|
|
Afekt, výraz, performance: Transformace melodramatického excesu v díle Wernera Schroetera
Anger, Jiří ; Vojvodík, Josef (vedoucí práce) ; Svatoňová, Kateřina (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá možnými cestami, jakými lze stylistická vyjádření emocí v melodramatickém modu reinterpretovat v kontextu experimentálního filmu, (nejen) na příkladu tvorby režiséra Wernera Schroetera. Východisko tvoří dvě vzájemně provázané myšlenky. Zaprvé, melodramatickému modu jakožto nadžánrové kategorii je vlastní specifický exces, určitý repertoár výrazových prostředků sloužící k vyjádření krajních emocionálních stavů či situací. Tento druh excesu se typicky uplatňuje v momentech intenzivního vzplanutí, kdy děj ustrne ve statickém a symbolickém uspořádání buď skrze živý obraz, nebo detail tváře, a vše se soustředí na gesta a pózy hrdinů, již situaci vstřebávají, ještě než jsou schopni adekvátně zareagovat. Zadruhé, určité experimentální snímky dokážou tento exces pomocí tzv. expresivních a performativních operací s prostorem, časem a tělesností přeměnit z roviny exteriorizace rozpoznatelných emocí do podoby afektivní. Afekt lze přitom chápat jako určitý druh ozvláštnění emocí, jenž vyjevuje, jakým způsobem se těla zasažená patosem mohou měnit, aniž by se ustálila v rozpoznatelných gestech či symbolech. Mezi melodramatickým excesem a afektem (či šířeji afektovou teorií) lze potom rozehrát tzv. dvousměrný pohyb: na jedné straně existují experimentální filmová díla, která...
|
|
|
Zwischenraum a Denkraum v kontextu motivů vznesení a pádu v obrazovém atlase Mnemosyne Abyho M. Warburga
Váša, Ondřej ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Vojvodík, Josef (oponent) ; Konečný, Lubomír (oponent)
Disertační práce se zaměřuje na Warburgovo pojetí prostoru myšlení [Denkraum] a související koncepci umělecké tvorby coby mezifáze mezi afekcí a abstraktním myšlením [Zwischenraum], coby klíčových pojmů jeho pozdního díla (zejména mezi léty 1920-1929), vrcholícího obrazovým atlasem Mnemosyne. Práce se v tomto kontextu soustředí na motiv vznesení. Dochází k závěru, že formule patosu vznesení hraje klíčovou historickou roli při konstituci moderního Denkraum a tvoří jeden ze zásadních konstitutivních parametrů tohoto prostoru, jehož vlastní obraznou perspektivou je soudobá aviatika. Warburg se pro adekvátní dějinnou reflexi tohoto vývoje uchyluje k fyzikálnímu modelu myšlení a umění včetně pokusu o sepětí s Einsteinovými teoriemi relativity. Klíčová role motivu vznesení v rámci konstituce Denkraum pak tento avatický Denkraum v důsledku vymezuje v mantinelech renesančního humanismu.
|
|
|
Problémy poetismu. Poezie v pojetí Karla Teigeho a E.F. Buriana
Rozbořilová, Adéla ; Heczková, Libuše (vedoucí práce) ; Vojvodík, Josef (oponent)
Tématem předkládané práce je charakteristika poetismu v pojetí E. F. Buriana na kontrastním pozadí Teigeho koncepce. Klíčový je Burianův důraz na zvukovost a tonalitu v protikladu k tradiční teigovské vizualitě. Cílem práce je zachytit Burianovy vize avantgardní teoreticko- estetické koncepce se zaměřením na Burianovo pojetí poezie, tak jak se promítala v Burianově díle (Idioteon, Polydynamika ad.) a její aplikace v soudobé kultuře. S tím souvisí snaha objasnit Burianův pojem polydynamiky, která tvoří základ jeho koncepce. Klíčová slova: Emil František Burian, Karel Teige, poetismus, tonalita, vizualita, optická báseň, voiceband, polydynamika
|
|
|
Karel Teige, Jan Mukařovský a Bohuslav Brouk jako teoretikové surrealismu
Kuchařová, Markéta ; Heczková, Libuše (vedoucí práce) ; Vojvodík, Josef (oponent)
Tato práce se zabývá surrealistickým objektem a jeho reflexemi u českých teoretiků. V první části práce je představena problematika surrealistického objektu a subjekt-objektových vztahů v surrealismu. Představeno je zde Bretonovo filosofické uchopení surrealistického objektu, též jeho pojetí krize objektu. V rámci první části práce je nastíněna podstata nalezeného objektu, koncept křečovité krásy a Dalího paranoicko-kritická metoda jako jeden z dalších zdrojů surrealistické obraznosti. Druhá část práce se zaměřuje na reflexi předmětnosti surrealismu a na vztahy umění a skutečnosti v myšlení Jana Mukařovského. Třetí část práce konceptualizuje estetiku Bohuslava Brouka ve světle surrealismu. V této části je stručně naznačen rámec Broukova pojetí subjekt-objektových vztahů, též jeho interpretace surrealistického objektu. Poslední část naznačuje Teigeho pojetí surrealistické tvorby vzhledem ke zdrojům surrealistické obraznosti.
|
|
|
Motiv ohně a krve v Žízních Bohuslava Reynka a v Les Noces Pierra Jeana Jouvea
Raušerová, Andrea ; Vojvodík, Josef (vedoucí práce) ; Hrdlička, Josef (oponent)
V ČESKÉM JAZYCE Tato práce se snaží nahlížet básnické texty Bohuslava Reynka a Pierra Jeana Jouvea prizmatem motivů ohně a krve. Pozornost je zaměřena na jejich ranou tvorbu, tedy u Bohuslava Reynka na jeho Žízně a u Pierra Jeana Jouvea na Les Noces. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část poskytuje vhled do bádání v oblasti motivů ohně a krve, k čemuž jsou použita východiska jak literární teorie (např. Bachelard), tak psychoanalýzy (Jung a další) a teologie (Špidlík). Další kapitola teoretické části shrnuje dosavadní odbornou recepci obou výchozích analyzovaných textů, samozřejmě s přihlédnutím na zkoumané motivy. K tomuto účelu slouží u Reynka především interpretace Medova a Putnova, u Jouvea Picové, Kellyho a mnohých dalších. Hlavní část diplomové práce pak sestává ze sémanticko-motivické analýzy. Autorka práce v ní hledá nejrůznější podoby motivů ohně a krve, jako např. ohnivých jazyků (symbol Ducha svatého), probodeného srdce i jejich prolínání, tedy např. planoucího srdce, krvácejícího slunce apod. Závěr práce pak nabízí komparativní analýzu básnických topoi ohně a krve a jejich proměn v realizacích obou básníků. Z té vysvítá, že oba přistupují k těmto obrazům odlišně, Reynek s pocitem intenzivního vysychání (oné žízně), Jouve výrazně dramatičtěji, násilničtěji a...
|
|
|
Technika morbidního v pohádkách
Prokopová, Eliška ; Vojvodík, Josef (vedoucí práce) ; Heczková, Libuše (oponent)
(česky) Diplomová práce se věnuje specifickému pojetí těla a tělesnosti v pohádkách, zejména prvkům morbidním, které bývají často reflektovány jako nepohádkové. Pozornost je zaměřena na pohádky Karla Jaromíra Erbena, Hanse Christiana Andersena a Oscara Wildea. Práce zároveň uvádí do českého prostředí teorii švýcarského badatele Maxe Lüthiho, kterou zformuloval v European Folktale: Form and Nature.. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická nejprve podává komplexní explikaci teorie pohádky Maxe Lüthiho. Postupuje po hlavních termínech, které Lüthi pro pohádku vymezil: jednorozměrovost, plošnost, abstraktní styl, izolace a univerzální propojení, sublimace a všezahrnující charakter pohádky. Následně rámec této teorie rozšiřuje i do pole pohádky autorské. Věnuje se rozdílům i styčným bodům těchto dvou subžánrů na příkladu moderní pohádky Příběh nejstarší princezny. V praktické části se práce věnuje relevantním strategiím práce s tělem a tělesností v pohádkách. Poslední část se věnuje morbidním technikám porušování povrchu těla pohádkových postav, vnitřní destrukci těla a prvkům na pomezí. Vše bohatě ilustruje konkrétními příklady primárního materiálu. Práce ukázala, že teorie Maxe Lüthiho je nosná i mimo omezení na lidové pohádky. Zároveň ukazuje nutnost zkoumání pohádkového žánru...
|
|
| |
|
|
Tradice a venkov v české meziválečné literatuře
Holeček, Lukáš ; Wiendl, Jan (vedoucí práce) ; Brabec, Jiří (oponent) ; Vojvodík, Josef (oponent)
Předkládaná disertační práce se věnuje projevům tradicionalismu v české meziválečné literatuře. V první kapitole jsou zvažovány některé teoretické variety přístupu ke zkoumání kontinuity a diskontinuity v literární historii, především ve vztahu moderny a antimoderny. Na základě hermeneutiky H. G. Gadamera, P. Ricoeura i některých podnětů Nového historismu se autor snaží rozlišit tradici jako princip rozumění dějinám a tradici jako reprezentaci (diskurzivní událost). Sociologické pojetí tradic se pro literaturu nejeví jako vypovídající, tradice naznačuje provázanost umění moderny i antimoderny. Jako příklad dobového vyjednávání nad tradicí je v další kapitole analyzována polemika o tradice z období okolo roku 1928. Tato polemika souvisela s pokračující diskuzí o smyslu českých dějin, revizí státních a národních tradic a také s principem tradičnosti v literatuře. Následující kapitola se věnuje funkci tradice v koncepcích ruralismu a varietách času v románech vydaných v rámci edice Hlasy země (otázka pokroku, rodové kontinuity, věčnosti). V tomto dobovém vyjednávání nad tematikou venkova měl významnou roli také regionalismus, jako specifická varianta venkovského románu. Analýza recepce francouzského regionalismu (Giono, Ramuz, Pourrat) v české literatuře pojednaná v další kapitole naznačuje, že...
|
|
|
Baudelaire na prahu modernity
Hošnová, Mariana ; Vojvodík, Josef (vedoucí práce) ; Petříček, Miroslav (oponent)
Cílem této práce je prozkoumat Baudelairův vztah k jeho době. Prozkoumat, jaké soudobé fenomény nejvíce ovlivnily jeho dílo, a jak. Abychom tohoto cíle dosáhli, budeme postupně zkoumat čtyři obasti - politickou situaci, tvářnost města, novinový provoz a umění ve Francii devatenáctého století. Budeme se snažit v těchto oblastech umístit Baudelairovu osobu a zrekonstruovat vliv, který na Baudelaira a jeho dílo tyto oblasti měly. Sledovat budeme zejména dvě baudelairovské studie - esej Paříž druhého císařství u Baudelaira Waltera Benjmaina a knihu Baudelaire. L' irreductible Antoina Compagnona. Oba interpreti zdůrazňují, že pro náležité uchopení Baudelairova díla je nezbytné právě projasnění Baudelairova postoje k výše uvedeným oblastem. Problematickým, ale ústředním pojmem této práce je pojem modernité. Jelikož je tento pojem vztažen jak k Baudelairově době, tak k jeho postoji k této době, není možné jej jednoduše definovat a není to ani cílem této práce. Cílem je spíše v rozmanitých fenoménech devatenáctého století, stejně jako v Baudelairově postojích a dílu, rozpoznat to, co je s pojmem modernité slučitelné, alespoň v určitém z jejích významů. Uvidíme, že jak básníkova doba tak jeho dílo v sobě nese mnoho rozporů, nebudeme se však snažit tyto rozpory překlenout, ale naopak se je pokusíme...
|
|
|
Popkulturní vzorce v poetismu
Čepec, Richard ; Wiendl, Jan (vedoucí práce) ; Vojvodík, Josef (oponent)
Vzorce populární kultury v poetismu (abstrakt) Tento text si klade za cíl popsat základní projevy poetismu skrze hlediska aktuální vědy o popkultuře a předchozího přístupu z 20. let 20. století. Poetismus jakožto specifická metoda nazírání světa se rozvinul v oblasti Československa v první polovině 20. let (umělecky svaz Devětsil). Populárně kulturní elementy mají svou vlastní roli a funkci v novém vyjádření reality a demokratizačním procesu v literatuře. Karel Teige a Vítězslav Nezval jsou považováni za klíčové postavy tohoto konceptu. V prvním oddíle text poukazuje k výzkumu populární kultury především ve druhé polovině 20. století a také poukazuje k Teigovým základním teoretickým východiskům z první poloviny 20. let. S vědomím Teigova mnohostranného a interdisciplinárního zaměření tento text klade důraz na jeho statě o literatuře a kinematografii. Závěr tohoto oddílu je, že termíny popkultura a populární kultura nejsou totožné, první je zdrojem nových prvků a témat ve 20. letech ještě ne plně teoreticky popsaných. Druhý termín označuje socioekonomický a kulturní komplex plně integrovaný v kapitalistické společnosti a obvykle propojen s tzv. "vysokým uměním". Teigův koncept je založen na básnické rekonstrukci reality, rovněž s pomocí prvků populární kultury (populární hudba, sport, film, exotika,...
|
host ::
RSS.