|
|
Cell response to genotoxic stress-based anti-cancer therapies
Imrichová, Terezie ; Hodný, Zdeněk (vedoucí práce) ; Rossmeislová, Lenka (oponent) ; Rotrekl, Vladimír (oponent)
Tato práce se zabývá buněčnou odpovědí na genotoxický stres; konkrétně odpovědí na protinádorovou léčbu s genotoxickým mechanismem účinku. Buněčná odpověď může mít některý z následujících průběhů: v případě závažného poškození DNA buňky většinou podstoupí apoptózu nebo vstoupí do senescence. Pokud je poškození méně závažné nebo pokud buňkám nefungují kontrolní mechanismy, mohou tyto pokračovat v buněčném cyklu, ať už s úspěšně opravenou nebo s mutovanou DNA. Díky selekčnímu tlaku se v buňkách hromadí ty mutace, které jim poskytují určitou růstovou výhodu v podmínkách trvajícího genotoxického stresu a buňky se postupně stávají rezistentními. Ve své dizertační práci jsem se zaměřila na několik aspektů celého výše popsaného procesu. V prvním projektu, kterého jsem se zúčastnila, bylo mým úkolem charakterizovat populaci radiorezistentních a anoikis-rezistentních buněk karcinomu prostaty. Tato populace byla získána po ozáření buněk 35 dávkami 2 Gy, což je režim běžně používaný v klinické praxi. Po takovémto ozařovacím procesu se objevila populace buněk s nízkou adhezí, která vykazovala zvýšenou expresi mezenchymálních a kmenových markerů. Nízká adhezivita těchto buněk byla vyvolána signální dráhou proteinu Snail a jejich resistence vůči anoikis byla umožněna díky signalizaci ERK1/2. Zjistili jsme, že po...
|
|
|
Cell response to genotoxic stress-based anti-cancer therapies
Imrichová, Terezie ; Hodný, Zdeněk (vedoucí práce) ; Rossmeislová, Lenka (oponent) ; Rotrekl, Vladimír (oponent)
Tato práce se zabývá buněčnou odpovědí na genotoxický stres; konkrétně odpovědí na protinádorovou léčbu s genotoxickým mechanismem účinku. Buněčná odpověď může mít některý z následujících průběhů: v případě závažného poškození DNA buňky většinou podstoupí apoptózu nebo vstoupí do senescence. Pokud je poškození méně závažné nebo pokud buňkám nefungují kontrolní mechanismy, mohou tyto pokračovat v buněčném cyklu, ať už s úspěšně opravenou nebo s mutovanou DNA. Díky selekčnímu tlaku se v buňkách hromadí ty mutace, které jim poskytují určitou růstovou výhodu v podmínkách trvajícího genotoxického stresu a buňky se postupně stávají rezistentními. Ve své dizertační práci jsem se zaměřila na několik aspektů celého výše popsaného procesu. V prvním projektu, kterého jsem se zúčastnila, bylo mým úkolem charakterizovat populaci radiorezistentních a anoikis-rezistentních buněk karcinomu prostaty. Tato populace byla získána po ozáření buněk 35 dávkami 2 Gy, což je režim běžně používaný v klinické praxi. Po takovémto ozařovacím procesu se objevila populace buněk s nízkou adhezí, která vykazovala zvýšenou expresi mezenchymálních a kmenových markerů. Nízká adhezivita těchto buněk byla vyvolána signální dráhou proteinu Snail a jejich resistence vůči anoikis byla umožněna díky signalizaci ERK1/2. Zjistili jsme, že po...
|
|
|
Odpověď metastatických buněčných linií karcinomu prostaty na genotoxický stres
Imrichová, Terezie ; Hodný, Zdeněk (vedoucí práce) ; Rösel, Daniel (oponent)
Rakovina prostaty je u mužů čtvrtá nejčastější příčina úmrtí v oblasti nádorových onemocnění. Jedním z nejúčinnějších léčebných přístupů je v současnosti radikální prostatektomie následovaná terapeutickým ozařováním. Tato metoda však není stoprocentně účinná; až u 53 % pacientů se po ozařování objeví sekundární nádory. Dle naší hypotézy samo ionizující záření indukuje v buňkách změny, týkající se zejména epiteliálně-mesenchymální tranzice a kmenovosti, které umožňují nádoru metastázovat. Abychom tuto hypotézu ověřili, ozařovali jsme buňky metastatické nádorové linie rakoviny prostaty DU145 frakcionovaným zářením 10 x 2 Gy a sledovali jsme expresi vybraných epiteliálních, mezenchymálních a kmenových markerů před a po ozáření. Kromě toho jsme se zaměřili na subpopulaci tzv. plovoucích buněk, které vznikají během ozařování. Tyto buňky jsou schopny přežít ozařovací režim, po nějaké době přisednou zpět na podklad a dají vzniknout readherentní populaci. Naším cílem bylo stanovit, v jaké fázi buněčného cyklu se tyto buňky nacházejí a zda, příp. jak rychle proliferují. V této práci jsme ukázali, že ozařování působí jen malé změny týkající se epiteliálního/mesenchymálního a kmenového charakteru adherentní frakce DU145 buněk. Dále jsme experimentálně prokázali, že malá populace buněk je schopná přežít proces...
|
|
|
Úloha endogenního steroidu dehydroepiandrosteronu (DHEA) v modulaci lokálního metabolismu glukokortikoidů.
Imrichová, Terezie ; Pácha, Jiří (vedoucí práce) ; Kůs, Vladimír (oponent)
Antiglukokortikoidní vlastnosti dehydroepiandrosteronu (DHEA) jsou známy již několik let, dosud však nebyla objasněna jejich molekulární podstata. Výsledky některých pokusů napovídají, že DHEA není antiglukokortikoidem sám o sobě, nýbrž působí v organismu prostřednictvím svých 7-oxidovaných metabolitů 7-OH-DHEA, 7-OH-DHEA a 7-oxo-DHEA. V posledních letech byly testovány nejrůznější hypotézy o tom, jakými mechanismy zmíněné steroidy brání glukokortikoidům vykonávat svou funkci. Některé z nich byly spolehlivě vyvráceny (např. kompetitivní inhibice vazby na glukokortikoidní receptor), jiné potvrzeny (např. DHEA-zprostředkovaná změna v expresi některých enzymů glukokortikoidního metabolismu), o dalších se stále uvažuje. Nicméně vysvětlení podstaty antiglukokortikoidního efektu DHEA či jeho metabolitů je zcela klíčové pro jejich možné využití pro terapeutické účely.
|
host ::
RSS.