Národní úložiště šedé literatury Nalezeno 1 záznamů.  Hledání trvalo 0.01 vteřin. 
Hudební myšlení v architektuře
Lukášová, Markéta
Hudba i architektura jsou umění rozdílná svou odlišnou povahou, hudba je umění časové (umění pohybu a následnosti) a múzické (prostředkem působení je zvukové gesto) a architektura umění prostorové ( umění klidu a kladení vedle sebe) a obrazové (prostředkem působení je prostorový obraz) [1]. Avšak obě umění jsou si podobná užíváním některých společných kompozičních prostředků i samotným procesem komponování. Známá označení jako: „architektura je zkamenělá hudba“ a „hudba je znějící architektura“ ukazují na provázanost obou umění. Hudební tektonika je význam přenesený z prostorově organizovaného stavebního celku na uspořádání hudební skladby, která podléhá určitým pravidlům a probíhá a je vnímána v čase. Člověk nevnímá pouze jednotlivá seskupení tónů, akordů, dynamické změny apod., ale spojuje je za pomoci paměti a zkušenosti do větších celků, ve kterých teprve může pochopit stavbu hudebního díla, jeho smysl, hierarchii a význam jednotlivostí. Ono propojení celku a detailů v organizovaném díle je vlastní také architektuře, přičemž svou roli zde hraje i čas, neboť člověk vnímá kompoziční principy architektury při svém pohybu prostorem v čase: „...statická povaha zkonstruovaného prostoru získává perspektivní rozměr prostřednictvím zkušenosti a očekávání. Architekturu lze ocenit teprve tehdy, když z velikosti vystoupí měřítko, z hmoty světlo a z času rytmus, barva a tónina. Podobně jako architektura závisí na tajuplné naléhavosti hudby, kterou jí dává prostor, tak hudba závisí na architektuře, s jejíž pomocí udržuje slyšitelné i neslyšitelné v čase. Bez hudby by se architektura úplně vytratila. Jestliže architekturu zredukujeme na pouhou materiální skutečnost, vznikne město hluku.“ Daniel Libeskind

Chcete být upozorněni, pokud se objeví nové záznamy odpovídající tomuto dotazu?
Přihlásit se k odběru RSS.