|
|
Významní světoví výrobci a stavitelé fagotů
Skalický, Radovan ; Herman, František (vedoucí práce) ; Seidl, Jiří (oponent)
Fagot je dřevěný dechový nástroj s kónickým vrtáním, na který se hraje pomocí dvouplátkového třtinového strojku a který se nejčastěji používá jako tenor nebo bas orchestrální dřevěné dechové sekce či komorních souborů.
Fagot prošel poměrně dlouhým vývojem, za jeho předchůdce totiž bývá považován nástroj Phagotum, který vznikl již v roce 1525. Vývoj nástroje pak pokračoval přes dulcian, stavěný z jednoho kusu dřeva, přes klasicistní a romantický vícedílný fagot až k moderní podobě nástroje, kterou známe zhruba od první poloviny 19. století. V této době se ustálily dva typy fagotu: francouzský (konstrukčně subtilnější a zvukově jemnější se snadným ozvem vysokých poloh) a německý (robustnější, zvukově průraznější ? zejména ve spodní poloze). O německou podobu nástroje, která dnes ve světě převažuje, se zasloužila především dvojice nástrojařů Carl Almenraeder (1786 ? 1843) a Johann Adam Heckel (1812 ? 1877).
Moderní fagot se vyrábí z javorového dřeva a skládá se z pěti částí: hlavice, basové hole, boty, křídla a esa. Eventuální šestou částí je dvouplátkový třtinový strojek. V současnosti můžeme vidět v praxi dvě podoby tohoto nástroje, a to basovou ? fagot a kontrabasovou ? kontrafagot.
K významným výrobcům německého typu fagotu patřili před druhou světovou válkou kromě firmy Heckel také němečtí výrobci Adler, Hüller, Kohlert, Mollenhauer a Mönnig. V současnosti se mezi hlavní výrobce německých nástrojů počítají firmy: Amati (Česká Republika), Bell (Kanada), Fox (USA), Heckel (Německo), Mönnig-Adler (Německo), Moosmann (Německo), Püchner (Německo), Schreiber (Německo), Takeda (Japonsko), Walter (Německo), Wolf (Německo) a Yamaha (Japonsko). Francouzský typ nástroje pak dříve produkovaly dílny Mahillon (Belgie), Boosey & Hawkes (Anglie) a Morton (Anglie). V současné době jej vyrábí pouze firmy Buffet-Crampon (Francie) a Selmer (Francie). Kromě těchto výrobců existuje ještě široké spektrum výrobců a stavitelů historických replik. Z nejvýznamnějších jsou to např.: Olivier Cottet, Laurent, Vergeat (Francie), Moeck, Rainer Weber, Guntram Wolf (Německo), Matthew Dart, John Hanchet, Graham Lyndon-Jones, Barbara Stanley (Velká Británie), Peter de Robinson a Konningh (Nizozemí), Robert Cronin a Ross (USA).
|
|
|
Francis Poulenc - komorní tvorba pro fagot
Skalický, Radovan ; Seidl, Jiří (vedoucí práce) ; Herman, František (oponent) ; Hlaváč, Jiří (oponent)
Francis Poulenc je znám především jako člen skladatelské skupiny, která vznikla v Paříži na počátku 20. století a která se nazývá ?Pařížská šestka?. Kromě Poulenca do ní patří ještě Darius Milhaud, Arthur Honegger, Georges Auric, Louis Durey a Germaine Tailleferrová a ačkoli je dohromady spojuje jen málo znaků, řadíme je zpravidla ke směru hudebního neoklasicismu. Inspirátorem skupiny byl Eric Satie a mluvčím pak Jean Cocteau, jehož manifest Kohout a harlekýn je vyjádřením východisek skupiny.
Francis Poulenc se narodil 7. ledna 1899 v Paříži a prožil zde většinu svého života. Studoval soukromě u Ricarda Viñese (klavír) a Charlese Koechlina (kompozice). Zprvu byl známý především jako klavírista (v duu s barytonistou Piérrem Bernacem nebo se sopranistkou Denise Duval), posléze vešel ve známost i jako uznávaný skladatel. Zemřel na infarkt 30. ledna 1963.
Poulencova tvorba obsahuje téměř všechny skladatelské žánry, nejvíce však napsal písní a skladeb pro klavír. Známé jsou jeho opery (např. Prsy Tirésiovy nebo Dialogy Karmelitek), dále koncerty (např. Koncert pro klavír a orchestr nebo Koncert Champêtre pro cembalo) a také tvorba duchovního zaměření (Litanies à la vierge noire nebo Stabat Mater). Mezi posluchači je však nejpopulárnější jeho tvorba komorní, především pro svou vyváženost a krásné melodie.
Ve třech ze svých komorních skladeb použil Poulenc fagot: V Sonátě pro klarinet a fagot (1922), v Triu pro hoboj, fagot a klavír (1926) a v Sextetu pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh a klavír (1939). Každá z těchto kompozic má svá specifika a fagot je v nich použit odlišným způsobem. Sonáta pro klarinet a fagot je postavena na sólovém hlasu klarinetu. Fagot jej pouze doprovází figuracemi a skoky v legatu. V Triu hraje hlavní roli klavír a dvojice hoboje a fagotu mu v hudebním dění sekunduje. Nejsou však sníženi na roli pouhých doprovázečů, Poulenc jim svěřuje také značnou část motivického materiálu. Sextet je pak vyváženým komorním dílem s rovnoměrným využitím všech nástrojů.
|
host ::
RSS.