|
|
Genetická studie dětské obezity
Říhová, Aneta ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Novota, Peter (oponent)
Obezita je multifaktoriální onemocnění. Genetické faktory se na jejím vzniku podílejí ze 40-70% (Barsh et al., 2000). Její výskyt je spjat s řadou zdravotních komplikací, které ovlivňují kvalitu života a zkracují jeho délku. Promítá se do stále mladšího věku a její prevalence ve světě roste. I když bylo popsáno několik stovek genetických markerů souvisejících s obezitou, stále ještě neznáme všechny příčiny, což znesnadňuje účinnost terapie. Předmětem této práce bylo studium vybraných genů a jejich polymorfizmů: FABP2 (rs1799883) a PLIN (rs1052700 a rs894160). Cílem bylo prokázat asociaci zjištěných genotypů s antropometrickými a biochemickými parametry související s obezitou v souboru 299 dětí a adolescentů ve věku 7-18 let. Dalším cílem bylo prokázat vliv těchto genotypů na úspěšnost redukční terapie. Asociace polymorfizmů s antropometrickými a/nebo biochemickými parametry byla hodnocena zvlášť u chlapců a dívek. Zjištěné frekvence genotypů se mezi pohlavími nelišily a byly v souladu s variabilitou jiných zkoumaných populací. U polymorfizmu rs1799883 nebyla nalezena asociace s naměřenými antropometrickými a biochemickými parametry, ani vliv na ztráty hmotnosti během redukční terapie. U TT homozygotních jedinců polymorfizmu rs1052700 byly nalezeny signifikantně vyšší hodnoty BMI a dalších antropometrických...
|
|
|
Význam a úloha monocytů v patogenezi diabetu - imunogenetická studie
Paukner, Karel ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Černá, Marie (oponent)
Diabetes 1. typu je autoimunitní onemocnění způsobené destrukcí β buněk Langerhansových ostrůvků pankreatu syntetizujících inzulín. V důsledku zničení β buněk je hlavním příznakem onemocnění hyperglykémie. Monocyty hrají klíčovou roli v aktivaci T lymfocytů, jejichž působení může být protektivní (Treg ) nebo destruktivní. Prostřednictvím svých derivátů má monocyt podíl jak na ničení β buněk (makrofágy), tak na utváření self-tolerance (dendritické buňky). V posledních desetiletích meziročně vzrůstá počet diabetiků. V této práci si za cíl kladu shrnout roli monocytů v patogenezi T1D a pokusím se navrhnout možný směr dalšího bádání.
|
|
|
Autoimunitní a lymfoproliferativní onemocnění: asociace a společné mechanismy
Dobiášová, Alena ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Hušáková, Markéta (oponent)
Autoimunitní a lymfoproliferativní onemocnění sdílejí určité etiologické mechanismy. Vznik obou chorob je složitý proces zahrnující nahromadění dědičných a somatických mutací v jediné hematopoetické buňce, která díky pozměněné aktivitě dokáže překonat různé body kontroly a omezení buněčného růstu i přežívání. Jedná se například o mutace v genech kódujících transkripční faktory, molekuly apoptických signalizačních drah, kostimulační molekuly a molekuly sekretované do extracelulárního prostoru. Všechny tyto molekuly ovlivňují rovnováhu mezi přežitím a programovanou smrtí buňky. Jejich deregulovaná exprese umožňuje buňce překonat obranné prvky imunitního systému. Mohou tak přežívat autoreaktivní i nádorové buňky, které by byly za normálních okolností selektovány. Tato práce nastiňuje vliv deregulované exprese vybraných molekul na vznik autoimunitních i lymfoproliferativních onemocnění. Klíčová slova: autoimunitní onemocnění, lymfoproliferativní onemocnění, etiologie, AIRE, c-MYC, TP53, FOXP3, Fas, PTEN, Bim, CTLA-4, CD5, CD30, CD40/CD40L, BAFF, α-taxilin, IL-10.
|
|
|
Nanismus. Patogeneze onemocnění se zvláštním zaměřením na genetické příčiny
Procházková, Lucie ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Křepelová, Anna (oponent)
Nanismus je porucha vyznačující se extrémně nízkou postavou, která může být zapříčiněna hormonálními, genetickými nebo metabolickými vadami. Tato práce, která je zpracována na základě studia materiálů převážně zahraničních autorů ve formě odborných článků a publikací, se zabývá vybranými typy nanismu a jejich patogenezí. Všechny vybrané typy tohoto onemocnění jsou způsobeny genetickými vadami a to v genech FGFR3, COMP, COL2A1, DTDST a PTH/PTHrP. Častou příčinou nanismu jsou bodové mutace, které vznikají z velké části de novo a většina z nich se dědí autozomálně dominantně. Jedná se o obsáhlou skupinu poruch s různým stupněm závažnosti od mírné formy jako je mnohočetná epifyzární dysplázie, po letální formu, kterou je například thanatoforická dysplázie.
|
|
|
Dědičné senzomotorické neuropatie.
Jelínková, Zora ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Šolc, Roman (oponent)
Dědičné senzomotorické neuropatie (HMSN), taktéž známé pod názvem Charcot-Marie- Tooth disease (CMT) jsou klinicky i geneticky heterogenní skupina nejčastějších dědičných nemocí ovlivňujících periferní nervstvo. Tyto nemoci se obecně vyskytují v prevalenci 5 - 40 nemocných na 100 000 obyvatel. CMT byla poprvé popsána v roce 1886. Vzhledem k velkému množství různých druhů mutací je klasifikace HMSN nejednotná. Základní dělení je dle vedení vzruchu nervem na demyelinizační (CMT 1) a axonální (CMT 2) typ. Dále se pak klasifikuje převážně dle typu dědičnosti a fenotypového projevu. Autozomálně dominantní CMT 1 rozdělujeme na 4 základní formy - CMT 1A až D. Také CMT 2 můžeme rozlišit na jednotlivé genetické podtypy jako u CMT 1, nebo lze přistoupit ke klasifikaci na základě fenotypových projevů. Vedle autozomálně děděných HMSN jsou dalšími typy dědičných senzomotorických nemocí pohlavně vázané CMT, intermediární CMT, Déjerine- Sottas syndrom, kongenitální hypomyelizační forma a hereditární neuropatie s tendencí k tlakovým parézám. Jednotlivé typy HMSN jsou způsobeny mutacemi v různých genech nacházejících se na různých chromosomech. Nejčastějším typem CMT je autozomálně dominantní typ CMT 1A, kdy dochází k duplikaci v genu PMP22. Přestože tato onemocnění nejsou primárně smrtelná, velice ovlivňují...
|
|
|
Genetické rizikové faktory systémových autoimunitních onemocnění
Bičíková, Adéla ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Novota, Peter (oponent)
Jednou z charakteristických vlastností systémových autoimunitních onemocnění je produkce autoprotilátek proti vlastním antigenům. Genetická predispozice je nesena HLA geny II. třídy DRB a DQB, které však tvoří pouze okolo 40 % rizika. V posledních několika dekádách zaznamenal výzkum dalších genetických rizikových faktorů velký pokrok. Existuje nespočet predispozičních genů, jež jsou systémovými chorobami sdílené. Sem patří např. geny PTPN22, STAT4, IRF5, TNFAIP3, TNFSF4, BANK1, BLK, CTLA4, geny pro Fcγ receptory, FAS a další. Jejich přítomnost nasvědčuje existenci stejných či podobných mechanismů zapojených v patogenezi těchto autoimunitních chorob. A naopak, mnoho genetických faktorů predisponujících k rozvoji nemoci je specifických pro jednotlivá systémová onemocnění. Často kódují proteiny zapojené ve fungování imunitního systému, ať už to jsou geny, jejichž funkce má za následek produkci autoantigenů (PADI4 a TREX1), či zodpovídá za selhání selekce autoreaktivních T lymfocytů v brzlíku (např. PTPN22), prezentace antigenu CD4+ T buňkám nebo způsobí aktivaci autoreaktivních B buněk (BANK1, IRF5, BLK).
|
|
| |
|
|
Molekulární genetika celiakie
Němečková, Iva ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce) ; Tučková, Ludmila (oponent)
Celiakie je orgánově specifické autoimunitní onemocnění, které vzniká jako důsledek přecitlivělosti na obilný lepek u geneticky vnímavých jedinců. Genetickou predispozicí jsou geny HLA-DQ2 a HLA-DQ8, které jsou nutné, avšak ne dostačující pro vznik celiakie; podílejí se cca na 40% dědičnosti. Postupně jsou vytipovávány další geny, které by se mohli podílet na patogenezi celiakie. Mezi tyto tzv. kandidátní geny, které jsou vyhledávány na základě známých poznatků molekulárních mechanismů vrozené a adaptivní imunitní odpovědi, patří např. geny MIC, TNF, CTLA-4, CD28, ICOS, MYO9B, MMP, PTPN22 a TLR. Imunitní odpověď vyvolána proniknutím peptidů lepku do lamina propria vede ke slizničnímu poškození. Různé peptidy lepku jsou do patologie celiakie zapojeny různým způsobem, některé peptidy spouštějí adaptivní imunitní odpověď, jiné např. peptid p31-43 spouští vrozenou imunitní odpověď.
|
|
|
Using of quantitative DNA method as a screening tool for effecient genotyping of samples in forensic DNA laboratory.
Koljenšič, Ivana ; Stenzl, Vlastimil (vedoucí práce) ; Daňková, Pavlína (oponent)
Quantification of human DNA in forensic samples is an important step during STR profiling because the STR genotyping is sensitive to the quantity of DNA used in the PCR reaction. This study focuses on the importance of quantification in the entire process of genetic analysis. Two real time PCR platforms (Roche LightCycler480 System and ABI 7900 RT PCR) were used to compare two commercial kits in terms of DNA quantification. It was found out that accuracy of absolute quantification values in commercial quantification kits is strongly dependent on the construction of calibration curve. Especially low template DNA samples were used to assess whether QuantifilerTM or Plexor® HY System can determinate a minimum quantification value (cut off value) below which STR profiles would consistently fail to be detected. The usage of Plexor® HY System enabled to determine the cut off quantification value more exactly probably due to different molecular background and chemistry used in this kit. Reliability and other issues connected with cut off value are discussed. In order to better understand the relationship between the quantity of DNA and the number of detectable loci series the dilution experiment with standard DNA007 was done. Quantitative and qualitative consequences of input DNA amount in evaluation of...
|
|
|
Cytogenetické metody v genotoxikologii
Bártů, Linda ; Langová, Martina (oponent) ; Daňková, Pavlína (vedoucí práce)
Každý den jsme vystaveni vlivu řady faktorů, které mohou působit jako mutageny na naši DNA. Věda zkoumající vliv takovýchto mutagenních faktorů, které mohou být fyzikálního, chemického i biologického původu, se nazývá genotoxikologie. Mezi fyzikální faktory patří v první řadě ionizující záření. Z chemických můžeme zmínit např. benzen či vinylchlorid nebo některé léky. Jako biologické mutagenní faktory mohou působit některé viry. Opravné mechanismy buňky, které opravují dvouvláknové zlomy DNA, se liší dle toho, jestli vyžadují rozsáhlé homologní sekvence (HRR) nebo naopak, zda se bez takovýchto sekvencí obejdou a vystačí si jen s krátkými homologními sekvencemi zahrnujícími několik málo bazí (NHEJ). Oba tyto mechanismy, pokud neproběhnou správně, mohou vést ke vzniku aberací chromosomů. Mezi získané chromosomové aberace patří translokace, vyskytující se často u nádorových buněk, delece, nebo například vznik acentrických fragmentů, dicentrických a prstencových chromosomů. Chromosomové aberace zahrnují chromatidové zlomy a chromatidové výměny. Metody pro vyšetření takovýchto změn je několik, mohou být rozděleny podle fáze, ve které se vyskytuje buňka v době vyšetření. Nejzákladnější metodou je klasické barvení Giemsou, které odhalí většinu aberací, kromě translokací a inverzí, a numerické odchylky...
|
host ::
RSS.