|
|
Luboš Fišer, závěrečné tvůrčí období
Endršt, Jaroslav ; Slavický, Milan (vedoucí práce) ; Havelková, Tereza (oponent)
Analýzy, které jsou chronologicky řazené, si kladou za cíl objasnit proces vývoje hudební řeči Luboše Fišera v závěrečném období posledních dvaceti let jeho života a detailně analyzovat prostředky, jakými dosahuje svého osobitého rukopisu. V úvodní kapitole jsem shrnul základní charakteristiky Fišerova rukopisu konce sedmdesátých let, ke kterým dospěla Martina Bartošová ve své diplomové práci269. V následných kapitolách analytické části jsem se detailně zabýval charakteristikou jeho rukopisu následujících dvaceti let. Pojďme se nyní podívat, jakou cestou se vývojový proces jeho hudební řeči ubíral. Z hlediska formy zůstává koncepce prakticky neměnná po celou dobu osmdesátých a devadesátých let. Skladba je členěna na drobné díly, kterých bývá zpravidla dvanáct až dvacet pět v závislosti na délce skladby. Kromě tradičně krátkých forem se v daném období objevují dvě skladby mnohem obsáhlejší. Tím jsou bezmála dvacetiminutové Salcburské serenády (1979) obsahující 52 dílů a přes hodinu trvající televizní opera Věčný Faust(1983-5), která čítá 131[!] dílů. Jednotlivé díly jsou autonomní celky střihově řazené za sebou. Vzájemně však nejsou již tak kontrastní až antitetické jako v šedesátých letech. Především větší formy, jako Věčný Faust či Salcburské serenády, drobné díly seskupují do tématických okruhů s jedním...
|
|
|
Luboš Fišer, závěrečné tvůrčí období
Endršt, Jaroslav ; Havelková, Tereza (oponent) ; Slavický, Milan (vedoucí práce)
Analýzy, které jsou chronologicky řazené, si kladou za cíl objasnit proces vývoje hudební řeči Luboše Fišera v závěrečném období posledních dvaceti let jeho života a detailně analyzovat prostředky, jakými dosahuje svého osobitého rukopisu. V úvodní kapitole jsem shrnul základní charakteristiky Fišerova rukopisu konce sedmdesátých let, ke kterým dospěla Martina Bartošová ve své diplomové práci269. V následných kapitolách analytické části jsem se detailně zabýval charakteristikou jeho rukopisu následujících dvaceti let. Pojďme se nyní podívat, jakou cestou se vývojový proces jeho hudební řeči ubíral. Z hlediska formy zůstává koncepce prakticky neměnná po celou dobu osmdesátých a devadesátých let. Skladba je členěna na drobné díly, kterých bývá zpravidla dvanáct až dvacet pět v závislosti na délce skladby. Kromě tradičně krátkých forem se v daném období objevují dvě skladby mnohem obsáhlejší. Tím jsou bezmála dvacetiminutové Salcburské serenády (1979) obsahující 52 dílů a přes hodinu trvající televizní opera Věčný Faust(1983-5), která čítá 131[!] dílů. Jednotlivé díly jsou autonomní celky střihově řazené za sebou. Vzájemně však nejsou již tak kontrastní až antitetické jako v šedesátých letech. Především větší formy, jako Věčný Faust či Salcburské serenády, drobné díly seskupují do tématických okruhů s jedním...
|
host ::
RSS.