|
|
Vztahování se k druhému člověku v etice E. Levinase
VOLFOVÁ, Adéla
Práce je koncipována teoreticky a tvoří ji dvě hlavní kapitoly. Zabývá se etickou koncepcí vztahu k druhému člověku, kterou představuje francouzský filosof 20. století Emmanuel Levinas. Rozpracován je vztah mezi Já a Druhým, ve kterém je druhý člověk vždy prvotním centrem mého zájmu. Primárním znakem Levinasovy etiky je vykázat ji jako první filosofii. Jde mu tedy především o chápání metafyziky v čistě etickém pojetí. U Levinase dochází k události etického obratu, kdy nastává nahrazení dosavadní ontologie, jež se zaměřuje na teoretické poznání metafyzikou. Morálka je pojímána jako základ etického vztahu s druhou osobou. Tento interpersonální vztah je vždy vztahem asymetrickým a bytostně etickým. Levinasova etika je etikou odpovědnosti za Druhého, ve které je možné přiblížit se Druhému. Etika se zabývá pojetím transcendence, Nekonečna, exteriority a interiority.
|
|
|
Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury
Tourek, Jiří ; Říha, Cyril (vedoucí práce) ; Pětová, Marie (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Disertační práce Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury se pokouší o souhrnnou teoreticko-filosofickou analýzu nejpodstatnějších myšlenek pozdního díla soudobého teoretika architektury i architekta Petera Eisenmana. Základním východiskem jeho teoretického díla se ukazuje zásadní odmítnutí jakékoliv nadčasové esence architektury a snaha o její "odsunutí" z metafyzických základů. Cestou k tomuto cíli je tzv. "kritičnost", vypracovaná pomocí tří základních pojmů: interiority (ustavující pojetí architektury v konkrétní době), exteriority (zohlednění vlivů vnějších faktorů na proměny architektury) a anteriority (souhrnný pohled na dějiny architektonického diskursu). Tyto tři pojmy se u Eisenmana propojují v pojetí "nerozhodnutelnosti", ústředním motivu ve vypracování kritičnosti, a také v pojetí "diagramu" jakožto možného prostředku pro překonání metafyzického základu architektury. V závěru disertační práce následuje souhrnné zhodnocení Eisenmanova teoretického díla a jeho významu, a také zasazení takto pojatého celku do souvislosti s myšlením konce metafyziky. Tato souvislost staví Eisenmana do obdobné pozice, z níž se s celkem západní kultury pokoušeli vyrovnat autoři jako Nietzsche, Heidegger či Derrida. Kromě samotného přiblížení Eisenmanova...
|
|
|
Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury
Tourek, Jiří ; Říha, Cyril (vedoucí práce) ; Pětová, Marie (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Disertační práce Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury se pokouší o souhrnnou teoreticko-filosofickou analýzu nejpodstatnějších myšlenek pozdního díla soudobého teoretika architektury i architekta Petera Eisenmana. Základním východiskem jeho teoretického díla se ukazuje zásadní odmítnutí jakékoliv nadčasové esence architektury a snaha o její "odsunutí" z metafyzických základů. Cestou k tomuto cíli je tzv. "kritičnost", vypracovaná pomocí tří základních pojmů: interiority (ustavující pojetí architektury v konkrétní době), exteriority (zohlednění vlivů vnějších faktorů na proměny architektury) a anteriority (souhrnný pohled na dějiny architektonického diskursu). Tyto tři pojmy se u Eisenmana propojují v pojetí "nerozhodnutelnosti", ústředním motivu ve vypracování kritičnosti, a také v pojetí "diagramu" jakožto možného prostředku pro překonání metafyzického základu architektury. V závěru disertační práce následuje souhrnné zhodnocení Eisenmanova teoretického díla a jeho významu, a také zasazení takto pojatého celku do souvislosti s myšlením konce metafyziky. Tato souvislost staví Eisenmana do obdobné pozice, z níž se s celkem západní kultury pokoušeli vyrovnat autoři jako Nietzsche, Heidegger či Derrida. Kromě samotného přiblížení Eisenmanova...
|
|
|
Dialogický personalismus
CHALUPSKÁ, Martina
Tato práce pojednává o filosofickém proudu, který začal zapouštět své kořeny v 18. století ve filosofii řeči a výrazně se začal rozvíjet po první světové válce, tedy o tzv. DIALOGICKÉM PERSONALISMU. Charakterizuje samotný pojem dialogického personalismu, jeho vstup na pole filosofie a následný vývoj, a to jak ve světové sféře, kterou představují především Franz Rosenzweig, Ferdinand Ebner, Martin Buber a Emmanuel Lévinas, tak ve sféře české, která je zastoupena hlavně Karlem Vránou, Jolanou Polákovou nebo Milanem Machovcem. U každého z těchto autorů se podrobně věnuji jeho životu a následně rozboru jeho magnum opus z oblasti filosofie dialogu. Dále je zde popsán biblický rozměr tohoto proudu, Bible je zdrojem, z něhož filosofové dialogu vycházejí.
|
host ::
RSS.