|
|
Syndrom karpálního tunelu - Možnosti terapie pomocí ovlivnění neurofyziologie řízení pohybu z kořenového kloubu
ŠUBERT, Daniel
Syndrom karpálního tunelu (SKT) je nejčastějším úžinovým syndromem na horní končetině. Vzniká opakovaným a dlouhodobým přetěžováním určitých svalových skupin s následným útlakem n. medianus v oblasti zápěstí, která se nazývá karpální tunel. Spodinu tvoří 8 zápěstních kůstek a shora je překryt pomocí ligamentum transversum carpi. Skrz kanál prochází i jiné struktury jako cévy a šlachy, jejichž zduření může taktéž způsobit zmiňované onemocnění. SKT postihuje častěji ženy než muže a to v poměru 4:1 (Bitnar aj., 2009) a jeho výskyt, i přes veškerou moderní technologii a péči narůstá (Ehler, 2005; Mlčoch, 2008). Riziko postižení SKT v životě každého jedince je podle amerických vědců kolem 10% (Mrzena 2006). Celosvětový roční nárůst je 0,1% a celkový výskyt v populaci je 2,7-3% (Kanta 2006). V USA se ročně odoperuje přibližně 260 000 nemocných právě s touto diagnózou (Mlčoch, 2008). Útlak nervu má za následek stupňující bolesti a brnění, zprvu noční, mizící po protřepání ruky nebo rozcvičení. Později přetrvávají parestezie doprovázející bolest i přes den. Po odborném diagnostice neurologem pomocí elekromyografického vyšetření (EMG) pacient často podstupuje chirurgický zákrok, při němž dojde k přetětí ligamentum transversum carpi. Důležitou roli zde hraje včasná rehabilitace. Očekávaný návrat plných funkčních schopností ruky je zhruba do jednoho roku od operace. Navzdory předpokladům se asi u 25% pacientů nedaří stav v uvedeném období plně rehabilitovat (Mrzena, 2005). Vyvstává otázka, zda jsou současné postoperační rehabilitační postupy zaměřené čistě do oblasti akra horní končetiny dostatečně efektivní, či zda by bylo možno je doplnit o komplexní terapii na neurofyziologickém podkladě vedenou již z kořenového kloubu a rekonvalescenci tím zefektivnit. Tato práce zahrnuje teoretické i praktické poznatky související s onemocněním syndromu karpálního tunelu. Obecná část se zabývá především anatomií, kineziologií, funkční ontogenetikou horní končetiny, diagnostikou a terapií SKT. Cílem této práce je zjistit, jaký efekt bude mít aplikace terapie, ovlivňující neurofyziologii řízení pohybu již z kořenového kloubu a zakomponovat ji do dnešních standardních rehabilitačních postupů u pacientů, kteří podstoupili chirurgické ošetření syndromu karpálního tunelu. Dále navrhnout a uskutečnit krátkodobý rehabilitační plán u konkrétních pacientů s touto diagnozou. Za tímto účelem byl vytvořen soubor cviků zaměřených především k aktivaci a posílení stabilizačního svalstva pletence ramenního, kdy by byl účinek přenesen reflexní cestou jak na akrum, tak i na vzdálenější etáže stabilizačního systému. K uskutečnění praktické části byli vybráni dva probandi, kterým byl na základě neurologického vyšetření diagnostikován syndrom karpálního tunelu a podstoupili chirurgické ošetření. Každý z probandů absolvoval celkem šest sezení, na kterých byla prováděna manuální terapie v oblasti zápěstí a ruky, dále proběhla edukace v souvislosti se specifickými cviky zaměřenými na stabilizaci pletence ramenního. Následně byla prováděna, nezávisle na již probíhající terapii, sestava mnou navržených cviků vždy alespoň 1x denně po dobu 5-10 minut. Na každém dalším sezení byla provedena kontrola a korekce cvičebního postupu a zhodnocení přínosu cvičení. U všech probandů byla na začátku i na konci terapie odebrána data v podobě kineziologického rozboru. Pro subjektivní hodnocení efektivity terapie byla použita vizuální analogová škála hodnocení bolesti. Za účelem objektivního způsobu hodnocení byl použit sponkový test, goniometrické měření a funkční testy úchopů dle Nováka. U probandů došlo v průběhu celé terapie k úplnému vymizení bolestí v klidu a velmi výraznému zmírnění bolesti při pohybu operovanou končetinou. Rozsahy pohybů a funkční schopnosti ruky se taktéž zlepšily. Na základě objektivních i subjektivních testů lze usuzovat, že během terapie byly splněny stanovené cíle.
|
host ::
RSS.