|
| |
|
|
Koncept jeskyně a teorie spojených umění
Petrasová, Taťána
Text vychází ze známé skutečnosti, že v 18. století došlo k prolnutí zahradní a architektonické teorie a klade si otázku jak se teorie architektury a teorie zahrad propojily. Podle autorky ke sbližování obou teorií přispěla dobová snaha vytvořit univerzální teorii všech umění, tak jak ji prosazoval J. W. Goethe.
|
|
|
Projekční mikroskop dr. Schuha a “daguerrotypie v praxi”
Trnková, Petra
Ústřední téma příspěvku představuje jedna ze tří mikrodaguerrotypií, které se dochovaly ve středoevropských sbírkách, a sice té, jež se dnes nachází v NTM v Praze a jejíž autorství je tradičně přisuzováno rektoru litomyšlského gymnázia Floru Ignáci Staškovi. Pozornost zde je věnována jak technickým podmínkám možného vzniku tohoto snímku, tak otázce autorství, přičemž je poukázáno na nepřehlédnutelnou roli jednoho z průkopníků fotografie a moderní mikroskopie v Rakousku Carla Schuha.
|
|
|
Optické přístroje v literatuře kolem roku 1800
Smyčka, Václav
Studie zkoumá vztah mezi literaturou a optickými médii (zograskop, kukátko a laterna magika) na sklonku 18. a v první polovině 19. století, tedy před nástupem fotografie a filmu. Vychází z tezí mediálního teoretika Friedricha Kittlera o vzájemném prolínání a vymezování se literární imaginace, optických aparátů a antropologických představ o lidské obrazotvornosti. Tyto vztahy zkoumá na dílech české a německy psané literatury z Čech dané doby, přičemž největší pozornost věnuje textům Christiana Heinricha Spieße a roli laterny magiky v nich. Analýza Spießových děl (Die Geheimnisse der alten Egypzier, Die Biographien der Wahnsinnigen, Die Kriminalgeschichten) a příklady z dalších českých a českoněmeckých autorů 19. století (Václav Kosmák, Wolfgang Adolf Gerle, Karel Matěj Čapek-Chod…) dokládají, že se laterna magika stává od konce 18. století nejen frekventovaným literárním motivem, ale též model, skrze nějž chápou tito autoři fungování lidské imaginace jako takové. Ukazuje se, že se ve Spießově myšlení patologický stav fantazie vztahuje k normálnímu fungování obrazotvornosti stejně jako porucha projekčního aparátu k jeho normálnímu chodu. Laterna magika funguje ovšem v díle Spieße též jako poetologický program. Spieß totiž chápe své vlastní psaní jako kritiku práce optickým médií, ale současně rozvíjí jejich vlastní poetiku a snaží se jí vyrovnat. Diseminuje tak imaginaci několikanásobnými intermediálními poukazy (optická média suplují fantazii, ovšem samy jsou v průběhu četby nahrazeny „vnitřní“ literární imaginací), a uniká tím zdánlivě své vlastní medialitě. Studie tak dokládá komplexní inter- a transmediální vztahy mezi literaturou a optickými médii již dlouho před vyhlášením konce Gutenbergovy galaxie.
|
|
|
Objev vnitřního světla v duši moderního člověka
Hrdina, Martin
Studie popisuje objev představy o vnitřním světle v člověku, který byl v Čechách podnícen orientální renesancí a projevil se v myšlení filozofa Františka Čupra. Nová rezonance archaické představy v moderní době, jíž dominují fyzikální teorie světla, je mapována v religiózním diskurzu šedesátých a sedmdesátých let 19. století na příkladu tehdejších diskusí o Kristu. Čuprovo pojetí Krista, vycházející z textu staroindických upanišad a purán, je při tom konfrontováno s podáním v dobově rozšířeném životopisu Ernesta Renana. V závěru příspěvku je pozornost věnována projevům nové koncepce světla v tom segmentu českého literárního pole, jehož autoři měli největší předpoklady pro interiorizaci podnětů vycházejících z orientálních kultur.
|
|
|
„Jak milo bylo v sednici, když se smrklo!“ Černá hodinka a její reflexe v české literatuře 19. století
Piorecká, Kateřina
Černou hodinkou se v 19. století rozumělo přestávku v práci při západu slunce před tím, než se vyplatí rozsvítit, přeneseně se pak stalo obecným pojmenováním doby stmívání a po setmění, kdy se lidé sesednou a vyprávějí. Tento fenomén byl původně vázán na zimní sezónní práce, především přástky. Světelné podmínky dovolily přežívání orální tradice, jež v průběhu 19. století zajímala folkloristy i etnografy. V postupující proměně tradičních struktur v občanskou společnost se společně s industrializací, jež převálcovala nejen tradici přástek a draček, ale zpřetrhala cyklický čas a položila důraz na linearitu veškerého dění, je třeba sledovat i proces literalizace. Čeští spisovatelé orální útvar pověsti, pohádky či humorky vtiskli do prestižních literárních žánrů, jakými byly balada, idyla, selanka či mravoučná povídka. Na příkladu krátkých próz Boženy Němcové a její Babičky příspěvek dokládá, že jejím spisovatelským úsilím bylo orálně tradované texty pozdvihnout prostřednictvím prestižních žánrů do literárního kánonu.
|
|
|
Vodník, 'kníže smrti a temnosti'
Šidák, Pavel
Studie ukazuje vztah démonického světa ke kategoriím 'temna' a 'světla'. Za zástupce démonické oblasti je zvolen vodník, postava v českém mytologickém systému pevně zakořeněná a v mnoha aspektech specifická. Ukazuje se tu jednak intuitivní spojení démonického světa a pólu 'temného', toto spojení je ovšem demaskováno jako zpětná interpretace křesťanského myšlenkového světa a je zároveň relativizováno schopností démonických postav, jak ji zobrazuje umění, participovat stejně tak na 'temném' jako na 'světlém' chronotopu. Skutečná 'temnota' této postavy, díky níž je vodník a obecně démonický svět pro umění dodnes lákavým tématem, se tak ukazuje v jeho ne-lidskosti, nepoznatelnosti a neuchopitelnosti.
|
host ::
RSS.