Národní úložiště šedé literatury Nalezeno 2 záznamů.  Hledání trvalo 0.01 vteřin. 
Japan Modern Architecture 1945-1970. Discourse in the mid-20th-century Europe
Hojda, Ondřej ; Švácha, Rostislav (vedoucí práce) ; Mitášová, Monika (oponent) ; Speidel, Manfred (oponent)
Tato disertační práce se zabývá myšlením a představami o japonské architektuře v západním, hlavně evropském diskurzu mezi lety 1945 a 1970. Někteří architekti zaznamenali překvapivé podobnosti mezi principy moderní architektury a tradičním Japonskem poprvé ve dvacátých letech, po druhé světové válce pak tyto podobnosti vyvolaly mezi architekty široký zájem. Tento zájem odrážela bohatá publikační činnost, která nemá ve svém záběru a hloubce obdobu, pokud jde o neevropské civilizace. Cílem této práce je zmapovat takto vzniklou rozpravu, určit hlavní témata, která byla s Japonskem spojována, a ukázat jejich širší význam. Zdrojem jsou především tištěná prameny: architektonické časopisy a knihy o architektuře. Hodí se tu dobře pojem "obraz," protože jde o reprezentaci jedné kultury v jiné; zajímají nás dějiny idejí, ale i vizuální reprezentace hlavně pomocí fotografie. Tento výzkum zároveň řeší obecné otázky porozumění "jinému". Hlavní část práce tvoří analýza různých reprezentací Japonska v tištěných médiích o architektuře. Abychom prozkoumali počátky tohoto myšlení, začínáme podrobněji u dvou píšících architektů ze 30. let 20. století - Tecuró Jošidy a Bruno Tauta, a dále sledujeme psaní o Japonsku u mnoha dalších architektů, mezi nimiž nejznámější je asi Walter Gropius. Sledujeme také vývoj diskuse o...
Jako včelí úl. Buněčné struktury a aglutinace v evropské architektuře 20. století
Hojda, Ondřej ; Lahoda, Vojtěch (vedoucí práce) ; Švácha, Rostislav (oponent)
Diplomová práce čerpá z oblasti moderní architektury okolo poloviny dvacátého století a zaměřuje se na jeden z jejích méně známých proudů. Někteří architekti zvolili k navrhování svých budov formu, kterou definujeme jako buněčnou a aglutinační. To znamená, že začali architekturu skládat z menších opakujících se jednotek buněk. Ty pak seskupovali na volném a variabilním základě, nedbajícím na pravidla symetrie, ale oproti tomu vycházejícím z vnitřní logiky stavby, okolního prostředí - zejména klimatu a terénu. Tento princip je velmi obecný a nacházíme jej už vůbec nejstaršího známého města, Çatal Höyük a lze jej zaznamenat v mnoha odlišných projevech tzv. spontánní, vernakulární architektury, či "architektury bez architektů". Zvláště silně pak ve Středomoří, kde pro něj panují příhodné klimatické podmínky. V této práci je však tento princip zkoumán jako koncept v rámci moderní architektury. Autor si klade otázky po původu takového konceptu, zkoumá, jak se projevoval a kam posléze dospěl. Metodou je především analýza konkrétních staveb, která je ale prostředkem k hlubším sondám do teorie a historie. Nachází postupně tři okruhy odpovědí. První z nich byl intenzivní zájem architektů o archaické kultury, jednak k tomu, co z nich bylo stále živé, a to především ve Středomoří. Tyto zájmy byly zprostředkovány...

Chcete být upozorněni, pokud se objeví nové záznamy odpovídající tomuto dotazu?
Přihlásit se k odběru RSS.