|
|
Avraham Firkovič: Portrét krymského karaity, maskila, sběratele rukopisů a falzifikátora
Misarová, Adéla ; Boušek, Daniel (vedoucí práce) ; Sládek, Pavel (oponent)
Bakalářská práce se zabývá životem a působením Avrahama Firkoviče, východoevropského karaitského učence, sběratele rukopisů a údajného falzifikátora. Práce si klade za cíl představit význam Firkovičových sbírek, které tvoří velkou část hebrejských a judeo-arabských rukopisů v Petrohradské národní knihovně, Firkovičův vztah k haskale a k maskilim, kteří vnímali Firkovičovu osobnost ambivalentně, a jeho životní snahu chránit krymské karaity před antisemitskými zákony Ruského impéria. Práce se snaží uchopit Firkovičovy motivy k padělání rukopisů, vysvětlit jeho teorii o původu krymských karaitů a představit jeho badatelskou činnost. Firkovičovy padělané rukopisy (Mendželský a Derbentský dokument), jež Firkovič vydával za staré kolofony ke svitům Tóry, sloužily Firkovičovi k podložení jeho ahistorických teorií o původu krymských karaitů. Na základě těchto spisů a jiných padělků tvrdil, že se karaité na Krymu usídlili dříve, než byl ukřižován Ježíš Kristus, a nenesou tím pádem spoluvinu za Kristovo ukřižování jako rabínští Židé. Snažil se tak hájit krymské karaity před carskými úřady a zajistit si ve vlastní komunitě váženější postavení.
|
|
|
Konec česko-německého soužití na Liberecku
Misařová, Adéla ; Kučera, Jaroslav (vedoucí práce) ; Kučera, Rudolf (oponent)
Liberec sehrával významnou roli v česko-německých vztazích již od roku 1918, kdy byla vytvořena provincie Deutsch Böhmen. Za druhé světové války pak jeho význam ještě vzrostl, neboť se stal hlavním městem Sudetské župy a je také znám jako rodiště Konrada Henleina. Ve městě žilo na konci války podle odhadů 80 % německých obyvatel a tento fakt ovlivnil jak průběh osvobození, tak i následné odsunové akce. Osvobození nebylo na Liberecku očekáváno s nadšením, jako tomu bylo v jiných městech mimo pohraničí. Bylo spíše charakterizováno zmatkem, nejistotou a strachem před sovětskou armádou, která se mstila německým zajatcům za válečná příkoří. Osvobození znamenalo pro Liberec konec bezmála sedmi let německého útlaku, nicméně nebylo oslavováno. Mnoho Němců odcházelo z města ještě za války, včetně velké části nacistického vedení. Naopak sem přicházeli navrátilci z války - lidé, jež se po obsazení Sudet přestěhovali do vnitrozemí a dále ti, kteří s Libercem neměli nic společného a jen zde chtěli začít nový život. Situace byla velmi nepřehledná a počty obyvatel a jejich národnostní složení uvádí literatura často odlišně. Zajímavé je dále také sledovat, jaké aspekty vedly k tomu, že se různá města v Československu postavila ke stejnému problému naprosto odlišným způsobem.
|
|
|
Intersexualita ve Spolkové republice Německo. Odborná a společenská debata kolem novely občanského zákoníku v letech 2012-2013
Misařová, Adéla ; Kučera, Rudolf (vedoucí práce) ; Emler, David (oponent)
Dne 1. listopadu 2013 Spolková republika Německo jako první země v Evropě učinila vstřícný krok směrem k intersexuálům, když díky novele občanského zákoníku nepřímo uznala jejich existenci. Pro intersexuální novorozence uzákonila možnost neuvést údaj o pohlaví do příslušných osobních dokumentů. SRN se tak zařadila mezi několik málo států světa, jež intersexuálním lidem přiznávají možnost zůstat po celý život, pokud si to tak přejí, pohlavím neurčitým. Z hlediska medicínského jsou jako intersexuální klasifikování takoví jedinci, kteří se narodili s nejednoznačnými pohlavními znaky (pohlavní orgány, chromosomy, hormony) a nemohou tudíž spadat ani do jedné ze základních pohlavních kategorií (muž/žena). Podle odhadů se ve Spolkové republice ročně narodí 150-340 intersexuálních dětí. Novele občanského zákoníku, která umožnila označovat pohlaví takto narozených dětí v osobních dokladech písmenem "X", předcházely intenzivní debaty na poli odborném (lékaři, právníci), politickém i společenském. I přestože dílčí diskuse o postavení intersexuálů probíhaly díky jednotlivým zájmovým skupinám v Německu již od 90. let, stalo se nejdůležitějším podnětem pro zahájení jednání ve Spolkovém sněmu o této problematice až stanovisko Německé rady pro etiku z února 2012. Argumenty, které se v diskusích objevovaly,...
|
|
|
Konec česko-německého soužití na Liberecku
Misařová, Adéla ; Kučera, Jaroslav (vedoucí práce) ; Kučera, Rudolf (oponent)
Liberec sehrával významnou roli v česko-německých vztazích již od roku 1918, kdy byla vytvořena provincie Deutsch Böhmen. Za druhé světové války pak jeho význam ještě vzrostl, neboť se stal hlavním městem Sudetské župy a je také znám jako rodiště Konrada Henleina. Ve městě žilo na konci války podle odhadů 80 % německých obyvatel a tento fakt ovlivnil jak průběh osvobození, tak i následné odsunové akce. Osvobození nebylo na Liberecku očekáváno s nadšením, jako tomu bylo v jiných městech mimo pohraničí. Bylo spíše charakterizováno zmatkem, nejistotou a strachem před sovětskou armádou, která se mstila německým zajatcům za válečná příkoří. Osvobození znamenalo pro Liberec konec bezmála sedmi let německého útlaku, nicméně nebylo oslavováno. Mnoho Němců odcházelo z města ještě za války, včetně velké části nacistického vedení. Naopak sem přicházeli navrátilci z války - lidé, jež se po obsazení Sudet přestěhovali do vnitrozemí a dále ti, kteří s Libercem neměli nic společného a jen zde chtěli začít nový život. Situace byla velmi nepřehledná a počty obyvatel a jejich národnostní složení uvádí literatura často odlišně. Zajímavé je dále také sledovat, jaké aspekty vedly k tomu, že se různá města v Československu postavila ke stejnému problému naprosto odlišným způsobem.
|
host ::
RSS.