|
|
Optimalizace radiační ochrany při vybraných rentgenových výkonech
GREGOROVÁ, Tereza
Tato diplomová práce se věnuje tématu optimalizace radiační ochrany pacientů na radiodiagnostickém pracovišti. Pojednává o možnostech ochrany pacientů před rentgenovým zářením v radiodiagnostice, jednak technickými parametry, kterými je možno ovlivnit dávku a také použitím ochranného stínění, jak v primárním svazku záření, tak mimo něj. V praktické části jsem se zaměřila na výpočet diagnostických referenčních úrovní pro vybraná vyšetření. Data o vyšetření byla získána z DICOM hlavičky z prohlížeče Dicompass. Pro výpočet jsem zvolila vyšetření hrudníku v PA projekci a vyšetření lebky v AP projekci vleže na vyšetřovacím stole. Analyzovány byly expoziční parametry ze třech stacionárních skiagrafických rentgenových zařízení, na kterých se obě vybraná vyšetření v současné době rutinně provádějí. Zjištěné hodnoty vstupní povrchové kermy a plošné kermy u jednotlivých skiagrafických vyšetření byly porovnány s hodnotami místních diagnostických referenčních úrovní a s hodnotami národních diagnostických referenčních úrovní. Pro vyšetření dětí nejsou národní diagnostické referenční úrovně stanoveny, proto jsem pro porovnání hodnot použila dokument European Guidelines on DRLs for Pediatric Imaging z roku 2015, který obsahuje diagnostické referenční úrovně pro dětské pacienty. Obsah této práce může sloužit jako základní přehled o optimalizaci radiační ochrany a výpočtu diagnostických referenčních úrovní zdravotnickým pracovníkům i široké veřejnosti.
|
|
|
Vyhodnocení klinických výsledků in-vivo dozimetrie na onkologii v Českých Budějovicích
ČAJANOVÁ, Nikola
Radioterapie neboli léčba pomocí účinků ionizujícího záření patří dnes k hlavním metodám léčby onkologických onemocnění. Dostatečně vysoké dávky ionizujícího záření jsou schopny inaktivovat a usmrcovat nádorové buňky. Okolní zdravé tkáni však tyto účinky záření škodí. Strategickým cílem radioterapie je tedy odstranění nádorového ložiska při co nejmenším poškození okolní zdravé tkáně. Úkolem radioterapie je najít optimální kompromis mezi těmito dvěma protichůdnými požadavky. Plánování ozařovací léčby je velmi zdlouhavý a složitý proces. Měl by být precizně proveden, aby se zachovala co nejvyšší účinnost a bezpečnost léčby. Cílový objem stanovený radiačním onkologem se musí pomocí různých zobrazovacích technik (především CT) přesně lokalizovat než dojde na jeho ozáření na ozařovači. Dále je potřeba provést stanovení velikosti jednotlivé a celkové dávky, frakcionace, ozařovací podmínky, velikost a uspořádání ozařovacích polí ad. Celý plánovací proces je potřeba neustále verifikovat. Během plánování se provádí verifikace pacienta, ozařovacích podmínek (verifikační systém), cílového objemu (verifikační snímky) a verifikace dávky (dozimetrie) k zajištění co nejvyšší kvality radioterapie. Zajištěním kvality v radioterapii se zabývá mezinárodní program Quality Assurance (QA), který podle zákona musí mít každé pracoviště radiační onkologie v České Republice vypracován. Tento program definuje postupy, které je třeba dodržet, aby se eliminovaly veškeré nepřesnosti, které by mohly vést k suboptimální léčbě zářením nadměrné či nedostatečné expozici. Jedním z nástrojů QA v radioterapii je i in-vivo dozimetrie, která je hlavním předmětem této bakalářské studie. Součástí verifikačního systému a jako poslední pojistka QA v celém algoritmu léčby zářením je in-vivo dozimetrie. Pomocí této techniky se měří vstupní a výstupní dávka záření v podmínkách in-vivo, tj. přímo na pacientovi. Měřením se ověřuje, zda souhlasí naplánovaná dávka s dávkou ozařovanou. In-vivo dozimetrie se provádí u radikálních onkologických pacientů během zevního ozáření na lineárním urychlovači. Dávka záření se detekuje pomocí polovodičových diod nebo termoluminiscenčních materiálů. In-vivo měření neslouží pouze ke kontrole dávky dodané do cílového objemu, ale také dávky absorbované v kritických orgánech anebo v situacích, kdy je dávku těžké předvídat. Prostřednictvím in-vivo dozimetrie lze včas odhalit různé systémové nepřesnosti nebo náhodné chyby u jednotlivých pacientů. K odhalení nesprávné dávky záření slouží tzv. toleranční limity. Při překročení limitů je třeba provést detailní kontrolu všech kroků radioterapeutického procesu. K seznámení s problematikou in-vivo dozimetrie a jejím zastoupením v současné radioterapii byla zpracována teoretická část bakalářské práce s použitím odborných informačních zdrojů...
|
|
|
Použitelnost biodozimetrických metod k včasnému odhadu absorbované dávky při radiačních nehodách.
PAVEZKA, Luboš
Zhoršení náhodných rizik spojených s využíváním ionizujícího záření je v současné době nejpravděpodobnější ze čtyř důvodů. Za prvé lze pozorovat vzrůstající poptávku po zdrojích ionizujícího záření při aplikaci v mnoha průmyslových oblastech (sterilizace potravin, ve stavebnictví a strojírenství). Tento nárůst vede ke zvyšování pravděpodobnosti ztráty zdroje nebo k jeho nevhodnému používání nebo skladování. Za druhé pokroky v medicíně generují nové postupy a v důsledku toho jsou do praxe zaváděny nové přístroje, které jsou účinnější, ale také mnohem složitější k obsluze, čímž se zvyšuje riziko náhodného přeexponování osob. Za třetí možnost teroristického útoku pomocí radiačních nebo jaderných zařízení je v současném politicky rozkolísaném světě pravděpodobnější než kdykoli v minulosti. Za čtvrté nedávná havárie ve Fukušimě (Japonsko) znovu upozornila na rizika expozice v případě nehod jaderných elektráren. Všechny tyto události by mohly vést k náhodné expozici jednoho až několika tisíců jedinců, kteří u sebe neměli dozimetry. Proto je nezbytné, aby bylo možné posoudit úroveň expozice takových osob retrospektivně. V současné době jsou tato hodnocení založena na klinické diagnóze (zejména na symptomech ozáření a na zkoumání krevního obrazu). Tyto postupy mohou být doplněny metodami biologické dozimetrie s možností zpětné rekonstrukce dávky. Biologická dozimetrie je důležitá hlavně v případech, když ozářená osoba neměla svůj osobní dozimetr nebo když je kontext ozáření nejasný. Všechny tyto informace by měly pomoci zdravotnickému personálu poskytnout vhodnou lékařskou péči a stanovit následná dlouhodobá zdravotní opatření podle potřeb pacienta. Ke splnění tohoto úkolu musí být odhady dávek včasné a přesné i při rozsáhlých katastrofách s velkým počtem zasažených osob. Tato bakalářská práce je zaměřena na použitelnost různých technik pro různé scénáře malého i velkého měřítka, počínaje ozářením malými dávkami bez potřeby přímé lékařské pomoci až po akutní nemoc z ozáření. Princip biodozimetrie je založen na detekci změn v buněčné tkáni u jednotlivce, které jsou vyvolány ionizujícím zářením a pozdější využití těchto změn ke zjištění dávky retrospektivně a je-li to možné předpovědět následné klinické reakce jednotlivce. Optimálně by změny v organizmu jedince měly být specifické pro ionizující záření a neměly by být ovlivněny předchozími lékařskými zásahy nebo fyziologickými defekty jedince včetně změn, které by mohly být způsobené stresem a traumaty po ozáření. Existují dva základní typy biodozimetrie s rozdílnými vlastnostmi, které se často doplňují. Jedná se o metody založené na biologických parametrech, jako je aktivace genu nebo detekce chromozomálních abnormalit a metody pracující na základě fyzikálních změn v tkáních. Hlavní faktory pro hodnocení metod jsou časový interval, kdy je možné test biologicky provést, čas na přípravu vzorků a jejich analýzu, dávkové rozpětí, snadnost použití, logistické požadavky, potenciální účinnost, možnost provedení na místě a schopnost podpořit diagnostiku a léčbu pacienta v terapeuticky příhodném časovém okamžiku. Další vývoj biodozimetrie je ovlivněn zejména potřebami činností po velkých nehodách, kde je nezbytné mít nástroj pro identifikaci poškození jedince a jeho zařazení do systému zdravotní péče.
|
|
|
Sledování radiační zátěže pacientů při skiagrafických vyšetřeních ve FNKV Praha
SEDINOVÁ, Monika
ANOTACE V bakalářské práci jsem sledovala radiační zátěž pacientů při skiagrafickém vyšetření na radiodiagnostické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v průběhu let 2008 a 2009. Cílem práce bylo optimalizovat dávku rentgenového záření při skiagrafickém vyšetření, při zachování nejvyšší možné kvality skiagramu a navrhnout optimální řešení ve vztahu k usměrňování expozice populace. V práci jsem se snažila porovnat radiační zátěž pacientů při analogové a digitální skiagrafii při použití standardních ochranných pomůcek a analyzovat radiační zátěž pacientů při skiagrafickém vyšetření. Výpočty byla z části potvrzena hypotéza, že radiační zátěž pacientů lze snížit nastavením vhodných expozičních parametrů ,ale i především pomocí jiných systémů zobrazení a jejich optimalizace.
|
|
|
Redukce radiační zátěže užitím fluoroskopické navigace při transpedikulární instrumentaci bederní páteře.
ŠRŮTKOVÁ, Eva
REDUKCE RADIAČNÍ ZÁTĚŽE UŽITÍM FLUOROSKOPICKÉ NAVIGACE PŘI TRANSPEDIKULÁRNÍ INSTRUMENTACI BEDERNÍ PÁTEŘE SOUHRN Předmětem práce je srovnání radiační zátěže při standardní fluoroskopii a navigované transpedikulární instrumentaci bederní páteře, při dodržení standardních metod a přesnosti umístění šroubů. Materiál a metoda: Statisticky byl zpracován soubor 60 pacientů, kteří byli rozděleni do dvou stejných skupin. V první skupině bylo stabilizováno 1,9 segmentů bederní páteře. Věkový průměr byl 60,8 roků (od 35 do 75 let). Šrouby byly zaváděny transpedikulárně pod kontrolou rtg zesilovače. Ve druhé skupině bylo průměrně stabilizováno 1,8 segmentů. Věkový průměr byl 61,1 roků (od 38 do 75 let). K zavedení šroubů byla pooperačně užita 2D fluoroskopická navigační technika (VectorVision, BrainLAB, Německo). Doba skiaskopie byla získávána z rtg zasilovače a zaznamenávána pro každou operaci (s navigací i bez navigace). Naměřené hodnoty byly mezi sebou porovnány. U obou skupin se umístění šroubů průběžně kontrolovalo pravidly definovanými Learchem, Acikbasem a Whitecloudem v předozadní a laterální projekci s pečlivou palpací pediklu. Výsledky: Radiační zátěž byla přepočítána na jeden obratel (2 šrouby), a to v obou skupinách. Ve druhé (navigované) skupině byla doba radiační zátěže signifikantně kratší (3,4 s) než v první (standardní) skupině (14,4 s). Čas potřebný k registraci dat byl kolem 6 minut (rozsah 3 ? 11 minut). Poměr vzhledem na Acikbas výpočtovou metodu byl v první skupině průměrně 43,2 % (rozsah 32 % - 74 %) a ve druhé skupině 44,1 % (rozsah 35 % - 76 %). Průměrná expoziční dávka první skupiny činila 243 ?G/m2 a u druhé skupiny 138 ?G/m2. Expoziční dávky jsou ve druhé skupině o 105 ?G/m2 menší. Závěr: Na základě provedených výsledků lze potvrdit hypotézu, že navigace umožňuje při dosažení stejné přesnosti zavedení šroubů do pediklů redukci radiační zátěže pacientů a personálu operačního sálu přibližně na ?. Tato redukce je významná převážně u více etážových stabilizací páteře a ve spondylochirurgických centrech, kde se denně provádí četné spinální instrumentace.
|
|
|
Digitalizace, výhody a nevýhody, srovnání s analogovou metodou zpracování RTG i s ohledem na dávky záření
TONCROVÁ, Silvie
Od objevení rtg paprsků uběhla již řada let, přesto je vyšetřování pomocí rentgenového záření i dnes jedním z nejčastější užívaných vyšetření. V průběhu let trvání radiologického oboru byly vyvinuty výkonné rentgenové přístroje pro základní skiaskopické a skiagrafické metody. V posledních desetiletích se u rentgenových přístrojů stále více uplatňuje výpočetní technika, která se stala také základem nových rentgenových vyšetřovacích metod a digitalizace se tak dostává i do oboru rentgenové diagnostiky. Cílem mé práce bylo porovnat výhody a nevýhody digitálního zpracování rtg obrazu oproti analogové metodě, porovnání ekonomických a provozních nákladů těchto systémů a dávek na jednotlivých přístrojích. Srovnání jsem prováděla na odděleních se systémy přímé digitalizace, nepřímé digitalizace a s analogovým zpracováním obrazu. Moje hypotéza, že při použití digitálních přístrojů je radiační zátěž pro pacienta nižší, byla potvrzena. Je to dobře patrné z tabulek a grafů, které dokumentují výsledky mého měření. Uvádím zde základní popis vzniku a tvorby rentgenového obrazu podle jednotlivých systémů, některé legislativní požadavky, vysvětlení základních pojmů a technické údaje o použitých diagnostických přístrojích. Tato práce je názornou ukázkou, že digitalizace v radiodiagnostice přispívá ke snížení dávky záření pro pacienta a pro velká zdravotnická zařízení je ekonomicky výhodnější. Digitalizované systémy jsou sice náročnější na softwarové vybavení pro vytvoření obrazu, ale správnou manipulací usnadňují a urychlují práci radiologického asistenta a tím i zlepšují kvalitu péče o pacienta.
|
|
|
Sledování a porovnání radiační zátěže pacienta a lékaře při vyšetření mozkových tepen jednoprojekčním a dvojprojekčním přístrojem pro DSA
SLAVÍKOVÁ, Jana
V experimentální části se zabývám měřením radiační zátěže personálu i pacientů při angiografickém vyšetření mozkových tepen.Jednak srovnávám naměřené hodnoty při použití jednoprojekčního a dvojprojekčního přístroje pro DSA a sleduji radiační zátěž pacientů. Měření bylo prováděno na přístroji Siemens Axiom Artis Biplane na radiodiagnostickém oddělení nemocnice Na Homolce. Pro výpočet dávky je v této práci zvolen program Effdose version. Dále se v experimentální části zabývám srovnáním naměřených hodnot lékařů během angiografického vyšetření na radiodiagnostickém oddělení v českobudějovické nemocnici na přístroji Polystar a v nemocnici Na Homolce v Praze na přístroji Axiom Artis Biplane. K tomu účelu byly použity elektronické osobní dozimetry EPD Mk2 od firmy Siemens. Všechny výsledky jsem zpracovala pro přehlednost do grafů. V závěru práce jsou popsány návrhy a opatření ke snížení radiační zátěže v praxi, které jsou při těchto angiografických vyšetřeních nezbytné.
|
|
| |
host ::
RSS.