|
|
Hra pro zasvěcené. Veršované hádanky v obrozenských časopisech
Vítová, Andrea
Veršované hádanky a slovní hříčky (anagramy, logogryfy, palindromy, šarády ad.) představovaly v kulturně-společenských časopisech a novinových přílohách období národního obrození žánr určený k ukrácení volné chvíle. Jejich zašifrovaná sdělení však odkazovala k osobnostem a počinům z prostředí utvářející se národní společnosti, a byla proto přístupná především těm čtenářům, kteří se identifikovali s vlasteneckými kruhy. Úspěšné řešení hádanky bylo klíčem k tomuto výlučnému společenství.
|
|
|
Básníkovo okno do času. Nuda jako zamlčený činitel uměleckého zrání Jaroslava Vrchlického
Hrdina, Martin
Příspěvek je zaměřen na okolnosti pobytu básníka a překladatele Jaroslava Vrchlického v Itálii v létě 1875. Autor na podkladu Vrchlického deníkových záznamů, korespondence i literární tvorby z té doby (zejména nevydané básně Spleen a ideál) uvažuje o zásadní roli nudy při dozrávání Vrchlického jako člověka i tvůrce, zvláště při formulaci známého programu epopejní tvorby, který byl hlavním uměleckým výtěžkem jeho pobytu v Itálii. S oporou v Simmelově interpretaci díla Arthura Schopenhauera, jehož pesimistický pohled na svět Vrchlický odmítal, se epopejní gesto Vrchlického ukazuje jako možný způsob překonávání spleenu, jemuž byl vystaven jako člověk moderní doby.
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Středověká epika a problém původnosti v českém literárním dějepisectví v „dlouhém“ 19. století
Turek, Matouš
Studie sleduje se zvláštním zaměřením na tematizaci problematiky kulturního transferu dva axiomy českého literárního dějepisectví v 19. a na počátku 20. století – na jedné straně figuru zlatého věku a následného úpadku, na druhé straně ideál původnosti jako základní hodnotové kritérium – a vývoj v jejich aplikaci v oblasti nejstarší literatury. Na příkladu syntéz V. V. Haštalského, A. V. Šembery, Karla Tieftrunka a Jaroslava Vlčka demonstruje, jak se do 80. let 19. století narativ úpadku staročeské epiky vtělený především do opozice dvou textů, Alexandreidy a Tristrama, při převypravování amplifikoval a upevňoval, zatímco kritéria pro jejich hodnocení se paradigmaticky měnila. Binární kategorie původnosti přetrvává, ale přitom dochází k její reinterpretaci a překódování, takže protiklad domácí–cizí je nahrazována opozicemi na osách originální–odvozené, tvůrčí–překladové, autorské–anonymní. Syntézy Jaroslava Vlčka, Arne Nováka a Jana Jakubce, sepsané již po odhalení nepravosti údajně autochtonních rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, zachycují multilingvální povahu literární tvorby v českých zemích v souvislosti se vznikem staročeské epiky v pozitivnějším světle a rehabilitují v principu realizaci kulturního transferu, nicméně i nadále využívají a interpretačně rozšiřují příběh úpadku vycházející z představy monokulturních základů národních literatur.
|
|
| |
|
|
“Pro samé hrady a zříceniny neviděti kraj, lid, život…” Napětí mezi historismem a regionalismem na příkladu Zbudovských blat.
Hrdina, Martin
Na počátku 20. století vstoupila do povědomí české společnosti lokalita Zbudovských blat a její obyvatelstvo, a to především zásluhou spisovatelů Karla Klostermanna a Josefa Holečka. Cílem příspěvku je připomenout klíčovou okolnost literárního zobrazování venkovského prostředí, kterou byl odklon od romantického historismu 19. století, a popsat roli, kterou zmínění spisovatelé přisoudili obyvatelům Blat v rámci české národní společnosti. Příspěvek upozorňuje také na rozdíly mezi nimi: Zatímco Holeček využil blatských reálií k mnohovrstevné polemice se šlechtou, konciliantní Klostermann z daného prostředí vytěžit i nadčasový symbol, s jehož pomocí se románem Mlhy na Blatech trvaleji vepsal do české kultury.
|
|
|
Apropriace lidové slovesnosti a žánr (lidové) pohádky 19. století
Šidák, Pavel
Studie popisuje podobu apropriace lidové pohádky do české umělecké literatury. Zároveň jsou tematizovány související jevy či problémy. V první polovině 19. století, kdy je apropriována pohádka jako žánr, jde zejména o hledání funkčního místa pohádky a též jejího žánrového tvaru. Ve druhé polovině století pak jde o pojme „modus“, jímž pohádka ovlivňuje tzv. vysokou literaturu, a o jeho narativní strategie.
|
|
|
Nedůvěra měšťana v lid. Narativní figura
Jedličková, Alice
Příspěvek se zaměřuje na motivační strategii reprezentace venkovského lidu, resp. prostého člověka. Ta vychází z předpokládaného nebo aktuálně formulovaného nedůvěřivého či přezíravého postoje měšťana k lidu, který je třeba změnit. Ideovým základem je přitom představa tradičních hodnot, které nejsou doceněny a je třeba je objevovat a chránit (jazyk, minulost, venkovský lid), vztah města a venkova lze přitom formulovat jako celou řadu (skutečný stav věcí samozřejmě poněkud zjednodušujících) opozic: pokrok, vzdělanost, vymoženosti proti zaostalosti, nevzdělanosti, chudobě atp. V próze s venkovskou tematikou se ve sledovaném období 50.–70. let 19. století se předpoklad nedůvěry či nadřazenosti měšťana ustaluje v narativní figuru, která podstatným způsobem formuje komunikační situaci vyprávění. V jednotlivých případech zasahuje i celý text a mění tak jeho žánrový profil: v próze Boženy Němcové Chudí lidé se na půdoryse obrazu ze života uplatňuje metoda polemiky („argumentu“): jednotlivé situace představují v jistém smyslu argument proti nastolené představě „nedůvěry měšťana v lid“.
|
host ::
RSS.