Národní úložiště šedé literatury Nalezeno 5 záznamů.  Hledání trvalo 0.00 vteřin. 
Prof. Rudolf Jedlička (1869-1926) a zdravotně-sociální instituce spjaté s jeho působením
Černá, Marcela ; Jakubec, Ivan (vedoucí práce) ; Rákosník, Jakub (oponent)
Rudolf Jedlička se řadí mezi nejvýznamnější české lékaře počátku 20. století. Po studiích se pod vlivem oblíbeného profesora Karla Maydla věnoval chirurgii, nicméně svůj zájem brzy rozšířil na nově se konstituující lékařské obory - na rentgenologii a radiologii - jejichž se stal ve střední Evropě průkopníkem. Díky svým všestranným lékařským dovednostem byl vyhledávaným diagnostikem i operatérem. Svůj život Jedlička propojil s lékařskou fakultou České univerzity Karlo- Ferdinandovy, respektive Univerzity Karlovy, kde působil jako pedagog - tvůrce tzv. Jedličkovy školy, která se stala nositelkou jeho medicínského odkazu. Vrcholu kariéry dosáhl v roce 1921, kdy byl jmenován řádným profesorem chirurgie a současně přednostou II. chirurgické kliniky. Aktivity Rudolfa Jedličky se však neomezovaly pouze na lékařskou teorii a praxi, ale přesahovaly do roviny iniciování a organizování řady zdravotně-sociálních projektů, z nichž nejvýznamnější bylo založení Pražského sanatoria a přilehlého Jedličkova ústavu. Pražské sanatorium bylo otevřeno v květnu 1914 a bylo koncipováno jako všeobecná nemocnice pokrývající všechny specializace mimo léčby infekčních a duševních onemocnění. Největšího rozkvětu dosáhlo za první republiky - tehdy zde byla zřízena II. chirurgická a II. gynekologická klinika. Jedličkův ústav...
Studenti a absolventi lékařské fakulty Univerzity Karlovy v první polovině 20. století: sociální struktura, průběh studia, studentský život, profesní kariéry.
Kopecká, Tereza ; Svobodný, Petr (vedoucí práce) ; Mášová, Hana (oponent) ; Křížová, Eva (oponent)
Studenti a absolventi lékařské fakulty Univerzity Karlovy v první polovině 20. století: sociální struktura, průběh studia, studentský život, profesní kariéry Tereza Kopecká Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LFUK Téma studia medicíny v první polovině dvacátého století nabízí zajímavý pohled do světa prvorepublikové mládeže, rozvíjející se moderní medicíny a vysokého školství. Prosopografická studie umožňuje tuto heterogenní problematiku vnímat z mnoha stran: demograficky, sociálně, politicky, z hlediska genderu a dalších. Studenti, kteří jsou tématem této práce, zažili velkou část dvacátého století; společným formujícím zážitkem pro ně byla první světová válka, ale postupně došlo ke komplexní a hluboké diferenciaci, která nám umožňuje nahlédnout do světa vědy, nemocniční i komunitní medicíny, odboje, aktivní politiky i umění. V jejich lékařských kariérách se samozřejmě projevily i organizační změny veřejného zdravotnictví, které vedly ke ztrátě profesní svobody. Tyto obtíže jim ale pomohl překonat sociální kapitál, získaný už v době studia. Hlavním problémem vědeckého života byla diskontinuita daná druhou světovou válkou a vazba vědy na politiku v poválečném období. Klíčová slova: lékařská fakulta, první polovina dvacátého století, prosopografie, gender, demografie
Dějiny patologické anatomie (17.-19. století)
Liepoldová, Tereza ; Tinková, Daniela (vedoucí práce) ; Hrudka, Jan (oponent)
Práce stručně mapuje proměnu evropského lékařského myšlení od hippokratovsko- galénovské tradice po anatomicko-patologický pohled na tělo. Cílem je nastínit myšlenkové předpoklady, které tuto proměnu provázely a umožnily vznik orgánové a později tkáňové patologie. Zároveň práce ukazuje ideový posun v lékařském myšlení, které se týkalo představ o lokalizaci duševních schopností (posun z tak- zvaného ventrikulárního paradigmatu k umístění duševních funkcí do pevných částí mozku). Tyto představy ovlivnily i vnímání příčiny duševních poruch. 1
Pražští chirurgové v pramenech 18. a 19. stol.
Laňová, Alžběta ; Ebelová, Ivana (vedoucí práce) ; Mendelová, Jaroslava (oponent)
Pražští chirurgové v pramenech 18. a 19. stol. Tato diplomová práce s názvem Pražští chirurgové v pramenech 18. a 19. stol. se zabývá problematikou chirurgické profese v období 18. a 19. století v teritoriu tehdejší Prahy. Užší časové vymezení se pohybuje od nástupu Marie Terezie na trůn a období tereziánských reforem až k revolučnímu roku 1848. Práce se soustředí na problematiku chirurgické profese ve vymezeném období, její organizaci, tj. hlavně pražské chirurgické grémium a jeho členy, provozovny chirurgické živnosti, systém vzdělávání chirurgů a tehdejší roli lékařské fakulty. Práce je rozdělena na několik kapitol, přičemž po počátečním úvodu následuje kapitola o literatuře a podrobné pojednání o pramenech, které figurují i v názvu práce. Poté navazuje stručný úvod o vývoji chirurgické profese. Dále již následují kapitoly zaměřené na výše zmíněná témata. V závěrečné části práce se nachází shrnutí získaných poznatků, seznam pramenů a literatury, soupis zkratek a přílohy. Předkládaná práce má za cíl podrobněji přiblížit tuto profesi v období velkých změn způsobených nejen reformami ve všech sférách správy, ale i snahami o vybudování jednotné státní zdravotní organizace.
Prof. Rudolf Jedlička (1869-1926) a zdravotně-sociální instituce spjaté s jeho působením
Černá, Marcela ; Jakubec, Ivan (vedoucí práce) ; Rákosník, Jakub (oponent)
Rudolf Jedlička se řadí mezi nejvýznamnější české lékaře počátku 20. století. Po studiích se pod vlivem oblíbeného profesora Karla Maydla věnoval chirurgii, nicméně svůj zájem brzy rozšířil na nově se konstituující lékařské obory - na rentgenologii a radiologii - jejichž se stal ve střední Evropě průkopníkem. Díky svým všestranným lékařským dovednostem byl vyhledávaným diagnostikem i operatérem. Svůj život Jedlička propojil s lékařskou fakultou České univerzity Karlo- Ferdinandovy, respektive Univerzity Karlovy, kde působil jako pedagog - tvůrce tzv. Jedličkovy školy, která se stala nositelkou jeho medicínského odkazu. Vrcholu kariéry dosáhl v roce 1921, kdy byl jmenován řádným profesorem chirurgie a současně přednostou II. chirurgické kliniky. Aktivity Rudolfa Jedličky se však neomezovaly pouze na lékařskou teorii a praxi, ale přesahovaly do roviny iniciování a organizování řady zdravotně-sociálních projektů, z nichž nejvýznamnější bylo založení Pražského sanatoria a přilehlého Jedličkova ústavu. Pražské sanatorium bylo otevřeno v květnu 1914 a bylo koncipováno jako všeobecná nemocnice pokrývající všechny specializace mimo léčby infekčních a duševních onemocnění. Největšího rozkvětu dosáhlo za první republiky - tehdy zde byla zřízena II. chirurgická a II. gynekologická klinika. Jedličkův ústav...

Chcete být upozorněni, pokud se objeví nové záznamy odpovídající tomuto dotazu?
Přihlásit se k odběru RSS.