Národní úložiště šedé literatury Nalezeno 8 záznamů.  Hledání trvalo 0.00 vteřin. 
Lymfedém horní končetiny jako komplikace po kurativní radioterapii pro nádor prsu
LOUDA, Marek
Lymfedém horní končetiny je závažnou komplikací léčby karcinomu prsu. Tato práce se zabývá vznikem otoku horní končetiny po prodělané kurativní léčbě karcinomu prsu. Práce popisuje terapii karcinomu prsu, metody terapie a léčebné záměry. Vysvětluje co je disekce sentinelové uzliny a možné komplikace po jejím odstranění. Protože radioterapie je nedílnou součástí léčby karcinomu prsu jsou zde uvedeny frakcionační režimy, dávky záření, ozařovací objemy a ozařovací techniky. Cílem práce bylo zhodnocení lymfedému horní končetiny u pacientek po disekci axilárních uzlin a pacientek po disekci sentinelové uzliny a po následném adjuvantním ozáření. Výzkumnou otázkou bylo, zda disekce pouze disekce sentinelové uzliny redukuje vznik lymfedému horní končetiny nezávisle na rozsahu a dávce záření. Metodika spočívala ve sběru dat pacientek s karcinomem prsu v Nemocnici České Budějovice a.s. a následném porovnání s údaji z odborné literatury.
Vyhodnocení klinických výsledků in-vivo dozimetrie na onkologii v Českých Budějovicích
ČAJANOVÁ, Nikola
Radioterapie neboli léčba pomocí účinků ionizujícího záření patří dnes k hlavním metodám léčby onkologických onemocnění. Dostatečně vysoké dávky ionizujícího záření jsou schopny inaktivovat a usmrcovat nádorové buňky. Okolní zdravé tkáni však tyto účinky záření škodí. Strategickým cílem radioterapie je tedy odstranění nádorového ložiska při co nejmenším poškození okolní zdravé tkáně. Úkolem radioterapie je najít optimální kompromis mezi těmito dvěma protichůdnými požadavky. Plánování ozařovací léčby je velmi zdlouhavý a složitý proces. Měl by být precizně proveden, aby se zachovala co nejvyšší účinnost a bezpečnost léčby. Cílový objem stanovený radiačním onkologem se musí pomocí různých zobrazovacích technik (především CT) přesně lokalizovat než dojde na jeho ozáření na ozařovači. Dále je potřeba provést stanovení velikosti jednotlivé a celkové dávky, frakcionace, ozařovací podmínky, velikost a uspořádání ozařovacích polí ad. Celý plánovací proces je potřeba neustále verifikovat. Během plánování se provádí verifikace pacienta, ozařovacích podmínek (verifikační systém), cílového objemu (verifikační snímky) a verifikace dávky (dozimetrie) k zajištění co nejvyšší kvality radioterapie. Zajištěním kvality v radioterapii se zabývá mezinárodní program Quality Assurance (QA), který podle zákona musí mít každé pracoviště radiační onkologie v České Republice vypracován. Tento program definuje postupy, které je třeba dodržet, aby se eliminovaly veškeré nepřesnosti, které by mohly vést k suboptimální léčbě zářením nadměrné či nedostatečné expozici. Jedním z nástrojů QA v radioterapii je i in-vivo dozimetrie, která je hlavním předmětem této bakalářské studie. Součástí verifikačního systému a jako poslední pojistka QA v celém algoritmu léčby zářením je in-vivo dozimetrie. Pomocí této techniky se měří vstupní a výstupní dávka záření v podmínkách in-vivo, tj. přímo na pacientovi. Měřením se ověřuje, zda souhlasí naplánovaná dávka s dávkou ozařovanou. In-vivo dozimetrie se provádí u radikálních onkologických pacientů během zevního ozáření na lineárním urychlovači. Dávka záření se detekuje pomocí polovodičových diod nebo termoluminiscenčních materiálů. In-vivo měření neslouží pouze ke kontrole dávky dodané do cílového objemu, ale také dávky absorbované v kritických orgánech anebo v situacích, kdy je dávku těžké předvídat. Prostřednictvím in-vivo dozimetrie lze včas odhalit různé systémové nepřesnosti nebo náhodné chyby u jednotlivých pacientů. K odhalení nesprávné dávky záření slouží tzv. toleranční limity. Při překročení limitů je třeba provést detailní kontrolu všech kroků radioterapeutického procesu. K seznámení s problematikou in-vivo dozimetrie a jejím zastoupením v současné radioterapii byla zpracována teoretická část bakalářské práce s použitím odborných informačních zdrojů...
Redukce radiační zátěže užitím fluoroskopické navigace při transpedikulární instrumentaci bederní páteře.
ŠRŮTKOVÁ, Eva
REDUKCE RADIAČNÍ ZÁTĚŽE UŽITÍM FLUOROSKOPICKÉ NAVIGACE PŘI TRANSPEDIKULÁRNÍ INSTRUMENTACI BEDERNÍ PÁTEŘE SOUHRN Předmětem práce je srovnání radiační zátěže při standardní fluoroskopii a navigované transpedikulární instrumentaci bederní páteře, při dodržení standardních metod a přesnosti umístění šroubů. Materiál a metoda: Statisticky byl zpracován soubor 60 pacientů, kteří byli rozděleni do dvou stejných skupin. V první skupině bylo stabilizováno 1,9 segmentů bederní páteře. Věkový průměr byl 60,8 roků (od 35 do 75 let). Šrouby byly zaváděny transpedikulárně pod kontrolou rtg zesilovače. Ve druhé skupině bylo průměrně stabilizováno 1,8 segmentů. Věkový průměr byl 61,1 roků (od 38 do 75 let). K zavedení šroubů byla pooperačně užita 2D fluoroskopická navigační technika (VectorVision, BrainLAB, Německo). Doba skiaskopie byla získávána z rtg zasilovače a zaznamenávána pro každou operaci (s navigací i bez navigace). Naměřené hodnoty byly mezi sebou porovnány. U obou skupin se umístění šroubů průběžně kontrolovalo pravidly definovanými Learchem, Acikbasem a Whitecloudem v předozadní a laterální projekci s pečlivou palpací pediklu. Výsledky: Radiační zátěž byla přepočítána na jeden obratel (2 šrouby), a to v obou skupinách. Ve druhé (navigované) skupině byla doba radiační zátěže signifikantně kratší (3,4 s) než v první (standardní) skupině (14,4 s). Čas potřebný k registraci dat byl kolem 6 minut (rozsah 3 ? 11 minut). Poměr vzhledem na Acikbas výpočtovou metodu byl v první skupině průměrně 43,2 % (rozsah 32 % - 74 %) a ve druhé skupině 44,1 % (rozsah 35 % - 76 %). Průměrná expoziční dávka první skupiny činila 243 ?G/m2 a u druhé skupiny 138 ?G/m2. Expoziční dávky jsou ve druhé skupině o 105 ?G/m2 menší. Závěr: Na základě provedených výsledků lze potvrdit hypotézu, že navigace umožňuje při dosažení stejné přesnosti zavedení šroubů do pediklů redukci radiační zátěže pacientů a personálu operačního sálu přibližně na ?. Tato redukce je významná převážně u více etážových stabilizací páteře a ve spondylochirurgických centrech, kde se denně provádí četné spinální instrumentace.
Digitalizace, výhody a nevýhody, srovnání s analogovou metodou zpracování RTG i s ohledem na dávky záření
TONCROVÁ, Silvie
Od objevení rtg paprsků uběhla již řada let, přesto je vyšetřování pomocí rentgenového záření i dnes jedním z nejčastější užívaných vyšetření. V průběhu let trvání radiologického oboru byly vyvinuty výkonné rentgenové přístroje pro základní skiaskopické a skiagrafické metody. V posledních desetiletích se u rentgenových přístrojů stále více uplatňuje výpočetní technika, která se stala také základem nových rentgenových vyšetřovacích metod a digitalizace se tak dostává i do oboru rentgenové diagnostiky. Cílem mé práce bylo porovnat výhody a nevýhody digitálního zpracování rtg obrazu oproti analogové metodě, porovnání ekonomických a provozních nákladů těchto systémů a dávek na jednotlivých přístrojích. Srovnání jsem prováděla na odděleních se systémy přímé digitalizace, nepřímé digitalizace a s analogovým zpracováním obrazu. Moje hypotéza, že při použití digitálních přístrojů je radiační zátěž pro pacienta nižší, byla potvrzena. Je to dobře patrné z tabulek a grafů, které dokumentují výsledky mého měření. Uvádím zde základní popis vzniku a tvorby rentgenového obrazu podle jednotlivých systémů, některé legislativní požadavky, vysvětlení základních pojmů a technické údaje o použitých diagnostických přístrojích. Tato práce je názornou ukázkou, že digitalizace v radiodiagnostice přispívá ke snížení dávky záření pro pacienta a pro velká zdravotnická zařízení je ekonomicky výhodnější. Digitalizované systémy jsou sice náročnější na softwarové vybavení pro vytvoření obrazu, ale správnou manipulací usnadňují a urychlují práci radiologického asistenta a tím i zlepšují kvalitu péče o pacienta.

Chcete být upozorněni, pokud se objeví nové záznamy odpovídající tomuto dotazu?
Přihlásit se k odběru RSS.