzakura) as a unique piece of Japanese drama which has a great complexity and an outstanding place within the corpus of Japanese literature. Even if the play can be compared to Chushingura mono in its importance, Yoshitsune senbonzakura has not been widely translated to western languages. There are two exceptions, however: the English translation (Jones, Jr. 1993) and the German translation (Klopfenstein 1982). While comparing the two translations and using the most full original texts available (as preserved in Takeda Izumo and Namiki Sosuke Joruri Collection and Yuda Yoshio's Bunraku Joruri Collection), the author's goal is to present the play to Czech readers and its interpretation to Czech scholars. As for the flow and structure of the interpretation of Yoshitsune senbonzakura the author begins with an analysis of the historical background of the legend of Minamoto Yoshitsune, capturing the life of Yoshitsune from the time of Heiji rebellion (1159) when he was born to his death in 1189. Next the author concentrates on the legend itself as it evolved within the course of Japanese literature. With a shift from the court literature of Heian period towards the battlefield...
|
|
|
The kyogen farce, its lasting and changes
Hýbl, Ondřej ; Tirala, Martin (referee) ; Švarcová, Zdeňka (advisor)
Divadelní umělci na Západě dnes nemají organický soubor rad, o který by se mohli opřít, a který by jim usnadnil orientaci. Jedinou oporou jim je text hry a pokyny režiséra. Postrádájí pravidla jednání, která by jim pomáhala řešit praktické problémy, a přitom ne omezovala jejich uměleckou svobodu. Tradiční asijský divadelní umělec vychází ze soustavy organických a důkladně prověřených "absolutních pokynů", to jest uměleckých pravidel, která kodifikují uzavřený herecký styl představení, jemuž se musí podrobit všichni interpreti určitého žánru. Není snad třeba zdůrazňovat, že ti, kdo pracují v síti stanovených pravidel, mají větší svobodu než ti, kteří jsou -jako herci na západě- spoutáni náhodností a absencí pravidel. 1 Těmito slovy začíná Eugenio Barba své pojednání, ve kterém vysvětluje, proč se vlastně s kolektivem pustil do vývoje nového odvětví divadelní vědy - divadelní antropologie. Do výzkumu, který se snaží nalézt a popsat průsečíky mezi jednotlivými formami divadelního umění a tak extrahovat cosi jako "základní univerzální principy divadelního konání".
|
guest ::
RSS feed.